DELFI AS proti Estonsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 10. října 2013 ve věci č. 64569/09 – Delfi AS proti Estonsku

Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že uložením odpovědnosti za čtenářské komentáře internetovému zpravodajskému portálu nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Delfi, novinový portál vlastněný stěžovatelem, patří mezi největší internetové zpravodajské portály v Estonsku a vydává přibližně 330 článků denně, v estonském i ruském jazyce. Kromě Estonska působí také v Lotyšsku a Litvě. V rozhodující době byl každý zpravodajský článek ukončen slovy „přidejte svůj komentář“ a políčkem pro uvedení jména a emailové adresy komentujícího přispěvatele. Komentáře čtenářů se na webových stránkách zobrazovaly automaticky, bez revize nebo úpravy ze strany stěžovatele. Každý den celkově pod články přibylo kolem 10 tisíc komentářů, většinou uváděných pod pseudonymy.

I když portál neprováděl automatickou revizi všech komentářů, zavedl dva způsoby, jakými bylo možné komentáře s nevhodným obsahem odstranit. Funkce „nahlásit a stáhnout“ přístupná na stránkách článků, umožňovala čtenářům označit komentář jako urážlivý, na základě čehož došlo k jeho okamžitému stažení. Druhým způsobem bylo automatické mazání komentářů obsahujících vybraná slovní spojení. Navíc, oběti urážlivých a hanlivých komentářů mohly kontaktovat přímo stěžovatele, který následně komentáře odstranil. Delfi se také oficiálně distancoval od obsahu čtenářských komentářů a na stránkách měl uveřejněné upozornění, že komentáře nevyjadřují jeho názory a postoje.

V lednu 2006 byl na portálu Delfi publikován článek s názvem „SLK zničila plánovanou ledovou cestu“ týkající se účasti lodní společnosti Saaremaa, s.r.o. na zmaření budování veřejných silnic přes zamrzlé moře mezi estonskou pevninou a několika ostrovy. Následující dny po publikování bylo pod článek připojeno několik desítek komentářů, z nichž přibližně dvacet obsahovalo osobní vyhrůžky a urážlivý jazyk vůči členovi dozorčí rady Saaremaa a majoritnímu vlastníkovi panu L. Právní zástupci pána L. požádali Delfi o odstranění urážlivých a útočných komentářů a náhradu škody za nemajetkovou újmu. Delfi problematické komentáře okamžitě stáhl, náhradu škody však odmítl zaplatit. Vnitrostátní soudy shledaly, že ač článek samotný byl vyvážený a objektivní, komentáře měly vulgární až ponižující povahu. Podle soudů se svoboda projevu nevztahuje na ochranu komentářů takové povahy, konstatovaly proto porušení osobnostních práv pána L. a vyvodily odpovědnost vydavatele Delfi, který měl (zejména podle rozhodnutí Nejvyššího soudu) povinnost zveřejnění obdobných komentářů preventivně zabránit.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10

Stěžovatel u Soudu namítal, že rozhodnutím vnitrostátních soudů došlo k porušení jeho svobody projevu a práva sdělovat informace. Poukazoval zejména na to, že povinnost preventivně kontrolovat obsah příspěvků zveřejněných třetími osobami nemá ve vnitrostátním právu žádnou oporu. Povaha komentářů nebyla podnícena vyzněním samotného článku, Delfi působil pouze jako pasivní „hostitel“ a správce prostoru pro příspěvky čtenářů, za něž nemůže nést odpovědnost.

Jelikož nebylo pochyb o tom, že rozhodnutím vnitrostátních soudů došlo k zásahu do svobody projevu stěžovatele ve smyslu článku 10 Úmluvy, Soud se dále zabýval otázkou, zda byl tento zásah odůvodněný a tedy, zda ve smyslu čl. 10 odst. 2 bylo toto omezení stanoveno zákonem, nezbytné v demokratické společnosti, a zda sledovalo legitimní cíl.

Ohledně zákonnosti zásahu Soud poznamenal, že dle vnitrostátního práva byl stěžovatel odpovědný za zveřejnění hanlivých komentářů. Byť byla příslušná ustanovení poměrně obecná, stěžovatel je provozovatel jednoho z největších internetových zpravodajských portálů v Estonsku, a proto musel předvídat, za případného vyžádání si právní rady, jaká jsou rizika a důsledky jeho činnosti. Zásah tedy byl zákonný. Zásah nepochybně sledoval legitimní cíl ochrany pověsti a práv jiných.

Při zkoumání přiměřenosti zásahu Soud zkoumal zaprvé kontext, v jakém byly předmětné komentáře učiněny, zadruhé opatření, která stěžovatel přijal, aby zabránil či odstranil hanlivé komentáře, zatřetí odpovědnost autorů komentářů jako alternativu k odpovědnosti stěžovatele a začtvrté důsledky, které rozhodnutí vnitrostátních soudů pro stěžovatele měla.

Ohledně kontextu předmětných komentářů Soud uvedl, že je zřejmé, že zveřejněné komentáře měly hanlivou povahu, rovněž jako že neprodleně po upozornění poškozené strany byly odstraněny. Dále konstatoval, že samotný článek byl skutečně vyvážený a pojednával o tématu veřejného zájmu, resp. o krocích lodní společnosti, které negativně ovlivnily velké množství lidí. Proto si portál Delfi měl být podle Soudu vědom existence nadprůměrného rizika, že kritické komentáře čtenářů budou přesahovat hranici přípustnosti. Soud dále konstatoval, že nelze říct, že by stěžovatel zcela zanedbal svou povinnost zabránit poškození pověsti třetích osob, jelikož přijal určitá opatření, zejména automatický filtrační systém smazávající komentáře obsahující určitá slova a systém upozornění na závadné komentáře. Byť tato opatření Soud shledal užitečnými, nebyla podle Soudu dostatečnou zárukou předejití škody způsobené třetím osobám. Zveřejňování a publikování článků a komentářů bylo profesní činností stěžovatele; na rozdíl od osoby, jejíž pověst byla ohrožena, stěžovatel byl v pozici, kdy věděl, jaký článek se má publikovat, mohl předvídat, jaké povahy mohou být vyvolané reakce a komentáře a mohl přijmout dostatečná technická opatření bránící zveřejnění hanlivých komentářů. Jelikož čtenáři nemohli své komentáře nijak dále upravit ani smazat, stěžovatel nad nimi vykonával značný stupeň kontroly. Soud navíc zdůraznil, že zásah do stěžovatelovy svobody projevu je zmírněný skutečností, že vnitrostátní soudy ponechaly zcela na jeho rozhodnutí, jakým způsobem zajistí ochranu práv třetích osob, a nenařídily mu žádná konkrétní opatření.

Co se týká alternativy, že by poškozená osoba mohla sama vymáhat náhradu škody od autora hanlivého komentáře, Soud uvedl, že taková možnost nenaplňuje požadavky článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života). Respektování přání čtenářů neodhalovat v internetových diskusích svou identitu je stěžejní součástí jejich svobody projevu, nutně ale vede ke ztížení podávání žalob pro poškození dobrého jména vůči jednotlivcům, kteří mohou být autory podobně pomlouvačných vyjádření. Pro potenciální oběť hanlivých výroků je navíc velmi obtížné kontinuálně monitorovat všechny internetové stránky, kde se takové komentáře mohou vyskytnout.

Konečně, stěžovatel byl odsouzen k náhradě nemajetkové újmy ve výši 320 eur, což dle Soudu nemůže být v žádném případě považováno za nepřiměřené.

Soud proto uzavřel, že s ohledem na povahu komentářů, kontext, v němž byly učiněny, skutečnost, že stěžovatel je podnikatelem provozujícím daný portál na obchodní bázi, nedostatečnost jím přijatých preventivních a ochranných opatření proti zásahům do pověsti jiných a mírnost udělené sankce je rozhodnutí vnitrostátních soudů, že je stěžovatel odpovědný za hanlivé komentáře čtenářů ke článku, který na svém portálu zveřejnil, odůvodněným a přiměřeným zásahem do jeho práva na svobodu projevu. K porušení článku 10 Úmluvy proto nedošlo.

Věc byla na žádost stěžovatele postoupena velkému senátu.