III.ÚS 2373/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., advokáta, proti vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ze dne 16. srpna 2024 č. j. MSP-243/2024-ODKA-SPZ/9 a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. srpna 2024 č. j. 3 NZN 204/2024-11, za účasti Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel tvrdí porušení zejména čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 23 Listiny, čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Listiny, čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Petit ústavní stížnosti formuluje takto: "I. Postupem Ministerstva (Ministra) spravedlnosti pod sp. zn. MSP-243/2024-ODKA-SPZ/9 a postupem Nejvyššího státního zastupitelství pod sp. zn. 3 NZN 204/2024 bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod. [...] II. Ministerstvu (Ministru) spravedlnosti a Nejvyššímu státnímu zastupitelství se zakazuje pokračovat v porušování práva stěžovatele podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod spočívajícímu v nepodání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch L. S. [...] III. Činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny."

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ve věci č. j. VZZ 1016/2024-17 ve smyslu § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, neboť ze strany vrchního státního zastupitelství docházelo ve věci trestního řízení proti obviněnému L. S. k nedůvodnému postupování stěžovatelova podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona na nižší státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství k tomu sdělilo, že pro účely určení věcné a místní příslušnosti pro provádění přezkumu podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je rozhodující § 266 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") a nikoliv § 16 až § 18 tr. řádu. Stěžovatelův podnět k podání stížnosti pro porušení zákona se týkal přezkoumání správnosti rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"). V posledním stupni tak bylo ve věci činné Okresní státní zastupitelství Praha-západ, jehož bezprostředně nadřízeným státním zastupitelstvím je krajské státní zastupitelství, k němuž byl stěžovatelův podnět vrchním státním zastupitelstvím postoupen.

3. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti z pověření ministra spravedlnosti stěžovateli oznámilo svým přípisem ze dne 16. 8. 2024 č. j. MSP-243/2024-ODKA-SPZ/9, že po přezkoumání trestní věci L. S. vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 T 22/2024 ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 a násl. tr. řádu, a proto stěžovatelův podnět odložil.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především obsáhle popisuje údajný útok, který byl veden stěžovatelem specifikovanými pachateli proti jeho zdraví a majetku, jakož i proti jeho psům. I v rámci ústavní stížnosti stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dochází k závěru, že pokud se ministr spravedlnosti, respektive Nejvyšší státní zastupitelství, odmítli zabývat jeho podněty, došlo mimo jiné k závažnému porušení stěžovatelova práva jako poškozeného na účinné vyšetřování. Stěžovatel v ústavní stížnosti vypočítává řadu procesních pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení ve věci L. S. ve vztahu ke stěžovateli jako poškozenému dopustit. Pachatelé podle stěžovatele jednoznačně usilovali o jeho život a významným způsobem poničili jeho majetek.

5. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud pro naléhavost projednal jeho stížnost mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá konstatování porušení výše jmenovaných základních práv s tím, že Ústavní soud má mj. Ministerstvu (ministru) spravedlnosti a Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakázat pokračovat v porušování jeho práv, které má spočívat v nepodání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch L. S. Petit ústavní stížnosti ve svém důsledku míří proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11 nebo přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá, zjednodušeně řečeno, ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ministr spravedlnosti ve svém přípise ze dne 16. 8. 2024 stěžovatele informoval o tom, že neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a tedy jeho podnět k podání takové stížnosti odložil.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatelovo podání týkající se přezkumu ve smyslu § 266 tr. řádu shledal nedůvodným a svým vyrozuměním adresovaným stěžovateli jej odložil. Ústavní soud napadené vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství i přípis Ministerstva spravedlnosti vyhodnotil jako rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterými mohlo být eventuálně zasaženo do právní sféry stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele má tedy směřovat proti rozhodnutím, a nikoli proti jinému zásahu (postupu) orgánu veřejné moci.

8. V návaznosti na to Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost - v rozsahu směřujícímu proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl podatelem podnětu k výkonu dohledu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti v záhlaví citovanému vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství není žádný procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný.

9. V rozsahu, v jakém stížnost směřuje proti přípisu Ministerstva spravedlnosti, Ústavní soud konstatuje, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 1993 sp. zn. III. ÚS 124/93). Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (U 11/10 SbNU 371), že stížností pro porušení zákona ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoli o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, jenž ministru spravedlnosti umožňuje vyvolat podle jeho uvážení soudní přezkum "mimo obvyklé instanční pořadí" (srov. dále např. usnesení ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 70/03, ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 245/12, ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2135/14, ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3236/21). Podnět ke stížnosti pro porušení zákona tedy není podle judikatury Ústavního soudu procesním prostředkem na ochranu práv stěžovatele ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a od jeho vyřízení nelze ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, na jehož nezákonnost je podnětem poukazováno. Stěžovateli proto nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil. Ústavní soud konstatuje, že vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, o kterou stěžovateli jde, je v pravomoci příslušného ministra, resp. organizační složky státu. Na pozitivní vyřízení tu nevzniká právní nárok; nejde tedy o takový zásah do základního práva stěžovatele, který by mohl být předmětem ústavního přezkumu. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval rovněž podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

10. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti rovněž toho, aby Ústavní soud určil, že "Činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny", není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o dřívějších ústavních stížnostech téhož stěžovatele, např. ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1123/21 nebo ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2724/22).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

12. Stěžovatel v rámci podnětu k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství nesouhlasil s tím, že vrchní státní zastupitelství údajně postupuje stěžovatelovy podněty na nižší státní zastupitelství. K tomu Nejvyšší státní zastupitelství vysvětlilo, že podstatou stěžovatelova podnětu byly námitky proti právnímu posouzení jednání obviněného v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 T 22/2024, přičemž v uvedené věci byl okresním soudem vydán trestní příkaz a věc byla pravomocně skončena. Podle § 266 odst. 1 tr. řádu je k prošetření podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona příslušné státní zastupitelství bezprostředně nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni. Stěžovatelův podnět se týkal přezkoumání správnosti rozhodnutí okresního soudu, ve věci bylo činné okresní státní zastupitelství a jeho bezprostředně nadřízeným je krajské státní zastupitelství. Z toho vyplývá, že právě krajské státní zastupitelství je věcně a místně příslušné k provedení přezkumu stěžovatelova podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a vrchní státní zastupitelství postupovalo zcela správně, pokud mu stěžovatelův podnět postoupilo. Na tom nemohou ničeho změnit ani stěžovatelovy námitky proti právní kvalifikaci jednání, jehož se měl v dané věci obviněný dopustit. Pro určení věcné a místní příslušnosti pro provádění přezkumu podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je rozhodující právní úprava uvedená v § 266 tr. řádu a nikoliv ustanovení týkající se věcné a místní příslušnosti soudů podle § 16 až § 18 tr. řádu. K této argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivou polemiku (která by nadto dosahovala ústavněprávní úrovně) nenabízí.

13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. O návrhu stěžovatele na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu