II.ÚS 1186/24 #2 — Zachování restitučního nároku v případě žádosti restituentů o finanční náhradu a jejího přijetí v určité výši

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Špatzové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, původně podané Karlem Špatzem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 28 Cdo 78/2024-202, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2023 č. j. 19 Co 30/2023-166 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 13 C 122/2022-144, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel Karel Špatz domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. 10. 2024 Helena Špatzová Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovatel Karel Špatz dne 28. 5. 2024 zemřel. Současně navrhla, aby Ústavní soud vydal usnesení, že v řízení bude s ní jako s pozůstalou manželkou, dědičkou a správkyní pozůstalosti po Karlu Špatzovi v předmětném řízení pokračováno.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 1. 2025 č. j. 9 D 766/2024-69 vydaným pověřenou soudní komisařkou JUDr. Věrou Sáblíkovou, notářkou, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, vydaným ve věci řízení o pozůstalosti po zemřelém Karlu Špatzovi, byla pozůstalá manželka Helena Špatzová jmenována správkyní celé pozůstalosti po výše uvedeném zůstaviteli, kterou je oprávněna spravovat v plném rozsahu. Správce pozůstalosti při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely zůstaviteli.

4. Usnesením ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 1186/24 Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1186/24 bude namísto zemřelého stěžovatele Karla Špatze nadále pokračováno s Helenou Špatzovou, která jakožto jeho dědička a správce pozůstalosti spravuje pozůstalost po stěžovateli.

5. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v předmětné věci se původní stěžovatel (dále i jen "stěžovatel") jako žalobce domáhal žalobou nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako žalované k uzavření smlouvy (obsažené v žalobě a ve výroku I. napadeného rozsudku). Stěžovatel požadoval přecenění svého restitučního nároku a s tím spojený bezúplatný převod zemědělských náhradních pozemků k uspokojení jím přeceněného tvrzeného restitučního nároku. Učinil tak poté, co již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady [§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb." nebo " zákon o půdě")], která mu byla téhož roku i vyplacena. Restituční nárok vedlejší účastnice ocenila částkou 29 994,40 Kč, která byla stěžovateli vyplacena, nicméně stěžovatel na základě nově zpracovaných znaleckých posudků dospěl k závěru, že cena jeho právním předchůdcům odňatého pozemku byla vyšší (2 585 750 Kč), neboť v době přechodu na stát byl vyvlastněný pozemek určen k výstavbě obytného souboru Černý Most II, ačkoli byl evidován jako pozemek zemědělský. Přecenění restitučního nároku vedlejší účastnice odmítla a na odmítavém postoji setrvala i v rámci předmětného sporného soudního řízení.

6. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ve výroku I. žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Vřesovice, zamítl. Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Okresní soud dovodil, že nárok stěžovatele byl uspokojen již v roce 2010, stěžovatel uspokojení od té doby nerozporoval až do uplatnění nároku na přecenění. Vedlejší účastnice tak považovala dluh za splněný, naopak stěžovatel tvrdil splnění pouze částečné. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen, přičemž vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na zákaz tzv. nekonzistentního jednání uvedl, že není přijatelné, aby v situaci, kdy promlčecí doba činila tři roky a stěžovatel po dobu více než jedenácti let svůj nárok u vedlejší účastnice neuplatnil, nebyla vedlejší účastnice úspěšná s námitkou promlčení. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo podle okresního soudu zjištění, že část stěžovatelem požadovaných pozemků není k převodu způsobilá, kdy předmět řízení je nedělitelný, neboť je jím návrh smlouvy, která má být uzavřena za pomoci nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, do něhož soud nemá právo zasahovat, a proto nebylo možné vyhovět požadovanému návrhu.

7. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků. V posuzovaném případě stěžovatel uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady dopisem ze dne 26. 7. 2010, s jejím poskytnutím souhlasil a náhrada mu byla na podkladě jeho žádosti v září 2010 vyplacena, nárok stěžovatele tak byl vypořádán náhradou v penězích a stěžovatel se tak již nemůže domáhat převodu jiných zemědělských pozemků. Krajský soud konstatoval, že závěr okresního soudu obsažený v napadeném rozhodnutí o nemožnosti vydání náhradních pozemků, respektive, nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s jejich převodem s ohledem na skutečnost, že nárok stěžovatele byl již uspokojen, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023. V něm se uvádí, že není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž stěžovatel včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení - nebrojil). Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu výslovně rozlišuje případy, kdy restituční nárok oprávněné osoby byl vyřízen formou poskytnutí finanční náhrady, a to na základě žádosti oprávněné osoby o takový způsob vyřízení nároku namísto vydání náhradních pozemků (tak, jak to bylo v předmětném sporu), oproti případům, kdy oprávněná osoba setrvala na zákonem privilegované restituci naturální (převodem jiných zemědělských pozemků) a nežádala o finanční náhradu, a ta jí (ani zčásti) nebyla poskytnuta. Je zřejmé, že na posuzovaný případ dopadá závěr o zániku restitučního nároku stěžovatele. S ohledem na závěry o zániku restitučního nároku stěžovatele jeho splněním, vycházející z poslední judikatury Nejvyššího soudu, považoval krajský soud za nadbytečné zabývat se posouzením otázky možného promlčení restitučního nároku stěžovatele, případně uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy či tvrzením o diskriminačním jednání vedlejší účastnice vůči stěžovateli.

8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Podle Nejvyššího soudu je závěr krajského soudu učiněný na podkladě zjištění, že stěžovatel namísto náhradních pozemků uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasil a jež mu byla na podkladě akceptované žádosti v roce 2010 vyplacena, čímž jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky byl vypořádán náhradou v penězích, dostatečně odůvodněn. Nemůže se tak domáhat převodu jiných zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup vedlejší účastnice či jejího předchůdce (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků). Uvedený závěr krajského soudu je souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž stěžovatel včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení, jež by podléhalo nepochybně i promlčení - nebrojil). Nejvyšší soud současně v předmětné věci neshledal důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodování již vyřešené právní otázky (zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023). Důvod k němu neskýtá ani argumentace stěžovatele uplatněná v jím nyní podaném dovolání, neboť Nejvyšší soud se neztotožnil se stěžovatelem, že judikaturou vyslovené konkluze jsou v kontradikci se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, jak je ve svých rozhodnutích vymezuje Ústavní soud a jež jsou reflektovány i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelova "legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku", byl-li to právě stěžovatel, jenž namísto zákonem preferovaného způsobu uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhradního pozemku upřednostnil (již v roce 2010) vypořádání restitučního nároku formou finanční náhrady (§ 16 zákona o půdě).


II.
Argumentace původního stěžovatele

9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho restituční nárok na náhradu za nevydaný pozemek podle zákona o půdě byl vypořádán a zanikl tím, že mu vedlejší účastnice poskytla částečnou náhradu, když není rozhodné, jaká byla správná výše restitučního nároku podle zákona o půdě. Vedlejší účastnice vyčíslila v řízení před obecnými soudy uplatněný nárok stěžovatele na částku v celkové výši 29 994,70 Kčs (tj. ve výši necelých cca 2,4 % skutečné hodnoty nároku). V roce 2010 byl stěžovateli formou finanční náhrady restituční nárok částečně co do výše uvedené částky uspokojen. Stěžovatel namítá, že skutečnost, že vedlejší účastnice (nesprávně) interně evidovala výši restitučního nároku oprávněné osoby, není pro stanovení správné výše restitučního nároku určující. Podle zákona o půdě a judikatury Nejvyššího soudu je pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků.

10. Podle stěžovatele nelze aprobovat závěr obecných soudů, že částečným plněním na restituční nárok odpovídajícím interní evidenci vedlejší účastnice, jenž však nebyl v souladu s právními předpisy, byl vedlejší účastnicí restituční nárok řádně vyčíslen a vyplacen, a to bez ohledu na to, zda bylo plněno naturální či finanční náhradou, když mělo dojít k náležitému vypořádání restitučního nároku, poněvadž právo na poskytnutí náhrady odpovídající charakteru a ceně odňatých a nevydaných pozemků vyplývá přímo ze zákona o půdě. Z právního hlediska tak jde toliko o částečné plnění dluhu. Ocenila-li vedlejší účastnice nárok stěžovatele chybně nižší částkou, ač stěžovateli ze zákona svědčil nárok na poskytnutí náhrady ve vyšší výši již od počátku, nelze přisvědčit závěru, že částečným plněním (ve výši odpovídající interní evidenci vedlejší účastnice) objektivně neodpovídající hodnotě odňatého a nevydaného pozemku došlo k vypořádání restitučního nároku. Stěžovateli vznikl nárok podle zákona o půdě z titulu nevydaného pozemku v k. ú. Černý Most, jenž měl prokazatelně stavební charakter, a proto je namístě mu poskytnout odpovídající náhradu. Vedlejší účastnicí evidovaná částka byla nesprávná, a proto nemohl být nárok stěžovatele na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě zcela vypořádán (nemohl zaniknout), neboť tento byl vypořádán jen částečně. Takový přístup státu, který ho i přesto považuje za vypořádaný, odporuje dobrým mravům.

11. Podle stěžovatele je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i závěr obecných soudů, že jeho žádost o částečnou finanční náhradu odpovídající evidenci vedlejší účastnice a její následné vyplacení z materiálního hlediska lze považovat za volbu provedenou stěžovatelem, kterou se vzdal jakýchkoliv dalších nároků, zejména na vypořádání zbylého nároku. Stěžovatel uvedl, že v době žádosti ho dosavadní jednání vedlejší účastnice naplňovalo obavami, zda se jeho restituční nárok, alespoň zčásti v té době nerozporované vedlejší účastnicí, podaří vůbec vypořádat. Stěžovatel připomněl, že vedlejší účastnice rozhodla o vydání až po cca 16 letech od uplatnění nároku. Činit ex post výklad, že se oprávněná osoba měla svým jednáním vzdát zbytku svého restitučního nároku, ačkoli vedlejší účastnici muselo být zřejmé, že nárok není poskytnutým plněním zcela vypořádán, je podle stěžovatele zneužitím postavení silnější strany na úkor slabší smluvní strany a nemělo by požívat právní ochrany, resp. měl by být upřednostněn takový výklad, který slabší smluvní straně poskytne přiměřenou a spravedlivou ochranu. Na základě uvedeného stěžovatel dovozuje, že jeho nárok byl poskytnutím částečné finanční náhrady uspokojen toliko částečně, přičemž ohledně jeho neuspokojené části v celkové výši 1 232 885,60 Kč zůstává stát nadále v prodlení. Vedlejší účastnice řízení tak při vyčíslení restitučního nároku stěžovatele porušila svou zákonnou povinnost evidovat restituční nárok ve správné výši, nezohlednila stavební charakter nevydaného pozemku, a restituční nárok tak vyčíslila v nesprávné výši. Z obsahu žádosti stěžovatele o poskytnutí částečné finanční náhrady nelze dovodit, že by stěžovatel výslovně projevil vůli nahradit původní práva na poskytnutí odpovídající náhrady plynoucí ze zákona o půdě novou dohodou a částečným finančním plněním, a tím svůj restituční nárok zcela vypořádat a zároveň se ve prospěch státu vzdát vypořádání zbylé převážné části restitučního nároku. V tomto případě byla sjednána dohoda nerespektující smysl restitučního zákonodárství a vedoucí ke krácení práv stěžovatele, přičemž tímto výkladem, poskytujícím stěžovateli toliko zanedbatelnou náhradu, by mu vznikly další křivdy.

12. Stěžovatel dovozuje, že výklad obsažený v napadených rozhodnutích je v rozporu se smyslem a účelem restitučního zákonodárství. Vedlejší účastnici (resp. jejímu právnímu předchůdci Pozemkovému fondu České republiky) bylo již s ohledem na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. PÚ 8579/93, kterým nebyl pozemek stěžovateli vydán, známo, že v době odnětí pozemku a jeho přechodu na stát, byl tento určen k zastavění územním rozhodnutím. I přes skutečnost, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) prokazatelně disponovala podklady prokazujícími stavební charakter, tj. přímo věděla (resp. objektivně vědět mohla a měla), že restituční nárok stěžovatele není správně stanoven, nestanovila správnou výši restitučního nároku, nýbrž odňatý a nevydaný pozemek v k. ú. Černý Most ocenila v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Postup státu stěžovatel považuje za zneužití svého postavení silnější strany vůči oprávněným osobám, jakožto slabší straně.

13. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud rozděluje oprávněné osoby podle zákona o půdě na dvě skupiny, a to: a) skupinu oprávněných osob, které částečně vypořádaly restituční nárok prostřednictvím náhradních pozemků (tj. naturální náhradou) a které se mohou domáhat nápravy pochybení státu při vyčíslení restitučního nároku; b) skupinu oprávněných osob, které částečně vypořádaly restituční nárok prostřednictvím peněžité náhrady a které se v zásadě nemohou domáhat nápravy pochybení státu při vyčíslení restitučního nároku. Stěžovatel s uvedeným rozlišováním restituentů nesouhlasí, neboť tento závěr Nejvyššího soudu představuje ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou srovnatelných skupin subjektů, v jejímž důsledku by stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány odlišně, neboť fakticky u části oprávněných osob vylučuje možnost poskytnutí náhrady za celý restituční nárok. Důsledkem závěrů Nejvyššího soudu je extrémní disproporce mezi oprávněnými osobami zakládající nerovnost v postavení oprávněných osob co do možnosti domáhat se vypořádání celého restitučního nároku, kdy jednu ze skupin Nejvyšší soud fakticky tohoto práva nelegitimně zbavuje.

14. Podle stěžovatele vyklad Nejvyššího soudu není ústavně souladný a neodpovídá smyslu a účelu restitučního zákonodárství, přičemž je nutno striktně rozlišovat, zda bylo poskytnutou náhradou na restituční nárok plněno toliko částečně a zda se oprávněná osoba domáhá vypořádání neuspokojené zbylé části restitučního nároku [např. v případě stěžovatele s odůvodněním, že na restituční nárok ve výši 1 262 880,30 Kč plnil stát toliko částečně co do rozsahu 29 994,70 Kč, tj. ve výši necelých 2,4 % z hodnoty nároku], příp. byl poskytnutou náhradou restituční nárok vypořádán v celém rozsahu a zda se oprávněná osoba domáhá navýšení poskytnuté náhrady odpovídající restitučnímu nároku. Při ústavně souladné interpretaci zákona o půdě nemohou závěry Nejvyššího soudu obstát, neboť bylo-li objektivně poskytnutou náhradou ve vztahu ke správně vyčíslenému restitučnímu nároku plněno toliko částečně (a to bez ohledu na to, zda bylo plněno naturální či finanční náhradou), jde o částečné plnění dluhu, přičemž oprávněná osoba se může domáhat vypořádání zbylé části restitučního nároku, pokud se zbylé části výslovně a platně nevzdá.

15. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě, resp. právo na přecenění restitučního nároku, podléhá promlčení, a že jeho žalobě proto nemohlo být vyhověno. Namítá, že obecné soudy se nezabývaly jeho argumentací týkající se promlčení. Pokud zákonodárce u specifikovaných oprávněných osob, kterou je taktéž i stěžovatel, výslovně v § 13 odst. 8 zákona o půdě vyloučil zánik práva na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě bez dalšího, lze argumentem a maiori ad minus dovodit, že tím spíše je vyloučeno i promlčení tohoto práva, které se váže na kvalifikovaný úkon. Při zohlednění smyslu a účelu restitučního zákonodárství z platné právní úpravy vyplývá, že oprávněně osoby specifikované v § 13 odst. 8 zákona o půdě, které řádně uplatnily restituční nárok, mohou uplatňovat právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě bez striktní časové hranice. Stěžovatel z judikatury Nejvyššího soudu dovozuje, že právo na přecenění restitučního nároku ani právo na následné poskytnutí náhrady za restituční nárok se nepromlčuje. Závěr obecných soudů o tom, že je nutno klást k tíži stěžovatele, že se mu nepodařilo zjistit protiprávní jednání státu dříve, je v rozporu se základními principy spravedlnosti. Takový přístup je podle stěžovatele svévolný a zjevně zneužívající institut promlčení, resp. rozporný s dobrými mravy. S přihlédnutím k individuálním okolnostem restitučního případu stěžovatele, a to zejména s ohledem na to, že a) vedlejší účastnice nesprávně vyčíslila restituční nárok a porušila tak svou zákonnou povinnost, přičemž v době poskytnutí částečné náhrady přímo věděla, resp. objektivně vědět mohla a měla, že jí evidovaná výše nároku neodpovídá charakteru a ocenění odňatého a nevydaného pozemku; b) stěžovatel v době podání žádosti o vyplacení částečné finanční náhrady jednal v omylu vyvolaném vedlejší účastnicí: c) správní řízení o restitučním nároku bylo postiženo mimořádnými prodlevami a lhůty pro rozhodnutí správního orgánu ve věci samé byly mnohonásobně překročeny, když vedlejší účastnici trvalo 16 let, než o základu restitučního nároku rozhodla a nikoliv úplně ho vypořádala. Lze dospět k závěru, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je při posouzení konkrétních skutkových zjištění v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel poukázal na to, že vedlejší účastnice je zde v právním poměru se stěžovatelem v postavení dlužníka, která si však určuje výši vlastního dluhu sama. V dané věci dále byla vznesena a Nejvyšším soudem akceptována námitka promlčení ze strany státu. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy se neodůvodněně odchýlily od očekávaného výkladu podústavního práva, což nese prvky nepřípustné libovůle. Byla porušena zásada rovného zacházení a předvídatelnosti soudního rozhodování, když jiným oprávněným ve stejném postavení za obdobných skutkových okolností obecné soudy ochranu poskytují. Napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok.


III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky

16. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu, okresnímu soudu a vedlejší účastnici řízení.

17. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozsudku.

18. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku, ve kterém vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména z rozsudku ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023.

19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti poukázal na to, že pro rozhodnutí o stěžovatelem uplatněném nároku bylo podstatné, že stěžovatel již dříve uplatnil právo na jeho vypořádání poskytnutím finanční náhrady, jež mu byla již v roce 2010 také vyplacena, přičemž v době vypořádání nároku nenamítal, že by šlo o náhradu nesprávně určenou či toliko parciální. S uvedeným tvrzením stěžovatel přišel až v roce 2021, krátce před podáním žaloby v této věci, poté, kdy byl před tím po dobu delší jedenácti let nečinný. Nejvyšší soud poukázal na to, že nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) byl vydán později než rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci, a proto jeho závěry nebylo možné do napadeného rozhodnutí promítnout. Vedle skutkové odlišnosti nyní posuzované věci (v této věci byl stěžovatel podle soudem učiněných zjištění až do roku 2021 nečinný a nezpochybňoval provedené vypořádání, zatímco v případu řešeném pod sp. zn. I. ÚS 2763/23 Ústavní soud akcentoval, že žalobci s oceněním svého nároku nesouhlasili a domáhali se správného ocenění již od roku 2003). Nejvyšší soud k právním konkluzím obsaženým ve zmíněném nálezu připomněl, že podle konstantní judikatury (Ústavním soudem aprobované) žádosti oprávněné osoby o poskytnutí finanční náhrady koresponduje povinnost povinné osoby náhradu v této formě (a správně určené výši) poskytnout a že se tak děje, nebylo-li stranami ujednáno něco jiného, v zákonem stanovených lhůtách (viz § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 4. 5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 § 16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím by se povinný subjekt dostal do prodlení. Nejvyšší soud položil otázku, lze-li jako nepřiměřený a ústavně nekonformní považovat i v této věci obecnými soudy učiněný závěr, že stěžovatel nemá právo na poskytnutí náhradního pozemku (nadto mimo rámec veřejných nabídek; § 11a zákona o půdě) v situaci, kdy již dříve požádal o vypořádání nároku v penězích a proti tomu způsobu vypořádání dříve neměl námitek (resp. svůj případný nesouhlas s výší poskytnuté náhrady mohl projevit adekvátním způsobem uplatněním práva na doplacení náhrady poté, co by se povinný subjekt dostal do prodlení). Stěžovatelem napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nezpochybňuje smysl a účel restitučního zákonodárství (zmírnění některých majetkových křivd) a nerelativizuje (vůči restituentům poměrně vstřícnou) rozhodovací praxi, jež aprobuje "přeceňování" restitučních nároků uplatňovaných i s jistým časovým odstupem a jež se i velmi zdrženlivě staví k aplikaci ustanovení o promlčení práva (podle obecných předpisů), jde-li o nároky těch oprávněných osob, jež žádají uspokojení svých restitučních nároků převodem náhradních pozemků a jež nebyly uspokojeny (jen) v důsledku liknavého, svévolného či diskriminujícího jednání státu. Zde je však situace stěžovatele odlišná a opačné rozhodnutí v těchto situacích by kolidovalo i s principem právní jistoty (který je i principem ústavněprávním) a bylo by pobídkou k masívnímu přeceňování i těch nároků, jež byly na podkladě žádosti oprávněných osob před mnoha lety vypořádány právě tímto (jiným) způsobem plnění, když oprávněným osobám žádajícím poskytnutí finanční náhrady nic nebránilo v tom uplatnit nárok na finanční náhradu ve správné (úplné) výši, konvenující i jejich představám o adekvátní relutární náhradě.

20. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti poukázala na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 nezmínil, že rozsudek ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, na který poukazuje, byl napaden ústavní stížností, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2296/16 odmítl. Stěžovatel ani netvrdil, že v době vypořádání nároku byl omezen ve svém rozhodování, či na něj byl činěn jakýkoli nátlak. Až do roku 2021 netvrdil, že přijal pouze částečné plnění nebo že zpochybňuje podklady pro vyplacenou náhradu. Mezi původním stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena dohoda o způsobu vypořádání jeho restitučního nároku a obě strany této dohody měly za to, že tím je dluh splněn a pohledávka zanikla. O tom svědčí i skutečnost, že obě strany tento stav dlouhodobě respektovaly. Na základě výše uvedeného byl podle vedlejší účastnice její dluh spočívající ve vypořádání restitučních nároků stěžovatele zcela splněn před více než 13 lety, a to způsobem, který si stěžovatel jako oprávněná osoba podle zákona o půdě sám zvolil. Ve vztahu k otázce promlčení nároku na přecenění peněžité náhrady poukázala vedlejší účastnice na přecenění peněžité náhrady např. v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 822/2021. Dále poukázala na to, že v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 2716/11 Ústavní soud v souvislosti s uvedenou otázkou poukázal na zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (vigilantibius iura scripta sunt). Vedlejší účastnice v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 1520/2020-267, podle kterého je právo na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě majetkovým právem, které podléhá promlčení. V projednávané věci stěžovatel plnění v podobě výplaty částky 29 994,70 Kč přijal, aniž by dal jakkoli najevo, že toto vypořádání považuje za nedostatečné či neúplné. Teprve následně po uplynutí více než jedenácti let změnil svoji dříve projevenou vůli, z níž vedlejší účastnice během tohoto dlouhého období oprávněně vycházela. Námitka promlčení je v tomto případě v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, protože nejsou známy okolnosti, které stěžovateli bránily v době jednání o vyplacení náhrady ohradit se proti výši peněžité náhrady, případně podat žalobu ve tříleté promlčecí lhůtě. Námitka promlčení tedy není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti vedlejší účastnice upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2777/2012. Dále poukazuje na to, že z rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností vyplývá, že bylo prokázáno, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) v zákonné lhůtě a bez prodlení poskytla stěžovateli k jeho výzvě plnění podle jeho volby a ve výši, se kterou byl stěžovatel předem seznámen. Od té doby vedlejší účastnice považovala nárok stěžovatele za vypořádaný. Od okamžiku přijetí vyplacené peněžité náhrady stěžovatelem proto lze odvozovat počátek promlčení. Stěžovatel nikdy netvrdil, že přijal pouze částečné plnění, nebo že zpochybňuje podklady pro vyplacenou náhradu. Nikdy ani netvrdil, že v době vypořádání nároku byl omezen ve svém rozhodování, či na něj byl činěn jakýkoli nátlak. Vedlejší účastnice se domnívá, že i stát má právo na zachování právní jistoty, přičemž odmítnutí námitky promlčení je zásahem, který musí být s ohledem na zachování právní jistoty stran právních jednání výjimečný. V tomto ohledu vedlejší účastnice odkazuje na rozhodnutí ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, za jakých okolností by se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům. S ohledem na to, že restituční nárok stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce byl uspokojen, případně že došlo k promlčení jakýchkoliv dalších nároků do uspokojení nároku, je podle vedlejší účastnice ústavní stížnost nedůvodná.

21. K vyjádřením obecných soudů zaslala stěžovatelka, právní nástupkyně původního stěžovatele, repliku, ve které uvedla, že na ústavní stížnosti a v ní uvedených důvodech a právní argumentaci trvá i nadále a je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva jejího právního předchůdce, a tedy i její práva. Stěžovatelka nepřisvědčila Nejvyššímu soudu, že recentní nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 je na posuzovaný případ neaplikovatelný. Je přesvědčena, že restituční nárok existuje dále bez ohledu na částečně poskytnutá plnění (ve formě finanční či naturální náhrady) a v podobě, v jaké měl být při zohlednění skutečného charakteru nevydaných pozemků vedlejší účastnicí oceněn a evidován. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její právní předchůdce byl dostatečně aktivní při procesu přeceňování restitučního nároku, když prováděl vlastní šetření, obracel se na příslušné odborníky a snažil se shromáždit nezbytné podklady, kdy zaslání předžalobní výzvy a podání žaloby bylo pouze vyvrcholením tohoto zdlouhavého a nákladného procesu. Nesouhlasí tedy s tím, že by aktivitu projevoval až v roce 2021. Má také za to, že žádný právní předpis nestanoví aktivní snahu jako nezbytnou náležitost pro úspěšné domáhání se jednou vzniklého restitučního nároku, ani její případnou míru. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že je povinností státu zajistit správné ocenění restitučního nároku a nikoli přesouvat toto břemeno na oprávněné osoby, jímž se stát dobrovolně zavázal odčinit historicky způsobenou majetkovou křivdu. Vyjadřuje-li Nejvyšší soud obavu z toho, že oprávněné osoby by se mohly hromadně domáhat dalších přeceňování již částečně uspokojených restitučních nároků, pak stěžovatelka nad rámec vlastního případu uvádí, že nejde o zvyšování nároků "donekonečna", ale pouze o plnění, ke kterému se stát zavázal od počátku, tzn. již přijetím příslušné zákonné úpravy. Stěžovatelka má za to, že úvahy vedlejší účastnice o údajné existenci dohody o zániku restitučního nároku bez jakékoli vazby na skutkové závěry a dokazování před obecnými soudy nemohou být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Uvádí, že její právní předchůdce sice požádal vedlejší účastnici žádostí ze dne 26. 7. 2010, aby mu oproti jeho restitučnímu nároku ve výši tehdy evidované vedlejší účastnicí (29 994,70 Kč) byla poskytnuta finanční náhrada, z této žádosti však nevyplývá, že by právní předchůdce stěžovatelky zbytek dluhu, tedy správně vyčíslený restituční nárok, náležející mu ze zákona, ponížený o poskytnuté plnění, měl zaniknout, resp. byl zcela a řádně vypořádán. Vedlejší účastnicí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 není podle stěžovatelky přiléhavé, neboť bylo vydáno za jiných skutkových okolností posuzované věci. Závěr vedlejší účastnice o uzavření dohody o zániku restitučního nároku je podle názoru stěžovatelky nesprávný, když jejím právním předchůdcem nebyla projevena jednoznačná a nezpochybnitelná vůle, tak jak ostatně vyžaduje i vedlejší účastnicí odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23. Stěžovatelka dále poukazuje na snahu státu vyhnout se svým zákonným povinnostem a v této souvislosti odkazuje na recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024 sp. zn. 28 Cdo 1905/2024. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací vedlejší účastnice opřenou o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 822/2021, že by se restituční nárok stěžovatelky měl promlčovat. V daném případě nebylo promlčení posuzováno pro případ, že by vedlejší účastnice provedla nesprávné ocenění restitučního nároku a toto své pochybení odmítala napravit, tak jako je tomu v nyní posuzované věci. Stěžovatelka proto uzavřela, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích práv a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka jakožto dědička a správce pozůstalosti po stěžovateli vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely stěžovateli, a je tedy jeho právní nástupkyní. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

24. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

25. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].


A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

26. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního (jednoduchého) práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, než ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva) [např. nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73), nález ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725)].

27. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že k restitucím nelze přistupovat příliš formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je tak nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. podle obecného přirozenoprávního principu [viz nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), nález ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09 (N 232/55 SbNU 181) či nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1713/13 (N 40/76 SbNU 537)].

28. Ústavní soud mnohokrát ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2758/10 (N 73/65 SbNU 27), nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615)]. Jinak řečeno, při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu [srov. obdobně nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 617/08 (N 33/52 SbNU 325), nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615) a nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1713/13 (N 40/76 SbNU 537)].

29. V nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je ústavně souladný závěr obecných soudů, podle kterého nárok restituenta zanikl, byla-li mu již poskytnuta finanční náhrada, přestože byla vyplacena v nezákonné (neúplné) výši. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že žádostí restituentů o finanční náhradu a její přijetí v určité výši nezaniká jejich restituční nárok. Z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení je rovné. Žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda ji lze přiznat příslušné právní účinky. S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožnil i ve svém nálezu ze dne 21. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3111/23.

30. Ústavní soud se již mnohokrát ve své judikatuře vyjádřil k principu právního státu, ze kterého vyplývá i závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro samotný Ústavní soud [viz např. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243) či nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309, č. 198/2003 Sb.)].

31. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61) či ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647)]. Ústavní soud opakovaně uvedl [srov. např. nálezy ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61, č. 98/2004 Sb.), ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.

32. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty (s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu, přičemž stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán).


B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

33. V nyní posuzované věci se původní stěžovatel v řízení před obecnými soudy podanou žalobou domáhal přecenění svého restitučního nároku (a s tím spojil nárok na bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků k uspokojení jím přeceněného restitučního nároku). V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěry obecných soudů, že jeho restituční nárok byl bez ohledu na jeho správnou výši poskytnutím částečné finanční náhrady vyplacené v roce 2010 zcela vypořádán a zanikl. Předmětem posouzení tedy je, zda je ústavně souladný závěr obecných soudů, podle něhož nárok restituenta zanikl, byla-li mu již poskytnuta finanční náhrada, přestože byla vyplacena v nezákonné (neúplné) výši.

34. V předmětné věci vedlejší účastnice ocenila restituční nárok původního stěžovatele částkou 29 994,70 Kč, která mu také byla vyplacena. Stěžovatel však na základě nově zpracovaných znaleckých posudků dovodil, že celková cena nevydaných pozemků byla výrazně vyšší (2 585 750 Kč), neboť v době přechodu na stát byl vyvlastněný pozemek sice evidován jako zemědělský, avšak byl určen k výstavbě obytného souboru Černý most II. Vedlejší účastnici (resp. jejímu právnímu předchůdci Pozemkovému fondu České republiky) přitom bylo s ohledem na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. PÚ 8579/93, kterým nebyl pozemek stěžovateli vydán, známo, že v době odnětí pozemků a jejich převedení na stát (v roce 1983) byl předmětný pozemek územním rozhodnutím určen k zastavění. Přestože vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) prokazatelně disponovala podklady prokazujícími stavební charakter pozemku, nestanovila správnou výši restitučního nároku. Náhrady, nestanoví-li zákon jinak, se poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.

35. Obecné soudy v předmětné věci v ústavní stížností napadených rozhodnutích vycházely zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023. Uvedený rozsudek však byl nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 zrušen. Protože v tomto nálezu Ústavního soudu byl řešen typově shodný případ jako v nyní posuzované věci, jsou závěry obsažené v uvedeném nálezu závazné i v této nyní posuzované věci.

36. Ústavní soud se ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 zabýval otázkou, zda nároky restituentů je obecně možné "přecenit", byla-li jim již poskytnuta náhrada v nezákonné (nižší) výši. Taková možnost existuje v případě, kdy oprávněná osoba uspokojovala svůj restituční nárok formou vydání náhradního pozemku. Ústavní soud se proto v této souvislosti v uvedeném nálezu zabýval tím, zda je ústavně konformní rozlišovat mezi restituenty, kteří žádali o vydání náhradních pozemků, a restituenty, kteří žádali o poskytnutí finanční náhrady, a to konkrétně v návaznosti na otázku, zda má forma původně zvolené náhrady vliv na případný zánik jejich vadně oceněných a částečně uspokojených restitučních nároků. Ústavní soud podrobil výklad Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 28 Cdo 974/2023 přezkumu z pohledu toho, zda jím byla porušena práva stěžovatelů na rovnost podle čl. 1 Listiny, a dovodil, že nelze činit rozdíly mezi oprávněnými osobami podle jimi zvolené formy náhrady, byl-li jejich nárok vadně oceněn.

37. Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na to, že z argumentace Nejvyššího soudu vyplývá, že rozlišuje dvě kategorie oprávněných osob: a) restituenti, jejichž restituční nárok byl částečně vypořádán formou naturální náhrady podle § 11a odst. 1 zákona o půdě; b) restituenti, jejichž restituční nárok byl částečně vypořádán formou finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. V obou případech jde podle Ústavního soudu o osoby ve srovnatelném právním postavení - oprávněné osoby domáhající se uspokojení svého restitučního nároku v zákonné výši. Připustila-li judikatura, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95), nelze klást stěžovatelům k tíži, že jim byla na jejich žádost místo náhradních pozemků poskytnuta finanční náhrada, čímž byl její subsidiární charakter potlačen. Podle Ústavního soudu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 974/2023 není zřejmé, v čem spočívá Nejvyšším soudem dovozovaná "privilegovanost naturální restituce" (myšleno patrně ve smyslu naturální náhrady, neboť jedinou naturální restitucí je vrácení odňatého majetku). Ústavní soud zdůraznil, že v případě obou forem náhrad za nevydaný pozemek se uspokojuje povahou totožný restituční nárok, v případě žalobců dokonce deklarovaný jedním rozhodnutím. Nároky všech oprávněných osob vyplývají ze zákona o půdě, jejich postavení je rovné a přísluší jim stejná práva a povinnosti. Kvalita restitučního nároku nemůže být horší jen proto, že se oprávněná osoba rozhodla jej uspokojovat jiným - právem aprobovaným - způsobem.

38. Ústavní soud dále v uvedeném nálezu podotkl, že nelze pominout ani to, že oprávněné osoby mohly přijmout finanční náhradu pod tíhou mnohaletého restitučního procesu, který nespěl ke konci v dohledné době. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Jak původní stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, v době žádosti ho dosavadní jednání vedlejší účastnice naplňovalo obavami, zda se jeho restituční nárok, alespoň zčásti v té době nerozporované vedlejší účastnicí, podaří vůbec vypořádat, vedlejší účastnice rozhodla o vydání až po cca 16 letech od uplatnění nároku.

39. V nálezu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397), bod 12, Ústavní soud vyslovil, že restituční řízení se nesmí podobat loterii. Ani osoby žádající o náhradní pozemky, ani osoby žádající o finanční kompenzaci neměly v době (prvního) uplatnění restitučního nároku jistotu, jakým způsobem se bude na jimi zvolené náhrady v budoucnu pohlížet. Nelze potom jedné skupině restituentů s odstupem doby sdělit, že "mají smůlu", jestliže nezvolili ten "správný" způsob náhrady. Je znakem právního státu zajistit osobám ve stejném právním postavení shodnou právní ochranu [srov. nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) a nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455); srov. obdobně nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (N 112/89 SbNU 655, č. 135/2018 Sb.), body 70 a 73].

40. V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) Ústavní soud vyslovil, že je bez významu, že zákon o půdě na rozdíl od zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňoval vydání náhradního pozemku. Z hlediska účelu finanční náhrady a souvisejícího požadavku její přiměřenosti a rozumnosti jde totiž o odlišnost formální. Opačný výklad by mohl znamenat, že stát oprávněným osobám fakticky přestane nabízet adekvátní pozemky a místo toho bude jejich čtvrt století trvající nárok vypořádávat prostřednictvím bagatelních částek (viz bod 50). Z uvedeného plyne, že z hlediska jejich účelu (jímž je uspokojení restitučního nároku) není možné mezi finanční a naturální náhradou činit rozdíly; nelze tudíž činit rozdíl ani mezi oprávněnými osobami podle jimi zvolené formy náhrady co do rozsahu soudní ochrany proti liknavému a svévolnému postupu Státního pozemkového úřadu. Ústavní soud uzavřel, že neshledal žádný, natož legitimní důvod, proč by jedné skupině restituentů měla být oproti jiné upřena soudní ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny) jejich restitučního nároku. V posuzované věci tak Nejvyšší soud svým výkladem a aplikací restitučních předpisů podrobil stěžovatele bez legitimního cíle (neodůvodněně) nerovné ochraně dotčeného základního práva, která naplňuje znaky tzv. neakcesorické nerovnosti (čl. 1 Listiny), čímž porušil požadavek vyloučení libovůle při odlišování subjektů a ochrany jejich práv. Obecně proto platí, že z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení musí být rovné.

41. Jde-li o vliv poskytnutí (částečné) finanční náhrady na existenci restitučního nároku, poukazuje Ústavní soud na to, že restituční nárok přísluší všem oprávněným osobám podle zákona o půdě. Právo na jeho uspokojení vyplývá přímo ze zákona, který stanoví jednotlivé formy náhrad. Ocenění restitučního nároku vedlejší účastnici (resp. jejím právním předchůdcem Pozemkovým fondem České republiky) je pouze jejím administrativním úkonem, neprobíhá žádné správní řízení a ohledně výše nároku není vydáváno žádné správní rozhodnutí. Pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby je rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě), nikoliv nesprávná interní evidence vedlejší účastnice (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České republiky).

42. Výše finanční náhrady je upravena v § 28a zákona o půdě, podle něhož se náhrady - nestanoví-li zákon jinak - poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Původně panoval názor, že finanční náhrada neplní účel hodnotového ekvivalentu za nevydaný pozemek, a její funkce je tedy symbolická. Ústavní soud ovšem nálezem ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) význam finanční náhrady posunul tak, že má umožnit odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem jako při vydání věci; musí být tedy s ohledem na účel restitučních předpisů přiměřená a rozumná. Tyto závěry Ústavní soud výslovně aproboval také v nálezu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (N 4/104 SbNU 36, č. 81/2021 Sb.), v němž posuzoval ústavnost § 16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech "stanovené podle § 28a" (srov. též nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (135/2018 Sb. N 112/89 SbNU 655)].

43. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 536/2022 či ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1562/2022). Za liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 155/2016).

44. Ústavní soud proto i v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že restituční nárok původního stěžovatele částečným plněním nezanikl ani zaniknout nemohl. Již od jeho vzniku měla být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku. Ocenila-li vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) restituční nárok stěžovatele v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, stěžovateli přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není rozhodné, v jaké výši jej vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond České republiky) ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidoval a jakou finanční náhradu stěžovateli poskytl. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby zanikl restituční nárok. Tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů.

45. V uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23 Ústavní soud vyslovil, že je nezbytné rozlišovat, zda se oprávněné osoby domáhají uspokojení zbývající výše restitučního nároku, který byl z důvodu vadného (nezákonného) postupu vyplacen v neúplné výši, či zda se domáhají navýšení restitučního nároku s tím, že její výši nepovažují za přiměřenou a rozumnou. V tehdy posuzované věci, stejně jako v nyní posuzované věci, jde o případ první. Původní stěžovatel se nedomáhal vydání náhradních pozemků ve výši, která by odpovídala jeho představám o současně tržní hodnotě odňatých pozemků. Nenamítal ani, že podle vyhlášky určená hodnota není přiměřená. Neotvírá tak již jednou vypořádaný restituční nárok. Žádal pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným, a to ke dni účinnosti zákona o půdě. Nejde ani o případ, kdy by restituční nárok byl stěžovateli postoupen.

46. Vycházely-li okresní soud a následně krajský soud ze skutkového závěru (z něhož vycházel posléze i Nejvyšší soud), že původní stěžovatel s poskytnutou finanční náhradou souhlasil, a tudíž jeho restituční nárok zanikl splněním, jde o ústavně nevyhovující úvahu z následujících důvodů. V první řadě není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutkových zjištění krajský soud učinil závěr, že stěžovatel s výší poskytnuté finanční náhrady souhlasil. Zda stěžovatel s výší poskytnuté finanční náhrady souhlasil či nikoli, není navíc bez dalšího rozhodující.

47. Ze skutkových zjištění soudů především nevyplývá, že by stěžovatel výslovně a jednoznačně projevil vůli se práva na uspokojení zbývající části restitučního nároku vzdát či že přijetím finanční náhrady považuje svůj restituční nárok v celém rozsahu za vypořádaný (popř. uzavřel v tomto směru dohodu). Za takový projev vůle nelze považovat, že požádal a přijal finanční náhradu v nižší výši, než původně uplatňoval. Platí totiž, že případný sporný úkon, který je zjevně proti zájmům oprávněných osob, nelze vyložit k jejich tíži [srov. nález ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 (N 219/51 SbNU 725)].

48. I kdyby snad bylo možné projevení této či obdobné vůle ze skutkových zjištění jednoznačně dovodit, bylo by třeba její účinky zhodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti. Zásada autonomie vůle je v oblasti restitucí modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (viz nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3042/2015). Bylo by totiž nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši, těžil tak z toho, že restituenti tuto náhradu přijali.

49. Obecně proto platí, že žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.

50. Ústavní soud proto uzavírá, že původnímu stěžovateli vznikl nárok podle zákona o půdě na odškodnění za nevydaný pozemek. Je tedy nezbytné mu poskytnout odpovídající náhradu, nikoliv hledat způsoby, jak mu v poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Tím, že obecné soudy považovaly restituční nárok původního stěžovatele, resp. stěžovatelky, za vypořádaný a zaniklý, mu (jí) odepřely soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušily jeho (její) legitimní očekávání, že jeho (její) restituční nárok bude uspokojen v zákonem stanoveném rozsahu (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Dále soudy stěžovateli (stěžovatelce) bez legitimního důvodu poskytly nerovnou ochranu dotčeného základního práva (čl. 1 Listiny).

51. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané Ústavní stížnosti namítal, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2763/23 bylo rozhodováno ve skutkově odlišné věci. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje. V obou věcech bylo rozhodováno o požadavku stěžovatelů na poskytnutí finanční náhrady ve správné výši za nevydané pozemky v důsledku nesprávně provedeného ocenění státem. Stěžovatelům ve věci sp. zn. I. ÚS 2763/23 (sp. zn. 28 Cdo 974/2023) byla finanční náhrada vyplacena v roce 2003, resp. 2006, stěžovatelé s oceněním svého nároku nesouhlasili a domáhali se správného ocenění již od roku 2003 a požadavek na přecenění v předmětné věci uplatnili v roce 2018. V nyní posuzované věci byla původnímu stěžovateli vyplacena finanční náhrada za nevydané pozemky v roce 2010, o přecenění pozemků pak požádal stěžovatel krátce před podáním žaloby v roce 2021. Podle vyjádření stěžovatelky však i v nyní posuzované věci byl původní stěžovatel při vymáhání svého nároku aktivní ještě před podáním žaloby o přecenění pozemků (viz sub 21).

52. Podstatné je, že v obou případech došlo k vadnému ocenění nevydaných pozemků. Jak původní stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, v době žádosti se na základě dosavadního jednání vedlejší účastnice obával, zda se jeho restituční nárok, alespoň v části v té době nerozporované vedlejší účastnicí, podaří vůbec vypořádat, přičemž vedlejší účastnice rozhodla o vydání až po cca 16 letech od uplatnění nároku. Vedlejší účastnice v předmětné věci provedla nesprávné ocenění restitučního nároku původního stěžovatele a toto své pochybení odmítala napravit. Povinností státu přitom je zajistit správné ocenění restitučního nároku a nikoli přesouvat toto břemeno na oprávněné osoby, jimž se stát dobrovolně zavázal odčinit historicky způsobenou majetkovou křivdu. Jde pouze o plnění, ke kterému se stát zavázal od počátku, tzn. již přijetím příslušné zákonné úpravy. Nedostatky v činnosti státní moci nesmějí jít k tíži těch, kteří se na ně s důvěrou obracejí za účelem ochrany svých práv. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Poskytnutí finanční náhrady má pak umožnit odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem jako při vydání věci.

53. Ústavní soud si je plně vědom toho, že smyslem restitučního zákonodárství není napravení veškerých újem a nekonečné uplatňování a přeceňování restitučních nároků v situaci, kdy od účinnosti zákona o půdě uplynulo více než třicet let. Není ovšem přijatelné, aby stát, který se zavázal způsobené křivdy zmírnit, vadným postupem již v době jejich vypořádávání ocenil restituční nároky oprávněných osob v nižší výši, než jim podle zákona náleží, a následně jim odmítal poskytnout odpovídající náhradu. Tím spíše v situaci, kdy jiným oprávněným osobám v obdobné situaci ochranu práva na poskytnutí náhrady ve správné výši přiznává.

54. Původnímu stěžovateli bylo upřeno právo na uspokojení jeho restitučního nároku jen na základě toho, že mu byla v minulosti na tento nárok poskytnuta peněžitá náhrada v nesprávné nižší výši. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel bezdůvodně znevýhodněn oproti restituentům, jimž byla poskytnuta naturální náhrada. Závěr, že restituční nárok stěžovatele zanikl, neboť mu byla poskytnuta částečná peněžitá náhrada, navíc odporuje smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolává další protiústavní důsledky (další křivdy).

55. Ústavní soud si je vědom toho, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly dříve, než byly vydány výše odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 2763/23 a sp. zn. III. ÚS 3111/23. Ústavní soud je však těmito nálezy při svém dalším rozhodování vázán, neboť jak bylo výše uvedeno, judikatura Ústavního soudu plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty.


VI.
Závěr

56. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily ústavně zaručené právo původního stěžovatele (a nyní stěžovatelky) na rovnost podle čl. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

57. V dalším řízení bude úkolem okresního soudu věc znovu projednat a rozhodnout o ní. Při svém dalším rozhodování je okresní soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, jakož i v nálezech ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 a ze dne 21. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3111/23 (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Okresní soud se bude zabývat zejména tím, zda finanční náhrada poskytnutá původnímu stěžovateli za odňaté pozemky byla řádně vyčíslena, zda je tedy adekvátní hodnotě odňatých pozemků, a zda byl nárok původního stěžovatele (tedy nyní i stěžovatelky) zcela uspokojen. V této souvislosti vezme v úvahu, že žádost stěžovatele o finanční náhradu a její přijetí v určité výši bez dalšího neznamená, že se vzdal práva na uspokojení svých restitučních nároků ve zbývajícím rozsahu.

58. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. března 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu