IV.ÚS 404/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem, sídlem Koubkova 1726/8, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 6 Tdo 700/2022-401 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2021 č. j. 6 To 25/2021-249, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl v části týkající se stěžovatele zrušen prvostupňový rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 9. 2020 č. j. 1 T 13/2019-5045 a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 209 odst. 4 za užití § 45 odst. 2 trestního zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou.

3. Dále byl stěžovatel shledán vinným dalším zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku rovněž k trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu jako zjevně neopodstatněné.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu s dalšími spolupachateli v úmyslu se neoprávněně obohatit a získat od poškozených finanční prostředky, vystupuje mimo jiné i pod falešným jménem, pod nepravdivou záminkou zhodnocení investic v nejrůznější podobě (zhodnocení prostředků, nákup či zhodnocení pozemků a bytů a následný prodej se značným ziskem, nákup a následný prodej vozidel se ziskem, výhodný odkup obchodních společností v insolvenci, vracení starších dluhů, doplacení leasingu na automobil, mezinárodní obchod s uhlím apod.) lákal od poškozených různě vysoké finanční částky v desítkách až stovkách tisíc Kč. Získávané prostředky si následně ponechával pro vlastní potřebu.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že byl kromě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 6. 2016 č. j. 2 T 7/2016-523, jehož výrok o vině a trestu byl zrušen rozsudkem vrchního soudu v této věci, odsouzen ještě starším rozsudkem obvodního soudu z 9. 12. 2014 č. j. 50 T 24/2014, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2015, a to pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 3 a 4 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, podmíněně odloženému na dobu 60 měsíců. Tento trest byl stěžovateli usnesením obvodního soudu ze dne 13. 4. 2017 č. j. 50 T 24/2014 přeměněn na trest nepodmíněný. Ještě dříve pak byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2021 č. j. 6 T 4/2010, z něhož zbývá nevykonáno 986 dnů.

7. Výsledný součet všech vykonávaných trestů, které byly uloženy samostatně v důsledku formálního přetržení, tak činí od počátku věznění (tj. od 15. 2. 2017) do předpokládaného konce věznění 28. 10. 2030 celkem více než 13 let a 8 měsíců, což se blíží dvojnásobku hranice horní trestní sazby 8 let pro podvod dle § 209 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, dle které byl stěžovatel odsouzen. Trestní sankce mají být přiměřené (§ 38 trestního zákoníku) a v dané věci tak soudy měly zohlednit jejich přiměřenost s ohledem na dříve uložené dosud nevykonané tresty.

8. Vrchní soud se však s rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 12. 2014 nikterak nevypořádal a při úvahách o trestu ho nezohlednil. Přitom tento rozsudek byl před městským soudem k důkazu proveden a stěžovatel na něj městský soud upozorňoval a rovněž na něj poukazoval ve svém odvolání. Obdobně nebyl zohledněn ani rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2021. Rovněž nebylo vzato na zřetel, že je ve výkonu trestu již ode dne 15. 2. 2017 a jaké jsou zprávy věznice o dosavadním průběhu trestu. Dovolací soud se zabýval staršími tresty pouze z formálního hlediska (přetržení u pokračujícího trestného činu a souběh trestných činů).

9. Stěžovatel z těchto důvodů namítá porušení § 39 odst. 5 trestního zákoníku, dle kterého pokud "soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele."

10. Stěžovatel v těchto souvislostech odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315).


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

13. Stěžovateli je na místě přisvědčit potud, že má nyní vykonat v součtu za současná odsouzení a odsouzení minulá mnoho let odnětí svobody, přičemž právní úprava zapovídá uložení takového trestu, který by vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele.

14. Ústavní soud nicméně z napadeného rozsudku neseznal, že by si této skutečnosti vrchní soud nebyl vědom. Vrchní soud konstatoval, že zvažoval kritéria ukládání trestu podle § 39 trestního zákoníku. Z hlediska povahy a závažnosti trestného činu pak poukázal na to, že stěžovatel byl odsouzen za ziskuchtivé dlouhotrvající jednání, jež vyústilo ve škodu na majetku nemalého počtu poškozených záměrně vybíraných z osob vyznačujících se zvýšenou důvěřivostí a manipulovatelností. Z hlediska osoby pachatele dospěl k závěru, že stěžovateli přitěžuje jeho kriminální minulost, kdy je třeba vidět, že jde o speciálního recidivistu majetkové trestné činnosti, od jejíhož dalšího páchání ho neodvrátil ani předchozí výkon trestu odnětí svobody. Dále pak vrchní soud konstatoval, že ani bezproblémový výkon trestu odnětí svobody u stěžovatele nehodnotil jako polehčující okolnost s ohledem na to, že je zkušeným recidivistou, který již dříve vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, na nějž se dokáže lépe adaptovat než osoby prvotrestané, avšak pozitivní vliv na jeho chování na svobodě to nemá.

15. Takovéto úvahy Ústavní soud nepovažuje za nepřípadné. Dále nadto podotýká, že míra, v jaké lze napadat v řízení o ústavní stížnosti nedostatečnost rozsahu a pečlivosti, s jakou se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s určitou problematikou, je omezena tím, v jaké míře stěžovatel tyto nedostatky opravnými prostředky napadl. Povinností stěžovatele je totiž opravné prostředky před podáním ústavní stížnosti vyčerpat nejen formálně, ale i materiálně.

16. V posuzované věci se z rekapitulace odvolání v napadeném rozsudku vrchního soudu, rekapitulace dovolání v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a obsahu ústavní stížnosti jeví, že stěžovatel se problematice, jež je předmětem nynější ústavní stížnosti, v odvolacím řízení věnoval jen okrajově, a ještě v menší míře tak učinil v dovolacím řízení. Tomu logicky odpovídá i míra přísnosti, se kterou je na místě v řízení o ústavní stížnosti dostatečnost odůvodnění těchto rozhodnutí ve vztahu k diskutované problematice přiměřenosti výše uloženého trestu, hodnotit.

17. Nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17, na který stěžovatel odkázal, se týkal situace, kdy tehdejší stěžovatel usmrtil z nedbalosti při dopravní nehodě manželku a staršího syna, přičemž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 roky, ač měl ještě mladšího syna, kterému v době nehody byly tři roky. Skutkové okolnosti tehdejší věci se tedy míjejí s věcí nynější.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ho mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2023


Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu