IV.ÚS 3229/23 #2 — Svévolná interpretace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (osvobození právnické osoby od soudních poplatků)

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OYSTER Invest a.s., sídlem Okružní 71, Pavlov, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 325/2023-30 ze dne 20. listopadu 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 221/2023-21 ze dne 4. září 2023 a č. j. 9 C 221/2023-32 ze dne 1. prosince 2023 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 94 odst. 2 Ústavy a čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"), neboť má za to, že je v rozporu s čl. 81, čl. 82 a čl. 94 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 10. 8. 2023 u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhá po Ing. Evě Mikulčákové, správkyni konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti NAP a.s. (dále jen "správkyně konkursní podstaty"), zaplacení částky ve výši 298 200 000 Kč, která má představovat náhradu újmy způsobené jednáním správkyně konkursní podstaty. Ta podle tvrzení stěžovatelky porušila zákonem uloženou povinnost jednat s odbornou péčí. Částka odpovídá ceně podílu na nemovitostech, ke kterému pozbyla stěžovatelka své vlastnické právo tím, že nemovitosti byly vydraženy v konkursním řízení na majetek druhého spoluvlastníka. Stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků, které odůvodnila tím, že jí postupem správkyně konkursní podstaty vznikla značná majetková újma, nedisponuje proto žádnými prostředky, ani majetkem vyšší hodnoty, a objektivně není schopna uhradit soudní poplatek.

3. Usnesením obvodního soudu č. j. 9 C 221/2023-17 ze dne 15. 8. 2023, které vydal asistent soudce, byla stěžovatelka vyzvána, aby ve lhůtě 15 dnů odůvodnila svůj návrh na osvobození od soudních poplatků a věrohodným způsobem osvědčila své majetkové poměry a další rozhodné skutečnosti. Obvodní soud vyjmenoval způsoby, jakými má stěžovatelka svá tvrzení osvědčit. Měly to být doklady prokazující veškeré příjmy stěžovatelky či uvedení důvodu, proč příjmy chybí, a z jakých prostředků jsou hrazeny náklady související s podnikáním. Dále měla doložit výpisy z účtů, označit veškerý majetek větší hodnoty, uvést celkovou výši dluhů, označit konkrétní místo provozování podnikání a náklady s tím spojené a uvést další skutečnosti, které by mohly vést k rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků v její prospěch.

4. Dne 30. 8. 2023 stěžovatelka obvodnímu soudu předložila požadované doklady a sdělila, že veškeré aktivity soustředí na ochranu a obranu svých práv a majetku, a to prostřednictvím svých statutárních zástupců bez nároku na jakoukoliv odměnu. Dále uvedla, že jejím jediným majetkem byl podíl na nemovitostech a že dosud nedošlo ani k vyplacení jejího nároku jako zajištěného věřitele z titulu nároku na oddělené uspokojení ve výši 16,5 mil. Kč.

5. Napadeným usnesením obvodní soud stěžovatelce osvobození od placení soudních poplatků nepřiznal. V odůvodnění obšírněji shrnul, jakými listinami doložila stěžovatelka své prohlášení o majetkových poměrech a jaká skutková zjištění z nich vyvodil. Poté dospěl k závěru, že žádost stěžovatelky je nedůvodná, neboť sice prokázala, že je nemajetná, má toliko dluhy (na dani z nemovitosti, dani z příjmu, dani z přidané hodnoty) a vede několik řízení, v nichž se domáhá ochrany svého práva, ale dostatečně svou žádost neosvědčila. Obvodní soud k tomu dále konstatoval, že stěžovatelka je zastoupena advokátem a z obsahu spisu nevyplývá, že by byly právní služby poskytovány bezplatně nebo že by byl ujednán jiný způsob úhrady odměny, a není tudíž zřejmé, z čeho a jakým způsobem jsou advokátní služby hrazeny. Stejně tak nebylo podle obvodního soudu zřejmé, jakým způsobem byly hrazeny soudní poplatky a náklady na zastoupení advokátem v jiných řízeních, které stěžovatelka vede, případně zda byla v těchto řízeních od soudních poplatků osvobozena.

6. V odvolání proti napadenému usnesení obvodního soudu stěžovatelka nejprve namítala nesprávné obsazení soudu. S odkazem na § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tvrdila, že rozhodování o návrhu na osvobození od soudních poplatků je vyhrazeno předsedovi senátu a že asistent soudce nemůže činit úkony, které jsou zvláštním zákonem výslovně svěřeny soudci. Stěžovatelka dále namítala, že asistent soudce se nedotazoval na podmínky poskytování právních služeb sjednané mezi ní a jejím právním zástupcem a taková otázka podle ní ani nebyla pro posouzení návrhu rozhodná. Asistent soudce ji nevyzval, aby se k této otázce vyjádřila, a rozhodl tak na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka tvrdila, že jí náklady na obranu jejích práv v soudních řízeních pomáhá nést obchodní společnost LUSTAMAR s. r. o., s níž uzavřela dohodu, že vzniklé náklady budou v budoucnu započteny na úplatu za postoupení pohledávky stěžovatelky z titulu nároku na oddělené uspokojení.

7. Napadeným usnesením městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil. K námitce ohledně rozhodování asistentem soudce městský soud uvedl, že tento postup je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále konstatoval, že stěžovatelka jako podnikatelka musí počítat s rizikem neúspěchu, jehož důsledky nelze přenášet na stát formou úlev z poplatkové povinnosti. Poměry obchodní společnosti mohou podle městského soudu odůvodňovat osvobození od soudního poplatku jen v případě, že se žadatelka dostala do tíživé finanční situace z důvodu vyšší moci či nepředvídatelných okolností, které nemají svůj původ v jejím podnikání. Stěžovatelka podle městského soudu hodnověrným způsobem neprokázala, že se nikoliv vlastním přičiněním, nýbrž v důsledku mimořádných událostí, které nemohla předvídat ani ovlivnit, dostala do natolik tíživé finanční a majetkové situace, která jí neumožňuje soudní poplatek ani z části uhradit. Městský soud konstatoval, že daňová ztráta či nulové daňové přiznání nemají bez dalšího žádnou vypovídající hodnotu o stěžovatelčině majetkové a finanční kondici, neboť mohou být pouze důsledkem daňové optimalizace uplatněné za účelem minimalizace daňové povinnosti či rozhodnutí statutárního orgánu či akcionářů omezit nebo utlumit činnost společnosti. Podle městského soudu si stěžovatelka po celou dobu své podnikatelské činnosti dokázala zajistit finanční prostředky k financování rozmanitých podnikatelských záměrů i k běžnému chodu umožňující její dlouhodobou existenci, a není proto jasné, jakým způsobem zpeněžení jejího podílu fatálně zasáhlo do její dosavadní schopnosti podnikat. Dohodu s obchodní společností LUSTAMAR s. r. o. označil městský soud za "signifikantní," umožňující snížení finančního podnikatelského rizika souvisejícího s vedením sporu. Městský soud potvrdil závěr obvodního soudu, že pro úspěšné prokázání majetkových poměrů je nutné prokázat obsah dohody o odměně za právní zastupování.


II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje svá soudní řízení (mimo jiné i řízení před Ústavním soudem), která zahájila nebo kterých byla účastna za účelem obrany svých práv k podílu na nemovitostech, který byl zapsán do konkursní podstaty a následně prodán prostřednictvím dražby. Tvrdí, že řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, zahájila z důvodu blížícího se konce promlčení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Konstatuje, že v důsledku jednání správkyně konkursní podstaty nemůže vykonávat své vlastnické právo k podílu, brát z něj plody a užitky, ani nakládat s finančními prostředky za jeho prodej.

9. S odkazem na § 138 odst. 1 o. s. ř. opakuje stěžovatelka námitku uvedenou ve svém odvolání, že obvodní soud byl nesprávně obsazen, neboť rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků vydal asistent soudce, ačkoliv je měl vydat předseda senátu. Stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.) zrušil § 11 zákona o vyšších soudních úřednících právě z důvodu protiústavnosti uvedeného ustanovení. Stěžovatelka konstatuje, že podle aktuálního znění § 11 zákona o vyšších soudních úřednících může vyšší soudní úředník provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. je však oprávněn ve věci soudního poplatku rozhodovat pouze předseda senátu. Stěžovatelka dále upozorňuje, že § 38a o. s. ř. předpokládá pozitivní výčet věcí, které jsou považovány za jednoduché a může je rozhodovat vyšší soudní úředník (resp. asistent soudce). Novela zákona o vyšších soudních úřednících provedená v důsledku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 je podle stěžovatelky nadále zjevně protiústavní, neboť čl. 94 odst. 2 Ústavy předpokládá pozitivní výčet věcí, ve kterých se vedle soudců mohou na rozhodování podílet další osoby. Stěžovatelka dále namítá, že asistent soudce její případ nevyhodnotil jako skutkově a právně složitou záležitost, kterou by měl podle § 9 zákona o vyšších soudních úřednících předložit předsedovi senátu, a to navzdory hodnotě sporu a přes 20 let trvajícímu soudnímu řízení.

10. Stěžovatelka konstatuje, že podle napadených rozhodnutí je pro ni zastoupení advokátem vlastně přítěží, neboť v opačném případě by odpadla jediná překážka bránící jejímu osvobození od soudních poplatků. S ohledem na složitost projednávané věci, kdy hodnota řízení činí 298 200 000 Kč a soudní poplatek 4 100 000 Kč, si lze podle stěžovatelky velmi těžko představit, že by nebyla právně zastoupena. Stěžovatelka namítá, že z žádného předpisu nevyplývá povinnost prokázat obsah dohody o odměně za právní zastupování.

11. Stěžovatelka se ohrazuje proti tvrzení městského soudu, že nemůže riziko z podnikání přenášet na stát formou úlev z poplatkové povinnosti. Upozorňuje, že konkursní řízení trvá již více než 20 let, že od roku 2015 je bezdůvodně omezována na svém vlastnickém právu a že správkyně konkursní podstaty je ve všech řízeních od soudních poplatků osvobozena. Tvrdí, že institut osvobození od soudních poplatků nikdy nevyužila, natož zneužila. Stěžovatelka konstatuje, že obvodní soud mohl její žádosti nevyhovět, pokud by dospěl k závěru, že jde o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř.; takovou úvahu však žádný ze soudů neučinil.


III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost obvodnímu soudu, městskému soudu a vedlejší účastnici k vyjádření. Kromě sdělení obvodního soudu ze dne 23. 4. 2024, že zcela odkazuje na obsah spisu sp. zn. 9 C 221/2023, Ústavní soud žádná vyjádření neobdržel.

14. V souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu objasnění věci.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

15. Jak již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát připomněl [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 444/18 ze dne 22. 6. 2021 (N 122/106 SbNU 326) ], problematika rozhodování o osvobození od soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřazeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným právním názorem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)].

16. Ústavní soud tak v obecné rovině zpravidla nepřehodnocuje závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků dospěly. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob nebo právnických osob chráněných podústavními právními předpisy, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle, a ve svém důsledku vede nebo může vést k odepření přístupu k soudní ochraně. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309)]. Právě k tomu v posuzované věci došlo.

17. Podstata ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků v řádech milionů Kč nezaložila porušení základních práv stěžovatelky, resp. zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 o. s. ř. a zda k němu došlo na základě řádně provedeného dokazování (tj. zda závěr o nepřiznání osvobození není v extrémním rozporu s tvrzenými a prokázanými skutečnostmi).

18. Ze zákonné dikce § 138 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že za určující kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudních poplatků, je považována objektivní neschopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)]. Pro úplné osvobození od soudních poplatků pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů.

19. Samotné ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. tedy představuje možnost předsedy senátu, aby (jsou-li pro to dány důvody), osvobodil účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však není plně v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být jako každé jiné soudní rozhodnutí vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení. K rozhodování soudů o neosvobození nebo naopak (částečném) osvobození účastníka pak dochází na základě řádně tvrzených a doložených skutečností prostřednictvím prohlášení o majetkových poměrech žadatele, přičemž toto prohlášení zahrnuje vedle aktiv i pasiva (nález sp. zn. I. ÚS 444/18).

20. V posuzované věci dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatelka je nemajetná, nicméně uzavřel, že svou žádost dostatečně neosvědčila. Nebylo mu zřejmé, z jakých prostředků hradí advokátní služby a soudní poplatky v jiných řízeních.

21. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka obvodnímu soudu předložila všechny doklady, které po ní obvodní soud v usnesení ze dne 15. 8. 2023 požadoval, a uvedla podstatné okolnosti, které se vztahovaly k historii obrany jejích práv k nemovitému majetku. Obvodní soud svůj závěr o neosvědčení stěžovatelčiny žádosti postavil na chybějících tvrzeních ohledně způsobu placení advokátních služeb a soudních poplatků v jiných řízeních. Takové údaje však obvodní soud po stěžovatelce nevyžadoval, a pokud byly, resp. měly být pro jeho úvahu ohledně osvědčení její žádosti podstatné, měl ji vyzvat, ať tyto skutečnosti doloží či je jinak vysvětlí. Navíc je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné, neboť pokud dospěl k závěru o nemajetnosti stěžovatelky, není s tím v souladu jeho závěr, že svou žádost dostatečně neosvědčila. Dospěl-li obvodní soud k závěru o nemajetnosti, tedy objektivní neschopnosti platit soudní poplatek, mohl své rozhodnutí o nepřiznání osvobození postavit poté typicky na tom, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (shodně též nálezy sp. zn. IV. ÚS 3543/12 či sp. zn. I. ÚS 444/18). Takovou úvahu však obvodní soud nevedl. Obvodní soud tak postavil své rozhodnutí na neúplně zjištěném skutkovém stavu a svévolné interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř., jejímž důsledkem je situace označovaná jako denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti), jež představuje zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Městský soud pochybení obvodního soudu nijak nenapravil a v odůvodnění napadeného usnesení akcentoval navíc ještě jinou skutečnost, a to že stěžovatelka je podnikatelským subjektem a že neprokázala, že se dostala do tíživé situace z důvodu vyšší moci či nepředvídatelných okolností, které nemají původ v jejím podnikání a které nemohla předvídat ani ovlivnit. V napadeném usnesení městského soudu však absentuje celkové zhodnocení poměrů stěžovatelky a závěr, zda je s ohledem na své poměry schopna soudní poplatky zčásti nebo dokonce zcela zaplatit. Městský soud pouze polemizuje se stěžovatelkou předloženými podklady a tvrzeními, aniž by k nim zaujal jednoznačné stanovisko. Pokud městský soud pominul zkoumání existence objektivní neschopnosti stěžovatelky soudní poplatek zaplatit a zamítnutí žádosti odůvodnil tím, že stěžovatelka jako akciová společnost neprokázala, že se do tíživé finanční situace dostala v důsledku mimořádné události, postupoval v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť taková interpretace by ve svém důsledku bez zákonného důvodu prakticky vylučovala podnikatele z možnosti s úspěchem požádat o osvobození od soudních poplatků.

23. Ústavní soud si je vědom specifik rozhodování a osvobození od soudních poplatků u podnikajících právnických osob. Ovšem skutečnost, že zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků je obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího vyloučena možnost použití § 138 odst. 1 o. s. ř., jehož aplikace může ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo, jako je právo na přístup k soudu [takto poprvé nálezy sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), sp. zn. II. ÚS 13/98 ze dne 27. 10. 1998 (N 131/12 SbNU 245) a sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. 5. 1999 (N 71/14 SbNU 107)].

24. Současně jistě platí, že pokud jde zvláště o právnické osoby, může obecný soud zohlednit jejich situaci. "Může tak zohlednit zejména formu a obchodní či neziskový účel dotčené právnické osoby, jakož i finanční poměry jejích společníků nebo akcionářů a jejich možnost obstarat částky nezbytné pro uplatnění nároku u soudu" (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 12. 2010 ve věci DEB, C-279/09, bod 62). Jak však uvedl Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 13/98, je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.

25. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že obecné soudy v napadených usneseních aplikovaly § 138 odst. 1 o. s. ř. způsobem, který není možné považovat za ústavně konformní. Napadenými usneseními obecné soudy porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil.

26. Ústavní soud zdůrazňuje, že vydáním vyhovujícího nálezu nepředjímá rozhodnutí soudů o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků v projednávané věci. Ústavní soud pouze konstatuje, že soudy musí rozhodovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu a nemohou své rozhodnutí odůvodnit pouze tím, že stěžovatelka neprokázala, že se do tíživé situace dostala v důsledku mimořádné události.

27. Ohledně rozhodování o osvobození od soudních poplatků asistentem soudce zřejmě stěžovatelka přehlédla nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/18 ze dne 30. 7. 2019 (N 141/95 SbNU 213; 232/2019 Sb.), který se podrobně věnoval pravomocím vyšších soudních úředníků a odvozeně i asistentů soudce. V něm se Ústavní soud odchýlil od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem a na svou vlastní odpovědnost (viz bod 57 nálezu). Ústavní soud zdůraznil, že takový výklad není udržitelný a vychází z nesprávného předpokladu, že rozhodnutí vyššího soudního úředníka (resp. asistenta soudce) v podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoliv jde o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů. Ústavní soud zdůraznil, že účastník řízení se může bez ohledu na toto oprávnění vždy domoci soudní ochrany podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že jeho věc bude projednána a rozhodnuta nezávislým a nestranným soudcem některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy. Zákon o vyšších soudních úřednících dnes již vylučuje, aby soudní řízení skončilo rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem bez možnosti podat proti němu opravný prostředek, o němž by rozhodoval soudce. Samotným oprávněním vyššího soudního úředníka se tak nevyčerpává funkce soudu při poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, neboť účastník řízení má vždy možnost podat buď řádný opravný prostředek, nebo námitky podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících.

28. V posuzované věci tak nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce už jen z toho důvodu, že o jejím odvolání rozhodovali v senátu tři soudci, kteří usnesení vydané asistentem přezkoumali. Stěžovatelka se mýlí i v interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř., jestliže z textu "Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků ... " vyvozuje, že tak může činit pouze soudce, a nikoliv asistent. Z tohoto ustanovení pouze vyplývá, že o návrhu nerozhoduje senát, ale samostatně předseda senátu ve smyslu čl. 94 odst. 1 Ústavy, nevylučuje však zapojení asistenta soudce do rozhodování ve smyslu čl. 94 odst. 2 Ústavy.

29. Z výše uvedených důvodů je zjevné, že návrh na zrušení § 11 zákona o vyšších soudních úřednících je zjevně neopodstatněný, proto jej Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu