IV.ÚS 2512/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká insolvenční v. o. s., sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti GRACÍK s. r. o., zastoupené JUDr. Martinem Kulířem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 31. července 2023 č. j. 1 KZN 376/2023-46, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 21. července 2023 č. j. 1 KZN 376/2023-32, usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 12. června 2023 č. j. 1 ZN 1082/2021-80 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Pardubice, Oddělení hospodářské kriminality SKPV ze dne 23. května 2023, č. j. KRPE-98299-146/TČ-2019-170681, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Pardubicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Pardubice, Oddělení hospodářské kriminality SKPV, jako účastníků řízení, a 1) R. M., 2) A. R. a 3) obchodní společnosti GRACÍK s. r. o., sídlem Pražská třída 880/11a, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka se rovněž domáhá náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem, přičemž k návrhu na náhradu nákladů neuvádí žádnou bližší argumentaci.

2. Třetí vedlejší účastnice, jíž je stěžovatelka insolvenční správkyní, podala u Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Pardubice, Oddělení hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") trestní oznámení pro spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Policejní orgán napadeným usnesením oznámení odložil podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, na základě které Okresní státní zastupitelství v Pardubicích (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením zrušilo usnesení policejního orgánu, zároveň ale státní zástupce věc odložil, když podle § 149 odstavec 1 písmeno a) trestního řádu z důvodů uvedených v § 159a odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. h) trestního řádu dospěl k závěru, že trestní stíhání je nepřípustné.

4. Z podnětu stěžovatelky byl podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, proveden nad postupem okresního státního zastupitelství dohled nadřízeného státního zastupitelství. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadeným vyrozuměním ze dne 21. 7. 2023 podnět podaný stěžovatelkou k výkonu dohledu shledalo v celém rozsahu nedůvodným.

5. Ve druhém napadeném vyrozumění ze dne 31. 7. 2023 krajské státní zastupitelství odpovědělo stěžovatelce na její podání, označené jako replika k vyrozumění o vykonaném dohledu. V tomto vyrozumění státní zástupce uvedl, že dospěl k závěru, že toto podání neobsahuje takové nové skutečnosti či argumenty, které by mohly vést k jinému posouzení, potažmo k vydání konkrétního pokynu podřízenému státnímu zastupitelství. Dodal, že jeví-li se případné trestní stíhání možných pachatelů trestné činnosti a priori jako neúčelné, potažmo jejich potrestání za nadbytečné (typicky při splnění podmínek pro upuštění od uložení souhrnného trestu dle § 44 trestního zákoníku), bylo by jakékoli "prodlužování" trestního řízení, které není s to naplnit základní účel trestního řízení, tj. spravedlivé potrestání pachatele, v rozporu s § 2 odst. 1 trestního řádu (tj. v konečném důsledku v rozporu se zásadou řádného zákonného procesu). Závěrem konstatoval, že poškozený může svůj nárok na náhradu škody uplatnit v řízení občanskoprávním.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka spatřuje zásadní pochybení a narušení svých základních práv v konání všech orgánů činných v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku. Toho se měli dopustit první dva vedlejší účastníci tím, že svým jednáním poškodili obchodní společnost, jíž je stěžovatelka insolvenční správkyní. Tvrdí, že policejní orgán nedodržel vyšetřovací postupy, nevedl účinné vyšetřování věci, nepostupoval v souladu se zásadami trestního řízení a následně na základě chybného postupu vydal usnesení o odložení věci. Namítá, že také okresní státní zastupitelství postupovalo nesprávně, dospělo k chybnému právnímu a skutkovému hodnocení věci, které vedlo k nesprávnému rozhodnutí. Takový postup považuje stěžovatelka za nepřípustný a příkrý zásah do práva na spravedlivý proces a předvídatelnost práva. Zdůrazňuje, že jsou-li dány podmínky pro zrušení rozhodnutí a jeho nahrazení novým, či vrácení k novému projednání na základě stížnosti, podnětu či jiného procesního úkonu stěžovatele, musí tak příslušní orgán přezkumu učinit. V neposlední řadě trpí podle stěžovatelky zásadními vadami i napadené vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 31. 7. 2023, a proto je v příkrém rozporu s principem předvídatelnosti práva a s právem na účinné vyšetřování.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou. Postavení stěžovatelky (insolvenční správkyně) je svébytné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018). Ve vztahu k majetkové podstatě, kterou spravuje, je ze zákona od okamžiku prohlášení konkursu osobou s dispozičními oprávněními [srov. § 229 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], a proto je procesně legitimovaná k vynucování plnění do majetkové podstaty. Účinky jejího jednání ve prospěch majetkové podstaty nejsou navázány na žádný jiný procesní subjekt. Zároveň bylo se stěžovatelkou jednáno - jako s účastnicí řízení - i v řízeních před orgány činnými v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá touto ústavní stížností. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti jsou tak splněny. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem, ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou té, části, kterou napadá již zrušené usnesení policejního orgánu, neboť nemůže rušit to, co již bylo zrušeno) a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odložením věci podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele prvním a druhým vedlejším účastníkem orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, poskytuje-li je zákon poškozeným) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].

9. Přesto Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozené) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozených přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Je totiž povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou, popř. Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení.

10. Na postup orgánů činných v trestním řízení je však třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejintenzivněji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) nebo ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

11. Ve věci stěžovatelky však zjevně nedošlo k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací, ani práva na osobní svobodu či na respektování rodinného života. Stěžovatelka je obchodní společnost a již z toho plyne, že vyjmenovaná práva ani nemohla být porušena, když stěžovatelka, jako právnická osoba, není jejich nositelkou. Tvrzený trestný čin a s ním spojené tvrzené porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny významem svých dopadů není srovnatelné s výše uvedenými právy (shodně např. usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1234/19 či ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1348/22).

12. Jde-li o nyní posuzovanou věc, Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Zejména z usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství je zřejmé, že se s námitkami stěžovatelky náležitě vypořádal. Není důvod, aby sám Ústavní soud v tomto směru cokoli dodával či doplňoval. Z hlediska eventuálních majetkových práv pak Ústavní soud připomíná, že se stěžovatelka může domáhat jejich ochrany v řízení před civilními soudy.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti z důvodu své nepříslušnosti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (výrok I.). Odmítnutí ústavní stížnosti brání tomu, aby Ústavní soud vyhověl návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud ani neshledal důvod pro uložení povinnost náhrady nákladů některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 stejného zákona (výrok II.).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2023


Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu