DELFI AS proti Estonsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015 ve věci č. 64569/09 – Delfi AS proti Estonsku

Velký senát Soudu rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o odpovědnosti provozovatele internetového portálu za komentáře třetích osob neznamenají porušení svobody šíření informací zakotvené v článku 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

V lednu 2006 byl na zpravodajském portálu stěžovatelky publikován článek o účasti lodní společnosti Saaremaa na zmaření plánů na tzv. ledovou cestu – vybudování veřejné cesty přes zamrzlé moře mezi estonskou pevninou a přilehlými ostrovy. V průběhu následujících dnů se pod článkem objevilo množství čtenářských komentářů, z nichž některé obsahovaly urážky a vyhrůžky vůči majoritnímu vlastníkovi lodní společnosti panu L. Zhruba o šest týdnů později právní zástupci pana L. po stěžovatelce žádali odstranění útočných komentářů a náhradu nemajetkové újmy. Společnost Delfi sice komentáře neprodleně odstranila, nicméně náhradu škody odmítla zaplatit. Vnitrostátní soudy nároku pana L. vyhověly a přiznaly mu náhradu nemajetkové újmy ve výši cca 320 eur.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

V řízení před Soudem stěžovatelka namítala porušení článku 10 Úmluvy. Podle jejího názoru neměla povinnost preventivně kontrolovat obsah příspěvků třetích osob ve vnitrostátním právu žádnou oporu. Povaha komentářů navíc nijak nesouvisela s publikovaným článkem, který i vnitrostátní soudy shledaly jako vyvážený a objektivní. Konečně, i když stěžovatelka neprováděla kontrolu či revizi komentářů, poskytovala funkci „nahlásit a odstranit“ přístupnou čtenářům, a také automatické mazání komentářů, které obsahovaly vybraná slovní spojení urážlivé povahy.

Dne 10. října 2013 senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o neporušení článku 10 Úmluvy. Věc byla následně na žádost stěžovatelky postoupena velkému senátu.

Velký senát Soudu v prvé řadě uvedl, že internetový prostor s sebou přinesl nebývalé rozšíření a posílení svobody projevu, které ale kráčí ruku v ruce i se zvýšenou hrozbou projevů podněcujících násilí či tzv. hate speech. Dále zdůraznil, že jeho následující závěry se týkají pouze povinností a odpovědnosti internetového zpravodajského portálu, a ne tradičních tištených médií. Podtrhl též, že závěry, ke kterým dospěl, se týkají toliko takového internetového portálu, který za ekonomickým účelem poskytuje platformu pro uživatelské komentáře k publikovanému obsahu a jehož někteří uživatelé se dopouštějí zjevně protiprávního projevu, který porušuje osobnostní práva jiných a spočívá v hate speech a podněcování násilí. Závěry rozsudku se tak nevztahují na otevřená internetová fóra, kde mohou uživatelé volně diskutovat a šířit své myšlenky na jakákoli témata. Konečně, v projednávané věci šlo o projev, který byl na první pohled jednoznačně nezákonný, aniž bylo třeba provést jakýkoli právní či jazykový rozbor.

Jelikož mezi účastníky řízení před Soudem nebylo sporné, že došlo k zásahu do práv stěžovatelky chráněných článkem 10 Úmluvy, Soud zkoumal, zda byl tento zásah stanoven zákonem, sledoval legitimní cíl a byl k jeho dosažení „nezbytný v demokratické společnosti“.

Pokud jde o první zmíněnou podmínku, stěžovatelka namítala, že vnitrostátní soudy pochybily v použitelném právu, když její věc neposuzovaly podle vnitrostátní a unijní právní úpravy vztahující se k internetovému prostředí (zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES o elektronickém obchodu) a označily ji za vydavatele, přičemž stěžovatelka sama sebe považovala pouze za pasivního zprostředkovatele diskuse. Soud konstatoval, že posouzení, které předpisy jsou v projednávaném sporu použitelné, je primárně věcí vnitrostátních soudů. Nepřistoupil tedy k vlastnímu hodnocení postavení stěžovatelky, nicméně shledal, že závěr nejvyššího soudu, který ji označil za vydavatele na základě toho, že vystupuje jako aktivní prostředník a nad komentáři má značnou míru kontroly (na rozdíl od čtenářů, kteří své komentáře po odeslání už nemohou změnit nebo smazat), jakož i s poukazem na finanční výnos z její činnosti, byl pro stěžovatelku dostatečně předvídatelný, a požadavek zákonnosti zásahu byl tudíž splněn. Jako legitimní cíl zásahu Soud bez dalšího uznal ochranu pověsti a práv jiných.

Co se týče nezbytnosti zákroku, Soud předně zdůraznil, že projev, který je neslučitelný s hodnotami zaručenými Úmluvou, nepožívá ve smyslu článku 17 Úmluvy ochrany článku 10. Patří sem např. prohlášení popírající holokaust, ospravedlňující pronacistickou politiku, spájející všechny muslimy se závažnými teroristickými akty nebo zobrazující Židy jako původce zla v Rusku (např. Pavel Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007). Většinu komentářů v projednávané věci lze dle Soudu hodnotit jako hate speech či podněcování násilí, a tudíž nespadají pod ochranu článku 10. Nejde tu tedy o svobodu projevu autorů komentářů, ale o to, zda vyvození odpovědnosti stěžovatelky za tyto komentáře bylo porušením její svobody šířit informace. Při hodnocení uvedené otázky Soud vycházel z následujících čtyř kritérií.

Zaprvé se Soud zabýval kontextem předmětných komentářů. Konstatoval, že zpravodajský portál stěžovatelky funguje na komerčním základě: aktivně vyzývá své čtenáře, aby komentovali zveřejněné články, jelikož s počtem návštěvníků portálu stoupají portálu i příjmy z reklamy. Stěžovatelka tedy má na komentářích ekonomický zájem.

Zadruhé Soud zkoumal, zda mohla v projednávané věci odpovědnost autorů komentářů sloužit jako rozumná alternativa k odpovědnosti internetového portálu. Zde dospěl k závěru, že není jisté, zda by se postižená osoba ve vnitrostátním řízení domohla odhalení identity autorů komentářů. Navíc Soud připomněl, že v zásadě není nepřiměřeným zásahem do svobody projevu médií, pokud je umožněno, aby dotčená osoba žádala odškodnění za zásah do svých osobnostních práv od mediální společnosti, která je obvykle v lepší finanční situaci než samotný původce zásahu [Krone Verlags GmbH & Co. KG proti Rakousku (č. 4), č. 72331/01, rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, § 32].

Zatřetí Soud zohlednil opatření podniknutá v dané věci stěžovatelkou. Na jejím zpravodajském portálu bylo upozornění, že za obsah komentářů odpovídají jejich autoři a že jsou zakázány komentáře urážlivé, vulgární, výhružné či podněcující k násilí nebo nezákonným aktivitám. Portál měl systém automatického mazání příspěvků, které obsahovaly vybraná slovní spojení urážlivé povahy. Dále poskytoval funkci „nahlásit a odstranit“, v rámci níž mohl kdokoliv upozornit administrátory portálu na nevhodný obsah. Administrátoři navíc někdy odstranili nevhodné komentáře z vlastní iniciativy. Dle Soudu tedy nelze tvrdit, že stěžovatelka zcela zanedbala svou povinnost zabránit vzniku újmy u třetích osob. Výše zmíněný automatický filtr nicméně v projednávané věci nebyl schopen identifikovat zjevné a prvoplánové projevy nenávisti a výhružky proti fyzické integritě pana L. Soud navíc poukázal na skutečnost, že oběť hate speech nemusí být vždy individuálně identifikovatelná (např. u projevu namířeného proti skupině osob), případně nemusí mít vždy možnost nahlásit poskytovateli internetových služeb tvrzené porušení svých práv. Schopnost potenciální oběti hate speech průběžně monitorovat internet je dle Soudu omezenější než schopnost velkého komerčního internetového portálu zamezit takovým příspěvkům nebo je urychleně odstranit. Ve světle uvedeného Soud dospěl k závěru, že v případech, jako je projednávaná věc, nemusí být v rozporu s článkem 10 Úmluvy, pokud stát uloží internetovému portálu povinnost neprodleně odstranit zjevně protiprávní komentáře, aniž na ně třetí strana předtím upozorní.

Konečně Soud konstatoval, že důsledky vnitrostátního řízení pro stěžovatelku, tj. povinnost zaplatit zhruba 320 eur, nelze vzhledem ke shledanému porušení osobnostních práv hodnotit jako nepřiměřené, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka je jedním z největších internetových zpravodajských portálů v Estonsku.

Na základě uvedeného Soud rozhodl, že postup vnitrostátních soudů byl založen na relevantních a dostatečných důvodech, a nedošlo tedy k porušení článku 10 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudci Raimondi, De Gaetano a Kjølbro a soudkyně Karakas ve společném souhlasném stanovisku zdůraznili, že Soud měl zaujmout jasnější postoj k obecným zásadám týkajícím se odpovědnosti zpravodajského portálu za publikaci uživatelských komentářů, a to tak, aby na tyto portály nebylo ukládáno nadměrné břemeno. Dle jejich názoru odpovědnost internetového zpravodajského portálu by měla nastupovat zejména tehdy, pokud portál věděl nebo měl vědět, že k publikování zjevně protiprávních komentářů dojde nebo došlo.

Soudce Zupančič v souhlasném stanovisku poukázal na širší historické a etické rozměry ochrany osobnostních práv v Evropě. Uvedl, že je zcela nepřijatelné umožnit zveřejnění zvlášť agresivní pomluvy za účelem čistě komerčních zájmů a pak se bránit tím, že poskytovatel internetových služeb není za tyto útoky odpovědný. Dodal, že částku náhrady škody uloženou vnitrostátními soudy v projednávané věci považuje za příliš nízkou.

Soudce Sajó a soudkyně Tsotsoria ve společném nesouhlasném stanovisku poukázali zejména na to, že internet poskytuje nové možnosti pro fungování demokracie ve smyslu posílené výměny názorů mezi občany, jejíž klíčovou složku tvoří právě komentáře. I v projednávané věci se předmětné komentáře do určité míry týkaly záležitosti veřejného zájmu, přičemž otázka jejich údajně protiprávní povahy byla podrobena náležité analýze. Navíc nelze souhlasit s tím, že odpovědnost internetového portálu by měla být vyšší v důsledku toho, že sleduje rovněž ekonomické zájmy: tvorba a zprostředkování informací a idejí něco stojí a komerční povaha médií není a nemůže být důvodem pro snížení úrovně jejich ochrany. Navíc povinnost odstranit urážlivé příspěvky neprodleně po jejich zveřejnění znamená pro portál nutnost zavést nepřetržitou kontrolu; pro takovou absolutní odpovědnost dle nesouhlasících soudců neexistují dostatečné důvody.