Aktuální k 30. červnu 2026

Článek 3 Úmluvy

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Článek 8 Úmluvy

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) veřejné bezpečnosti (...) ochrany po-řádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

 

Obecné zásady

Nepřijatelnost tělesného trestání dětí

„50. (…) prvořadým zájmem v Úmluvě OSN o právech dítěte z roku 1989 (…) je důstojnost. Taková hodnota je v souladu jak s vyvíjejícím se mezinárodním právem o lidských právech, tak s rozvíjející se psychologickou perspektivou v judikatuře. Respektování důstojnosti dětí je v souladu s poskytováním prvků důležitých pro jejich růst jako plnohodnotných členů komunity. Zajištění základní důstojnosti dítěti znamená, že při odsuzování násilí páchaného na dětech nelze dělat kompromisy, ať už je přijímáno jako ‚tradice‘ nebo je maskováno jako ‚kázeň‘. Jedinečnost dětí – jejich potenciál a zranitelnost, jejich závislost na dospělých – vyžaduje, aby měly větší, nikoli menší ochranu před násilím, včetně domácích tělesných trestů, které jsou vždy ponižující (…).

51. Je tedy zřejmé, že respektování důstojnosti dětí nemůže být zajištěno, pokud by vnitrostátní soudy přijaly jakoukoli formu ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesných trestů, zakázané podle článku 3. V této souvislosti má Soud za to, že státy by měly usilovat o výslovnou a komplexní ochranu důstojnosti dětí, což na oplátku v praxi vyžaduje odpovídající právní rámec poskytující ochranu dětí před domácím násilím spadajícím do působnosti článku 3, včetně a) účinného odrazování od takového závažného porušení osobní integrity, b) přiměřených kroků k zabránění špatnému zacházení, o kterém úřady věděly nebo měly vědět, a c) účinného úředního vyšetřování, pokud jednotlivec vznese sporné tvrzení o špatném zacházení (…).“

D. M. D. proti Rumunsku
č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017
 

 „43. (…) Tělesné tresty vůči dětem nelze tolerovat a státy by se měly snažit je výslovně a komplex-ně zakázat zákonem i v praxi (…).“

O. C. I. a ostatní proti Rumunsku
č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019
   

„91. (…) členské státy by měly prosazovat zákonná ustanovení zakazující tělesné tresty nezletilých přiměřenými opatřeními, aby byly tyto zákazy praktické a účinné a nezůstaly pouze teoretické. (…).“

Tlapak a ostatní proti Německu
č. 11308/16, rozsudek ze dne 22. března 2018
 

Z další judikatury

Tělesný trest jako výchovný prostředek v rodině

M.S. a ostatní proti Rumunsku
č. 27737/22, rozsudek ze dne 16. června 2026

Soud shledal porušení procesních závazků na poli článků 3 a 8 Úmluvy ve vztahu k nejmladšímu, tehdy pětiletému stěžovateli, jehož otec vůči němu uplatňoval tělesné tresty. Přestože stěžovatel toto před orgánem sociálně-právní ochrany dětí vypověděl, tento orgán neshledal žádné známky citového strádání, nepřijal žádná další opatření, ani neuvědomil policii. Ke slyšení dítěte navíc došlo se značným zpožděním a v přítomnosti údajného pachatele. Reakci vnitrostátních orgánů na oznámení o tělesném trestání dítěte proto Soud vyhodnotil jako nedostatečně rychlou a účinnou a neodpovídající požadavku zvláštní pečlivosti ve věcech dětských obětí.

Cînța proti Rumunsku
č. 3891/19, rozsudek ze dne 18. února 2020
 

Soud rozhodl, že vnitrostátní soudy dostatečně neposoudily zdravotní stav stěžovatele a dopad jeho duševní nemoci na jeho schopnost starat se o dceru, a proto došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy navíc dostatečně nepřezkoumaly tvrzení, že se stěžovatel měl údajně chovat agresivně vůči své dceři, a to i přesto, že vnitrostátní právo plně zakazovalo ponižující chování k dětem i jejich fyzické trestání.

„54. (…) vnitrostátní právo absolutně zakazuje fyzické tresty, stejně jako ponižující zacházení s dětmi (…). V důsledku toho se zdá, že posouzení – nebo jeho absence – ohrožení [dítěte] je v rozporu se samotným zákazem domácího zneužívání dětí a zpochybňuje rozhodovací proces.“

O. C. I. a ostatní proti Rumunsku
č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019
 

Vnitrostátní soudy v řízení podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí neposoudily tvrzení, že v případě návratu dětem hrozí z důvodu tělesného trestání ze strany otce „vážné nebezpečí“ ve smyslu Haagské úmluvy, způsobem, který by byl v souladu s nejlepším zájmem dětí. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.

Tlapak a ostatní proti Německu
č. 11308/16, rozsudek ze dne 22. března 2018
 

Omezením rodičovské odpovědnosti příslušníků náboženského společenství, kteří vůči dětem systematicky uplatňovali tělesné tresty, nedošlo k porušení jejich práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.

„79. (…) [Soud] zdůraznil, že nesmí vystavovat děti nebezpečným praktikám nebo fyzickému či psychickému poškození (…). Tato ochrana nezletilých před újmou byla potvrzena i v jiných mezinárodních smlouvách, jako je Úmluva OSN o právech dítěte, která zavazuje státy přijmout vhodná opatření na ochranu dětí před všemi formami fyzického nebo psychického násilí, zranění nebo zneužívání, zanedbávání nebo nedbalé zacházení, špatné zacházení nebo vykořisťování (…).“

D. M. D. proti Rumunsku
č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017
 

Soud uvedl, že respekt k důstojnosti dítěte vyžaduje, aby vnitrostátní orgány netolerovaly jakékoli zneužívání dětí včetně tělesného trestání, a shledal porušení procesních závazků článku 3 Úmluvy v případě dítěte, které bylo obětí domácího násilí ze strany otce. Soud kriticky zhodnotil přístup vnitrostátního soudu, který v rozporu s vnitrostátní právní úpravou absolutně zakazující tělesné tresty dětí, usoudil, že „osamocené a náhodné“ násilné činy mohou být v rodinné sféře tolerovány. 

„49. (…) dle Rady Evropy je nejlepší zájem dětí, který nepochybně zahrnuje respekt k jejich právům a důstojnosti, základním kamenem ochrany poskytované dětem před tělesnými tresty (…).“

A. proti Spojenému království
č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998
 

Opakované bití chlapce rákoskou jeho nevlastním otcem překročilo práh závažnosti, a článek 3 Úmluvy tak byl porušen. Stát nesplnil své pozitivní povinnosti ochránit dítě před špatným zacházením. Vzhledem k závěru na poli článku 3 Úmluvy Soud nepovažoval za nutné se k případu vyjádřit rovněž na poli článku 8 Úmluvy. 

„33. (…) přestože trest neměl fyzicky na stěžovatele žádný závažný nebo dlouhotrvající dopad, když s ním bylo zacházeno jako s objektem v moci úřadů, trest představoval útok přesně na to, co má jako jeden z hlavních cílů článek 3 chránit, tedy důstojnost a fyzickou integritu osoby. Zároveň nelze vyloučit, že trest mohl mít nepříznivé psychické dopady. (…)“

Tělesný trest ve škole

Costello-Roberts proti Spojenému království
č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993
 

Dle Soudu nepřekročilo potrestání sedmiletého chlapce třemi ranami teniskou na pozadí přes kalhoty provedené ředitelem soukromé školy v souladu s kázeňským řádem platným ve škole, jejímž byl stěžovatel internátním žákem, minimální práh závažnosti pro aplikaci článku 3 Úmluvy. Soud neshledal ani porušení článku 8 Úmluvy, avšak neopomněl zdůraznit, že to neznamená, že souhlasí se zachováním tělesných trestů coby součásti disciplinárního režimu ve škole.

„43. (…) nemůže riziko domácího násilí na dětech přejít jako pouhou nepříjemnost nutně spojenou se zkušeností s návratem [dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí], ale týká se situace, která přesahuje to, co by dítě mohlo rozumně snést (…).“

Tělesný trest udělený soudem

Tyrer proti Spojenému království
č. 5856/72, rozsudek ze dne 25. dubna 1978
 

Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy v případě patnáctiletého chlapce odsouzeného soudem pro mladistvé ke třem ranám rákoskou na holé pozadí za napadení spolužáka. Trest vykonaný za přítomnosti otce dítěte na policejní stanici byl dle Soudu ponižující, přičemž úředně udělované tělesné tresty jsou v rozporu s Úmluvou. 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: ponižující zacházení, právo na respektování soukromého života

Dále také viz tematickou příručku Domácí násilí. 

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

  • Listina základních práv EU (čl. 1, 3, 4, 7 a 24)
  • Strategie Evropské unie pro práva dětí ze dne 24. března 2021: V kapitole 3 je zařazena výzva Evropské komise členským státům, aby přijaly právní předpisy zakazující tělesné tresty ve všech prostředích, nejsou-li dosud zavedeny, a usilovaly o jejich zrušení.

Rada Evropy

Organizace spojených národů

Ostatní

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (články 7 odst. 2 a 32 odst. 4)
  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 858 odst. 1 písm. a) a § 884 odst. 2)
    Ve znění účinném od 1. ledna 2026 stanovuje, že tělesné trestání dětí ve výchově není přijatelné.
  • Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (§ 59 odst. 1 písm. h))
  • Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (§ 7 odst. 1)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2026, sp. zn. 7 Tdo 1174/2025 (týrání svěřené osoby; odmítnutí teze, že používání tělesných trestů je právem rodiče; § 52)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2025, sp. zn. 21 Ads 76/2025 (všechny tělesné tresty jsou nepřiměřeným výchovným prostředkem, jelikož zasahují do lidské důstojnosti dítěte; § 45–46, 48–49 a 51)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025, sp. zn. 8 Tdo 751/2025 (týraní svěřené osoby; tělesné trestání jako zásah do lidské důstojnosti a tělesné integrity dítěte; § 44)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2022, sp. zn. 8 Tdo 564/2022 (týrání svěřené osoby)
  • Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. února 2020, sp. zn. II. ÚS 3359/19 (týrání svěřené osoby)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.