III.ÚS 391/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky FEMONT OPAVA s. r. o., sídlem Vávrovická 274/90, Opava, zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Cdo 3191/2022-264, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 15 Co 331/2019-232, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti HOTJET CZ s. r. o., jako vedlejší účastnice, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozsudku, kterým by okresní soud uložil žalované společnosti HOTJET CZ s. r. o. (vedlejší účastnice) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 359 381 Kč s příslušenstvím z titulu porušení předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 občanského zákoníku. Podstatou sporu byla předsmluvní odpovědnost vedlejší účastnice, kdy bylo prokázáno, že se stěžovatelkou vedla jednání o smlouvě o dílo. Tato jednání dospěla do stádia, kdy nejpozději k 15. 1. 2018 stěžovatelka údajně očekávala již jen formální uzavření smlouvy, neboť jí byl vedlejší účastnicí zaslán e-mail, v němž bylo uvedeno, že u stěžovatelky dílo zásadně objednává. Vedlejší účastnice však následně stěžovatelce sdělila, že smlouva o dílo uzavřena nebude. Stěžovatelka žalovanou částku vyčíslila ve formě ušlého zisku a skutečně vynaložených nákladů souvisejících s předsmluvním jednáním.

2. Okresní soud žalobě stěžovatelky v plném rozsahu vyhověl. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání, o němž nejprve Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu změnil a žalobu stěžovatelky zamítl. K dovolání stěžovatelky nicméně Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

3. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem vyhovující rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 275 197 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá [bod a)] a co do částky 84 184 Kč s příslušenstvím se žaloba zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení [bod b)]. Odvolací soud totiž přisvědčil okresnímu soudu, že žalovaná jednala nepoctivě ve smyslu § 1729 odst. 1 občanského zákoníku, když bez spravedlivého důvodu ukončila jednání o uzavření smlouvy o dílo, v němž strany dospěly tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné. Dle krajského soudu však okresní soud nedostatečně posoudil důvodnost nároků stěžovatelky z hlediska jednotlivých složek jí uplatněné škody.

4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, o němž Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným rozsudkem rozhodl tak, že je zamítl. Krajský soud i Nejvyšší soud totiž na rozdíl od soudu okresního dospěly k závěru, že škoda v podobě ušlého zisku není v přímé souvislosti se škodním jednáním vedlejší účastnice.

5. Stěžovatelka se závěry krajského a Nejvyššího soudu nesouhlasí a tvrdí, že soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces. Namítá, že závěry stran rozsahu škody, kterou může poškozený z titulu předsmluvní odpovědnosti požadovat, jsou nepřezkoumatelné. Oba soudy sice dovodily, že z titulu předsmluvní odpovědnosti nelze požadovat škodu ve formě ušlého zisku, nicméně tento svůj závěr blíže neodůvodnily. Odkazuje-li Nejvyšší soud na svoji dřívější rozhodovací praxi, pak jsou tyto odkazy nepřiléhavé, a to zejména s ohledem na to, že úprava předsmluvní povinnosti v § 1729 občanského zákoníku je odlišná od obecné odpovědnosti za škodu dříve upravené v § 415 - 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatelka navíc podávala žalobu v době, kdy problematika předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 občanského zákoníku nebyla dostatečně projudikována a nebylo tak dobře možné se opřít o jakýkoliv mechanismus výpočtu vzniklé škody. Stěžovatelka proto vyšla z nejjednodušší možné varianty výpočtu, kterou byl ušlý zisk. Ostatně nalézací okresní soud tyto úvahy stěžovatelky nijak nezpochybnil, když podané žalobě v plném rozsahu vyhověl.

6. Krajský soud zjevně dospěl k jiné kvalifikaci nároku stěžovatelky. Za těchto okolností ale měl stěžovatelku nejprve ve smyslu § 118a odst. 1 občanského soudního řádu poučit o tom, že má doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy a přinejmenším stěžovatelce naznačit, jakým směrem a na základě jaké potenciální právní kvalifikace má toto doplnění provést. Tím spíše za situace, kdy i odborná literatura možnost vymezení škody tak, jak učinila stěžovatelka (tj. výpočtem ušlého zisku), připouštěla. Stěžovatelka má proto za to, že její žaloba byla krajským soudem zamítnuta čistě z formálních důvodů. Základ jejího nároku byl jednoznačně a prokazatelně dán, krajský a Nejvyšší soud se pouze neztotožnily se způsobem výpočtu škody. Za této situace však měla být stěžovatelka poučena o změně náhledu krajského soudu na právní posouzení věci, zvláště pak, vyhověl-li okresní soud žalobě stěžovatelky v plném rozsahu. I podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, totiž platí, že "má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy."

7. V důsledku vzniklé situace ovšem spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyl vyřešen, pouze oddálen. Stěžovatelka je tak prakticky nucena podat novou žalobu, která se bude lišit pouze výpočtem vzniklé škody a spor mezi účastníky potrvá několik dalších let. Takový postup je pak v rozporu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Tento požadavek lze vyjádřit zásadou, že zamítá-li soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí "skrývá" závěr, že žalobcem uplatněnému nároku na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (viz výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1617/10).

8. S výše uvedeným souvisí též zákaz překvapivých rozhodnutí (viz nález ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09). Krajský soud měl stěžovatelce sdělit odlišný právní názor a teprve v případě, že by stěžovatelka svá tvrzení nedoplnila či je neprokázala, by mohl krajský soud rozhodnout. Své poučení měl krajský soud učinit dostatečně dopředu, aby měla stěžovatelka prostor na něj adekvátně zareagovat. Krajský soud přitom rozhodl na základě stejných důkazů jako okresní soud, avšak zcela opačně. Napadené rozhodnutí krajského soudu je tak rozhodnutím zcela nepředvídatelným.

9. Stěžovatelka shrnuje, že je z jejího pohledu nepřípustné, aby byla trestána za to, že svůj nárok nesprávně kvalifikovala (což ani není její povinnost), resp. v tomto případě spíše nesprávně kvantifikovala. Vůlí stěžovatelky bylo získat od vedlejší účastnice peněžité plnění, jež mělo základ v porušení předsmluvní povinnosti vedlejší účastnice. Skutečnost, že je kvalifikovala jako ušlý zisk, je nepodstatná. Proto navrhuje, aby napadená rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu byla zrušena, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Současně žádá, aby jí Ústavní soud přiznal nárok na náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem.

10. Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadla rozsudek krajského soudu jako celek, tzn. včetně výrokové části b), kterou byl výrok okresního soudu zrušen co do částky 84 184 Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná, protože řízení v této části nebylo ještě skončeno, nýbrž dále pokračuje. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, což znamená, že před podáním věcně projednatelné ústavní stížnosti musí být vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelky a soudní řízení tedy musí být pravomocně skončeno. Tato podmínka však v této části stížnostního žádání splněna nebyla.

11. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím, resp. jejich výrokům, Ústavní soud dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

13. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19).

14. Stěžovatelka uplatňuje v zásadě dva okruhy námitek. Jednak brojí proti posouzení předsmluvní odpovědnosti soudy, resp. proti nemožnosti požadovat náhradu ušlého zisku z neuzavřené smlouvy, a jednak proti postupu krajského soudu, který měl stěžovatelku ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit o tom, že má doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy tak, aby mohla být ve vedení sporu nadále úspěšná.

15. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka ve vztahu k posouzení předsmluvní odpovědnosti, resp. k posouzení možnosti, zda lze v rámci předsmluvní odpovědnosti vedlejšího účastníka ve smyslu § 1729 občanského zákoníku požadovat po vedlejší účastnici i náhradu ušlého zisku z neuzavřené smlouvy, polemizuje s výkladem a aplikací podústavního práva, jejichž posouzení však náleží obecným soudům a sjednocovací roli plní Nejvyšší soud. Jakkoliv Ústavní soud vzal v potaz jistou právní složitost daného případu, kdy - jak sama stěžovatelka namítá - tato problematika nebyla a stále není dostatečně judikaturně ani odborně vyřešena, nelze Ústavní soud stavět do pozice další instance obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Není totiž rolí Ústavního soudu přezkoumávat právní hodnocení věci provedené obecnými soudy, nevybočí-li z mezí ústavnosti, což Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

16. Měl by to být právě Nejvyšší soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti práva soukromého a sjednocování judikatury civilních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016). Z pohledu ústavněprávního je přitom podstatné, že krajský soud i Nejvyšší soud svoje závěry dostatečně vyložily a vysvětlily, proč ušlý zisk z neuzavřené smlouvy není v příčinné souvislosti s ukončením jednání o uzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu, takto provedený výklad podústavního práva je právně hájitelný a Ústavní soud, který respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, nemá důvod jej zpochybňovat, a to ani v případě, když by si dovedl jako přesvědčivější představit výklad jiný.

17. K námitce stran chybného procesního postupu krajského soudu, který stěžovatelku údajně opominul ve smyslu § 118a o. s. ř. poučit, uvádí Ústavní soud následující. Poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 o. s. ř. není aplikovatelná vždy, tj. bez dalšího, neboť zákonnou podmínkou aplikace této poučovací povinnosti je, že "ukáže-li se v proběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně..." Stěžovatelka přitom netvrdí, že by právě citovaná zákonná podmínka byla v dané věci naplněna, tedy že by nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti či je uvedla neúplně. Ani z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů přitom neplyne, že by tato skutečnost byla důvodem zamítnutí žaloby. Naopak, obecné soudy shledaly v tomto aspektu procesní postup stěžovatelky za adekvátní a důvody zamítnutí žaloby se odehrávaly toliko v rovině právní kvalifikace dostatečně zjištěného skutkového stavu.

18. Rovněž z ustálené judikatury Ústavního soudu ostatně plyne, že poučovací povinnost soudu, který jejím prostřednictvím koriguje směřování účastníků řízení, se vztahuje toliko k otázkám procesního práva, nikoliv práva hmotného (srov. k tomu již nález ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96). Sám Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, že "smyslem poučení podle § 118a o. s. ř. je, aby nebyla zamítnuta žaloba proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Podle tohoto ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu." Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ze strany stěžovatelky, nýbrž své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu újmy nebyl v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinnosti ze strany vedlejší účastnice (viz odst. 40 - 42 napadeného rozsudku). Lapidárně řečeno, odvolací soud - a v návaznosti na něj pak i Nejvyšší soud - věc posoudily hmotně právně odlišně od soudu nalézacího.

19. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022) "dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné nesprávnosti rozsudku nalézacího soudu, avšak na základě právního názoru odlišného od názoru nalézacího i dovolacího soudu, přičemž tento svůj názor účastníkům nesdělí a neposkytne jim možnost se k němu vyjádřit, poruší tím základní právo účastníků na soudní ochranu a jejich právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod." V nyní posuzovaném případě však byla situace podstatně odlišná, neboť - jak plyne již ze shora uvedeného - okresní soud původní žalobě stěžovatelky v plném rozsahu vyhověl, tento rozsudek k odvolání vedlejší účastnice změnil a žalobu stěžovatelky zamítl krajský soud, Nejvyšší soud poté rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a teprve poté vydaly krajský soud a Nejvyšší soud nyní napadená rozhodnutí. Je proto zřejmé, že z průběhu argumentace, která v tomto řízení, vnímaném jako celek, byla soudy použita, bylo zřejmé, že připadá do úvahy rovněž řešení, ke kterému se nakonec přiklonil krajský soud. Tvrzení o překvapivosti jeho rozsudku v důsledku porušení poučovací povinnosti je proto liché.

20. Jak se totiž podává z obsahu připojených listin, krajský soud při vydání napadeného rozsudku byl vázán závěry obsaženými ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, se kterými byla řádně seznámena i stěžovatelka, a jejichž podstatou bylo konstatování, že pro vznik práva na náhradu škody podle § 1729 občanského zákoníku není nezbytně nutné dosažení shody na celém obsahu smlouvy, nýbrž postačí, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Proto také krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení jednala ve vztahu ke stěžovatelce nepoctivě a je proto povinna nahradit vzniklou škodu.

21. Zamítl však tu část uplatněného nároku, která se týkala nároku na ušlý zisk a nároku na náklady na vypracování znaleckého posudku. Jako jediný nárok, který mohl být důvodný, proto krajský soud označil nárok na zaplacení nákladů na vypracování projektové dokumentace (v částce 81 184 Kč) a v tomto směru zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud proto v odůvodnění napadeného usnesení příhodně uvedl, že rozhodnutí krajského soudu nelze označit za překvapivé, "neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů" (bod 41). Jak se totiž podává z reprodukce odvolání vedlejší účastnice obsažené v "prvním" zrušovacím rozsudku krajského soudu ze dne 9. 6. 2020, již tehdy vedlejší účastnice nesouhlasila s výší přiznané škody a zcela vyloučila nárok na ušlý zisk.

22. Není ostatně od věci také připomenout, že krajský soud před svým rozhodováním zopakoval dokazování provedené okresním soudem (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), přičemž z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 5. 2022 plyne, že zástupci účastníků shodně uvedli, že jsou ve věci bez dalších skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Přitom i jen z obsahu tohoto protokolu je patrno, že dokazování bylo vedeno rovněž ohledně prokázání stěžovatelkou vyčísleného nároku na náhradu škody.

23. Ústavní soud za dané situace považuje závěry a rovněž postup obecných soudů za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění závěrů obecných soudů shledává Ústavní soud jako racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

24. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodly-li proto obecné soudy jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.

25. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

26. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2024


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu