III.ÚS 133/24 #1 — Náhrada nákladů řízení z hlediska zavinění na zastavení řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti In Time, s. r. o., se sídlem Jirečkova 1021/3, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 28 Co 403/2023-50 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. září 2023 č. j. 29 C 352/2022-41, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ACOGER, s. r. o., se sídlem Sochařská 312/12, Praha 7 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem Hartigova 1715/128, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 233 026 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že stěžovatelka nahradila vedlejší účastnici řízení náklady řízení přiznané jí soudními rozhodnutími (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016 č. j. 46 Cm 119/2009-334 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020 č. j. 2 Cmo 101/2018-566), které byly následně zrušeny Nejvyšším soudem (rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1775/2021-614).

3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 9. 2023 č. j. 29 C 352/2022-41 řízení o zaplacení částky 233 026 Kč s příslušenstvím zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět a vedlejší účastnice řízení se zpětvzetím souhlasila (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 28 680 Kč, neboť to byla stěžovatelka, která zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (výrok II).

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 13. 11. 2023 č. j. 28 Co 403/2023-50 usnesení obvodního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud vyšel v obecné rovině z toho, že o zavinění za zastavení řízení z pohledu náhrady nákladů řízení je třeba uvažovat výlučně procesně, tedy z hlediska vztahu k výsledku řízení, resp. chování žalovaného k požadavkům žalobce. Použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně chování žalovaného. Bylo-li touto příčinou chování osoby odlišné (žalobcův nárok uspokojil někdo jiný) nebo chování obou stran v řízení (došlo k dohodě o sporných nárocích), použití uvedeného pravidla se neuplatní a o nákladech řízení je třeba rozhodnout podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Ve vztahu k nyní posuzované věci městský soud uvedl, že z průběhu řízení nebylo možno jakkoliv dovodit, že příčinou zpětvzetí žaloby bylo výlučně chování vedlejší účastnice řízení. Příčinou zpětvzetí žaloby bylo totiž chování obou stran, když z e-mailové komunikace stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení (e-mail ze dne 26. 6. 2023 určený stěžovatelce, kterým vedlejší účastnice řízení reagovala na jednostranné započtení pohledávek stěžovatelkou), vyplynulo, že se jejich vzájemné pohledávky (tedy pohledávka uplatněná stěžovatelkou a pohledávka vedlejší účastnice řízení) střetly a došlo tak k jejich započtení.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Přestože jde o náhradu nákladů řízení, stěžovatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a z hlediska intenzity zásahu do základních práv představují závažný exces. Za absurdní a nespravedlivou považuje situaci, kdy důvodně zažalovala svoji pohledávku z bezdůvodného obohacení, jejíž výše vzešla z předchozích zrušených rozhodnutí soudů, vedlejší účastnice řízení ji popírala a až pod vlivem dalších okolností (výsledku jiného řízení mezi týmiž účastníky) se rozhodla ji uznat a potvrdit započtení, pročež stěžovatelka vzala žalobu zpět a požadovala náhradu nákladů řízení. Soudy poskytly ochranu takovému chování vedlejší účastnice řízení, které se příčí dobrým mravům. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že důvodem pro zpětvzetí žaloby byl e-mail vedlejší účastnice řízení, v němž změnila své původně negativní stanovisko k pohledávce stěžovatelky a se započtením pohledávek souhlasila. Význam tohoto e-mailu nevzaly soudy vůbec v úvahu a při hodnocení procesního zavinění postupovaly formalisticky. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 (N 171/96 SbNU 192; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), který se v některých okolnostech (důvodné podání žaloby, uznání nároku stěžovatelky v podobě započtení, nepředvídatelný postup vedlejší účastnice řízení) shoduje s nyní posuzovanou věcí.


III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky

6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od obvodního soudu vyžádal spis sp. zn. 29 C 352/2022.

7. Městský soud setrval na svém názoru, že příčinou zpětvzetí žaloby nebylo výlučně chování vedlejší účastnice řízení. Z e-mailu vedlejší účastnice řízení ze dne 26. 6. 2023, kterým reagovala na jednostranné započtení pohledávek stěžovatelky, bylo možno dovodit, že se obě účastnice shodly na tom, že se jejich vzájemné pohledávky střetly dne 16. 6. 2023, tudíž příčinou zpětvzetí bylo chování obou stran.

8. Obvodní soud rovněž zcela odkázal na své závěry i závěry městského soudu.

9. Vedlejší účastnice řízení se nejprve vyjadřuje k okolnostem, které přímo nesouvisí s podstatou věci, když mj. poukazuje na to, že k ústavní stížnosti nebyla zřejmě připojena plná moc pro zastupování stěžovatelky, což stěžovatelka opakovaně zneužívá i v komunikaci s obecnými soudy. K věci samé uvádí, že zastavení řízení zavinila rozhodně stěžovatelka svým jednostranným započtením. Závěrem vedlejší účastnice řízení požádala o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

10. Stěžovatelka v replice k vyjádřením setrvala na svém stanovisku, že žalobu podala důvodně, když vedlejší účastnice řízení uznala její nárok v rámci započtení. Důvodem pro zpětvzetí žaloby byl e-mail vedlejší účastnice řízení ze dne 26. 6. 2023 a v něm uvedené stanovisko k pohledávce stěžovatelky, které bylo zcela opačné k názoru jí dosud zastávanému. Městský soud postupoval příliš formalisticky při hodnocení procesního zavinění za zastavení řízení. Vyjádření vedlejší účastnice řízení považuje za vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Nicméně i z něj je zřejmé, že žalovanou částku neuznávala a od počátku popírala, ale následně si to rozmyslela.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


V.
Upuštění od ústního jednání

12. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu zvážil, zda ve věci není třeba konat ústní jednání; dospěl k závěru, že by to nepřispělo k dalšímu objasnění věci, než jak se s ní Ústavní soud seznámil z vyžádaného soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 29 C 352/2022 a z podání účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

VI.
Vlastní hodnocení Ústavního soudu

13. Ústavní soud po seznámení se zaslanými podáními a obsahem spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud nejdříve shrne relevantní obecná východiska [VI. a)], jež spočívají v přezkumu nákladových výroků, která posléze aplikuje na nyní projednávanou věc [VI. b)].

VI. a) Obecná východiska pro přezkum nákladových výroků

15. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud si je vědom, že v daném případě jde o tzv. bagatelní věc, která zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny, současně však vždy zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu dané věci. Ani u těchto tzv. bagatelních věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založen řádný proces [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4546/12 (N 44/72 SbNU 509)]. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil ústavněprávní přezkum, to však ve výjimečných (excesivních) případech, např. když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)]. Zároveň tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. kupř. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20].

18. Rozhodování o nákladech řízení je však zároveň integrální součástí řízení jako celku, takže i při něm je nezbytné dbát práv účastníků na spravedlivý proces, jakož i ostatních ústavně zaručených práv [srov. například nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433)]. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi dovodil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, jestliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177)]. Takové pochybení může vést i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268) nebo nález ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20].

19. Při rozhodování o nákladech řízení se obecně uplatňuje zásada úspěchu ve věci samé (§ 142 odst. 1 o. s. ř). Je-li řízení zastaveno, uplatní se obecná zásada zakotvená v § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle které žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku. Výjimky z této zásady jsou upraveny v § 146 odst. 2 o. s. ř., a zahrnují situace, kdy některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno (pak nese náklady řízení výhradně tento účastník), případně pokud ke zpětvzetí důvodně podaného návrhu došlo pro chování žalovaného či jiného účastníka řízení (pak je žalovaný nebo jiný účastník řízení povinen hradit náklady celého řízení). Smyslem využití zásady procesního zavinění na zastavení řízení je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)].

20. Zavinění na zastavení řízení je nutné posuzovat výlučně z procesního hlediska [srov. např. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 nebo nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15 (N 141/86 SbNU 411)]. Princip procesního hlediska nelze chápat formálně; rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu, ale má být zřejmým a logickým ukončením soudního řízení [viz např. nález ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 439/06 (N 186/47 SbNU 443), nález ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 (N 190/67 SbNU 285) nebo již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 613/18]. Výrok o náhradě nákladů řízení proto musí být v souladu s průběhem řízení, úkony účastníků i s obsahem příslušného soudního spisu, jinak může být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a stejně tak obsahově shodný čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20).

21. Při hodnocení zavinění, zejména při zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínek, je třeba vážit, zda účastník věděl nebo vědět měl a mohl, že řízení bude zastaveno; v této souvislosti lze užít kritéria procesně nezodpovědného chování žalobce, jenž jde při posuzování procesního zavinění k jeho tíži (srov. již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 682/20). Jinými slovy, na rozdíl od zásady úspěchu ve věci, který lze (je nutno) zásadně v určitém poměru nalézt při rozhodování o nákladech meritorně skončeného řízení, není u zastaveného řízení vždy možné nalézt viníka. Nelze proto bez ohledu na konkrétní souvislosti aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř. Z okolností dané věci může legitimně vyplynout, že důvod zastavení řízení nelze klást k tíži žádného z účastníků. V takovém případě je aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. vyloučena a soud postupuje podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.


VI. b) Vztažení obecných východisek na posuzovanou věc

22. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby platí pravidlo přednostního uplatnění speciálního § 146 odst. 2 o. s. ř. Soud tedy v podobných situacích vždy zkoumá míru procesního zavinění na zastavení řízení, a jen tehdy, když je výlučné a jednoznačné, aplikuje § 146 odst. 2 o. s. ř. Naopak, není-li zavinění jednoznačné, rozhoduje podle obecného § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

23. Ze shora popsaného průběhu řízení, jakož i z dalších skutečností a žalobních tvrzení, je zjevné, že žaloba byla podaná důvodně, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobou vznikl v důsledku kasace rozhodnutí, stanovujících stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici řízení, Nejvyšším soudem. V době podání žaloby, resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, přitom ještě pohledávka vedlejší účastnice řízení, která by byla vůči pohledávce stěžovatelky započitatelná, neexistovala. K uspokojení nároku stěžovatelky došlo až v souvislosti s nabytím právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023 č. j. 5 Cmo 101/2018-679, na základě něhož vznikla vedlejší účastnici řízení pohledávka vůči stěžovatelce spočívající v povinnosti nahradit náklady řízení, která byla následně započtena na pohledávku uplatňovanou stěžovatelkou ve stávajícím řízení. Vzápětí po započtení vzájemných pohledávek vzala stěžovatelka žalobu zpět a vedlejší účastnice řízení se zastavením řízení vyslovila souhlas. Zpětvzetí žaloby tedy nebylo bezdůvodné.

24. V nyní posuzované věci obecné soudy neaplikovaly na rozhodování o nákladech řízení § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., který by přicházel v úvahu jen tehdy, bylo-li by příčinou zpětvzetí výlučně chování vedlejší účastnice řízení, nýbrž vyšly z toho, že to byla naopak stěžovatelka, která procesně zavinila zastavení řízení zpětvzetím žaloby, pročež bylo třeba použít § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. Městský soud ovšem v odůvodnění napadeného usnesení (viz bod 8) také uvedl, že příčinou zpětvzetí žaloby bylo chování obou stran, když k zápočtu pohledávek došlo na základě dohody, což posléze zopakoval i ve vyjádření k ústavní stížnosti. Příčinou zpětvzetí žaloby tak nebylo pouze výlučné chování vedlejší účastnice řízení, ale současně příčinou zpětvzetí nebylo ani výlučné procesní zavinění stěžovatelky. Za daného stavu městský soud pominul existenci § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů podle výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jak již bylo řečeno výše, v situaci, kdy nelze jednoznačně najít viníka za zastavené řízení, není možno při rozhodování o takto vzniklých nákladech použít § 146 odst. 2 o. s. ř. Vyplývá-li z okolností konkrétní věci, že důvod zastavení řízení nelze klást k tíži žádného z účastníků, je třeba aplikovat § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

25. Ústavní soud si je vědom, že řízení před obecnými soudy bylo zahájeno stěžovatelkou, vedlejší účastnice řízení byla do tohoto řízení vtažena a následně byla nucena vynaložit náklady na svoji procesní obranu. Nicméně tyto náklady nemohou být bez dalšího hojeny na stěžovatelce, když zpětvzetí žaloby a zavinění za zastavení řízení bylo přičteno oběma stranám.

26. Jakkoliv Ústavní soud vnímá, že jde "pouze" o náklady řízení a navíc lze říct, že v bagatelní částce, nemůže pominout principiálně vadný přístup obecných soudů k posuzované problematice. Ve svém důsledku jdou totiž napadená rozhodnutí proti zásadě hospodárnosti řízení, neboť v podstatě brání stranám sporu ve smírném řešení věci nebo jejím brzkém ukončení ještě před vydáním meritorního rozhodnutí, čímž rovněž nedůvodně zasahují do zásady dispoziční ovládající civilní řízení. Proto Ústavní soud i při vědomí bagatelnosti věci přistoupil z důvodu snahy o napravení nežádoucího stavu ke zrušení napadených rozhodnutí.

27. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci zváží aplikaci § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozhodnou případně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.


VII.
Závěr

28. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými usneseními porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ve spojení s jejím právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jimi provedený výklad vedl ke zjevné nespravedlnosti a k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky.

29. Ústavní soud proto stěžovatelce vyhověl a napadená usnesení ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dalším řízení bude úkolem obecných soudů, aby ústavně konformním způsobem posoudily jednání účastníků dané věci z hlediska zavinění zastavení řízení. Stěžovatelka sice napadla petitem ústavní stížnosti usnesení obvodního soudu v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k výroku I o zastavení řízení, ale proti tomuto výroku nic nenamítá (ostatně ani nemá důvod něco namítat), a proto Ústavní soud ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.

30. K žádosti vedlejší účastnice řízení o zaplacení nákladů zastoupení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť jejich přiznání neodpovídá výsledku řízení (ústavní stížnosti bylo vyhověno) a vedlejší účastnice řízení ani žádné takové výjimečné okolnosti netvrdila a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. dubna 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu