I.ÚS 936/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 285/2023-152 ze dne 11. 1. 2024, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se vůči žalované (vedlejší účastnici) domáhal náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím - nezákonným trestním stíháním ve dvou trestních řízeních (pro delikt krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od 1 do 5 let, a pro podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku, se sazbou až 4 roky), která byla následně spojena ke společnému řízení a stěžovatel byl obžaloby z obou skutků zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Požadoval jednak náhradu nákladů obhajoby ve výši 28 700 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 42 675 Kč. Stěžovateli byly uhrazeny náklady obhajoby ve výši 18 900 Kč a za vydání nezákonného rozhodnutí se mu žalovaná omluvila, což v daném případě považovala za dostatečnou satisfakci. Po částečném zpětvzetí žaloby zůstalo předmětem sporu obhajné ve výši 4 500 Kč a odškodnění nemajetkové újmy ve výši 42 675 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 76/2022-114 ze dne 28. 6. 2023 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy částku 42 675 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 4 500 Kč s úrokem z prodlení, zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 31 200 Kč (výrok III.).

3. Proti výrokům I. a III. rozsudku obvodního soudu podala žalovaná odvolání. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) změnil tak, že žalobu o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 42 675 Kč s úrokem z prodlení zamítl. Žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem 12 349 Kč a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč.

4. Za dostačující satisfakci městský soud považoval konstatování porušení práva stěžovatele vydáním nezákonného rozhodnutí a poskytnutou omluvu. Případ použitý ke srovnání obvodním soudem shledal obdobným v charakteru trestné činnosti a délce trestního stíhání, ve srovnávaném případě však poškozený přišel o zdroj příjmů z pracovní činnosti, stal se nezaměstnaným a nejednalo se ani o osobu dříve pravomocně odsouzenou. Oproti tomu stěžovatel byl pravomocně odsouzen již devětkrát a dopady trestního stíhání do jeho života tak byly nepochybně méně zatěžující, než u bezúhonné osoby. Z rozhodnutí předložených žalovanou městský soud dovodil, že ani v případech závažnější trestné činnosti nedosahovalo přiznané odškodnění částky požadované stěžovatelem. Dále provedl porovnání s pěti případy majetkové trestné činnosti obdobnými také hrozící trestní sazbou a absencí významného dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry, u nichž předpoklady pro finanční odškodnění taktéž shledány nebyly. Za důvodnou pak považoval rovněž námitku žalované, že samotné narození potomka v průběhu trestního stíhání nelze bez dalšího považovat za skutečnost prohlubující újmu stěžovatele. Upozornil, že dítě bylo počato v době, kdy již trestní stíhání probíhalo, družka stěžovatele byla s trestním stíháním srozuměna a zjevně to nepovažovala za okolnost bránící partnerskému vztahu či početí dítěte. Stěžovatel současně nebyl omezen na svobodě a nic mu tak objektivně nebránilo se na péči o nezletilého podílet. Žalobu s požadavkem na finanční odškodnění nemajetkové újmy proto městský soud zamítl.


II.

5. Dle přesvědčení stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V zájmu předvídatelnosti svého postupu měl městský soud rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem a dát jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatel se domnívá, že městský soud nezohlednil všechny podstatné individuální skutečnosti. Již to, že jeho nárok má původ ve dvou proti němu současně vedených trestních řízeních, mnohem intenzivněji zasáhlo do jeho osobní sféry i běžného života, spravedlnosti se dočkal po dvou letech a důvodem zproštění nebyla důkazní nouze. Pokud proti němu byla trestní řízení navíc vedena v době těhotenství jeho družky a následného narození potomka, šlo o výjimečné okolnosti, pro které nelze nalézt srovnatelné případy. Městský soud podle něj postupoval svévolně, formálně, v rozporu se zákonem i judikaturou.

III.

6. Obecně platí, že otázku (ne)přiměřenosti přiznaného zadostiučinění posuzují na základě individuálních okolností každé věci obecné soudy. Ústavněprávní přezkum se omezuje na posouzení otázek, zda zachovaly základní zásady spravedlivého procesu, podrobily nárok stěžovatele pečlivému přezkumu a svá rozhodnutí dostatečně řádně zdůvodnily. Důležité je, zda v tom rámci vyšly z kritérií stanovených zákonem a rozvedených ustálenou judikaturou a neaplikovaly je nepřiměřeným (tj. extrémním) způsobem, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle soudního rozhodování (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 800/23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz).

7. Názor stěžovatele o nepředvídatelnosti postupu městského soudu Ústavní soud nesdílí. Žalovaná svou argumentaci o nezohlednění předchozích zkušeností stěžovatele s trestním řízením a neprokázání zásahu do osobnostní sféry v souvislosti s narozením potomka uplatnila v odvolání, na které stěžovatel mohl reagovat vyjádřením, což také učinil. Následně při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Městský soud doplnil dokazování opisem z rejstříku trestů o předchozích pravomocných odsouzeních stěžovatele a provedl porovnání s dalšími obdobnými případy známými mu z úřední činnosti. Přiléhavost těchto pěti rozhodnutí citovaných městským soudem stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje, stejně jako nekonkretizuje žádná další obdobně přiléhavá rozhodnutí, kterými by naopak finanční odškodnění přiznáno bylo (z napadeného rozhodnutí současně ani nevyplývá, že by tak činil v odvolacím řízení).

8. S obecnými závěry, kterých se stěžovatel domáhá s odkazem na nálezy sp. zn. III. ÚS 3271/20 a II. ÚS 417/21, lze souhlasit. Byť však stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze zároveň bez dalšího uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu musel vždy odškodnit penězi. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že městský soud v případě stěžovatele nepostupoval paušálně či mechanicky, ale (jak je patrné i z výše naznačené rekapitulace) zvážil veškeré individuální okolnosti a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, jak se spolu se společnými a rozdílnými znaky srovnatelných rozhodnutí promítly do jeho rozhodnutí. Zvolil tedy postup racionální a z pohledu ústavněprávního přezkumu akceptovatelný, čemuž odpovídá i odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování nevybočujícího z mezí ústavnosti.

9. Toliko pro úplnost lze pak uvést, že i stěžovatelem citované nálezy se zabývaly přezkumem rozhodnutí, která nejsou srovnatelná s jeho případem (stejně tomu je i u stěžovatelem citovaného rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 60/2021-238 či rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3352/2020), neboť se lišila povahou trestní věci, délkou a průběhem trestního řízení, jakož i následky způsobenými v osobnostní sféře poškozených osob.

10. Jelikož pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem tvrzené porušení práv Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu