III.ÚS 47/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEUKER Strojírna, s. r. o., se sídlem Prosečská 141, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 33 Cdo 2613/2023-374, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., se sídlem Přítkovská 1689, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 411 394 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za dodávku pitné vody spotřebované stěžovatelkou za období od posledního odečtu (tj. od 9. 4. 2019 do 22. 4. 2020) podle smlouvy o dodávce vody uzavřené podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích).

3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále je "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2022 č. j. 5 C 153/2021-185 zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice řízení po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 383 074,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 28 319,60 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a mezi vedlejší účastnicí řízení a státem (výrok IV). Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice řízení sice byla oprávněna účtovat vodné v požadovaném rozsahu, ale vzhledem k tomu, že k poškození vnitřní části vodovodu (ve vlastnictví stěžovatelky) došlo v důsledku pracovní činnosti vedlejší účastnice řízení nebo při provozu veřejného vodovodu, považoval obecný způsob fakturace za rozporný s dobrými mravy, neboť stěžovatelka nemohla zužitkovat naměřené množství vody mnohonásobně převyšující její předchozí spotřebu. Z uvedeného důvodu stanovil okresní soud množství spotřebované vody vlastní úvahou vycházeje přitom z průměrně odebrané vody za předchozí období.

4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2023 č. j. 29 Co 259/2022-311 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení dalších 383 074,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále jí uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 115 966,40 Kč, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 83 922,26 Kč (výrok II). Stěžovatelce rovněž uložil nahradit státu částku ve výši 4 135 Kč (výrok III) a částku 6 460 Kč (výrok IV). Krajský soud s poukazem na § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích dovodil, že vedlejší účastnice řízení splnila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dodávce vody dodáním vody do přípojky a vnitřního vodovodu stěžovatelky, jejíž množství bylo změřeno vodoměrem. Předáním dodávky upravené pitné vody do vnitřního vodovodu stěžovatelky přešlo na stěžovatelku vlastnictví i nebezpečí škody na dodávce. Únik vody z vnitřního vodovodu je škodou na majetku stěžovatelky, když výhrada vlastnictví ujednána nebyla. Požadavek stěžovatelky na náhradu jí vzniklé škody způsobené provozní činností vedlejší účastnice řízení neshledal na rozdíl od okresního soudu důvodným, neboť ani po zopakování a doplnění dokazování nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností vedlejší účastnice řízení (která prováděla opravu veřejné části vodovodu) a vznikem škody na uniklé vodě z praskliny na vnitřním vodovodu stěžovatelky. Neshledal ani pochybení vedlejší účastnice řízení z hlediska jejího řádného hospodaření s vodou jako nenahraditelnou komoditou při poskytování služby pro veřejnou potřebu tím, že by se podílela na nevčasném zjištění úniku vody.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Ve stěžovatelkou formulované otázce nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení spatřoval novou skutečnost uplatněnou v rozporu s § 241a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stejně tak novou skutečností byla argumentace, že odpojením vodovodní přípojky stěžovatelky od veřejného vodovodu a demontáží vodoměru došlo k zániku smlouvy o dodávce vody, a že okamžikem demontáže vodoměru bez zaznamenání stavu vodoměru a jeho ponechání bez zaplombování pozbyl vodoměr způsobilost být smluvním měřidlem. Stěžovatelka totiž v řízení netvrdila, natož aby prokazovala, že by v důsledku manipulace s jejím měřidlem (vodoměrem) měl být zaznamenáván větší odběr, než naměřený. Bez významu byly proto předkládané otázky způsobu určení množství odebrané vody a právních následků pojících se s demontáží vodoměru. Dalšími výtkami (jaká byla podstata technologie použité k provedení opravy; absence informací pro závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi činností vedlejší účastnice řízení a vznikem praskliny na vodovodní přípojce stěžovatelky; nahrazení znaleckých závěrů vlastními úvahami), jimiž polemizovala s hodnocením důkazů krajským soudem, stěžovatelka namítala vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a které nepředstavují, není-li dovolání přípustné, způsobilý dovolací důvod. Brojila-li stěžovatelka proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, rovněž neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dále námitkou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž se přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Nedůvodná byla i námitka, že by krajský soud hodnocením důkazů dospěl k odlišným zjištěním než okresní soud. Takový závěr z obsahu spisu ani z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nevyplynul. Krajský soud vzal shodně s okresním soudem za prokázaný vznik škody na uniklé vodě v důsledku praskliny potrubí jejího vnitřního vodovodu, přičemž ve vztahu k příčinné souvislosti o naplnění odpovědnosti vedlejší účastnice řízení dokazování zopakoval a doplnil. Nejvyšší soud konečně nepřisvědčil ani námitce, že by krajský soud přezkoumával či nahrazoval věcnou správnost odborných závěrů znalce.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah a charakter stěžovatelkou uplatněných námitek, které klasifikoval jako skutkové. Podle stěžovatelky lze však většinu jejích námitek hodnotit jako námitky právní. Především se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil, resp. pouze okrajově, k námitce nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení, která byla pro posouzení věci stěžejní. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice řízení není vlastníkem vodohospodářské infrastruktury, nýbrž pouze jejím provozovatelem, přičemž ale nebylo prokázáno, že by měla právo na úhradu vodného (§ 8 odst. 13 zákona o vodovodech a kanalizacích). Vyslovuje přesvědčení, že i v dalších částech její dovolací argumentace korespondovala se zjištěným skutkovým stavem, který zahrnoval i nesporná tvrzení účastníků. Podle stěžovatelky skutková zjištění týkající se způsobilosti vodoměru být smluvním měřidlem měla zásadní význam pro posouzení určení způsobu množství odebrané vody, neboť jeho demontáží bez toho, aby o tom byla stěžovatelka vyrozuměna a aniž by byl zaznamenán stav demontovaného vodoměru, došlo k zániku smlouvy o dodávce vody. Dále vznáší námitku k průběhu zjišťování skutkového stavu, resp. k tomu, že Nejvyšší soud se s těmito námitkami, které podle stěžovatelky spadají do "právní regulace skutkového prostoru dokazování", nezabýval, když z dovolacího přezkumu vyloučil "nedodržení míry důkazu jako otázky spočívající na obecném, zákonem explicitně nestanoveném, ale právním pravidle". Dovozuje, že "institut důkazního břemene je právním aspektem zjišťování skutkového stavu, který byť je součástí dokazování, patří mezi právní otázky relevantní pro naplnění dovolacího důvodu". Ve světle výše naznačených úvah stěžovatelka uvádí, že v řízení nebylo nikterak osvětleno, natož prokázáno, jaké metody nebo technologie byly při provádění opravy vodovodu použity, přesto však krajský soud dovodil, že považuje vysvětlovací povinnost vedlejší účastnice řízení za splněnou, avšak na druhé straně dospěl k závěru, že stěžovatelce se příčinnou souvislost mezi provozní činností vedlejší účastnice řízení a vznikem praskliny prokázat nepodařilo. Stěžovatelka závěrem požádala o odložení vykonatelnosti výroku I rozsudku krajského soudu z důvodu dlouhodobě nepříznivých majetkových poměrů a předejití celkové platební neschopnosti.

7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2024 poukázala stěžovatelka na to, že Ing. Stanislav Říha, vyslýchaný původně jako svědek, vystupoval posléze v řízení jako zástupce vedlejší účastnice řízení, čímž byl porušen § 126 o. s. ř. Krajský soud rovněž umožnil, aby byla vedlejší účastnice řízení zastoupena současně jak Ing. Stanislavem Říhou, tak i Mgr. Janem Tomanem, advokátem, čímž mělo dojít k porušení § 24 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud postupoval v rozporu se zásadami neúplné apelace a koncentrace řízení, a to zejména tím, že připustil důkaz stavebním deníkem, který předložila vedlejší účastnice řízení.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Soudkyně zpravodajka si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádala podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 153/2021.

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Stěžovatelka v prvé řadě poukazuje na nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil pouze okrajově. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se podává, že Nejvyšší soud se touto námitkou odmítl zabývat, neboť představovala nepřípustně uplatněnou novou skutečnost. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Jde totiž o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ke skutkovému stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, proto skutečnosti, které nastaly poté, či důkazy nepoužité před rozhodnutím odvolacího soudu zde nemají místo. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že Nejvyššímu soudu lze přitakat v závěru, že tento argument představuje nepřípustnou novotu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby toto tvrzení předložila již v průběhu řízení před okresním soudem, případně též v řízení před krajským soudem. Neučinila-li tak, přičemž z vyžádaného spisu se opak nepodává, když v průběhu řízení se řešily především otázky související s odpovědností vedlejší účastnice řízení za škodu, nemůže toto svoje procesní opomenutí či nedbalost napravovat až v dovolacím řízení, popř. v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedeného důvodu tak její tvrzení obsažené i v ústavní stížnosti, že vedlejší účastnice řízení není vlastníkem vodohospodářské infrastruktury, ale pouze jejím provozovatelem, pročež nemohla být aktivně legitimována k podání žaloby, postrádá relevanci.

12. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud posoudil její námitky uplatněné v dovolání převážně jako skutkové, ačkoliv podle názoru stěžovatelky šlo o námitky právního charakteru. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že výlučně Nejvyššímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], tedy mj. i posouzení, zda stěžovatelka uplatnila relevantní dovolací důvod, kterým je podle stávajícího znění občanského soudního řádu toliko nesprávné právní posouzení věci. Přezkum vlastního obsahu tohoto procesního rozhodnutí však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což se však v nyní posuzované věci nestalo. Nejvyšší soud srozumitelně a dostatečně podrobně vysvětlil, proč stěžovatelkou nastolené otázky nebo výtky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.

13. Stěžovatelka svými námitkami brojí i proti rozsudku krajského soudu, přestože v petitu ústavní stížnosti požaduje pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že i v řízení o ústavní stížnosti nachází uplatnění zásada ultra petitum partium iudex condemnare non potest (soudce se nevyjadřuje nad rámec toho, co strany požadují). Proto by se Ústavní soudu měl věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Tato zásada je však relativizována vlastní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125). Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti lze vysledovat argumentaci stěžovatelky i proti rozsudku krajského soudu (i když samotný rozsudek k ústavní stížnosti nepřiložila, požadovala odklad jeho vykonatelnosti), podrobil Ústavní soud i tento rozsudek ústavněprávnímu přezkumu, aniž však považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

14. Stěžovatelka krajskému soudu vytýkala, že v řízení nebylo nikterak osvětleno, natož prokázáno, jaké metody nebo technologie byly při provádění opravy vodovodu použity, že krajský soud považoval vysvětlovací povinnost vedlejší účastnice řízení za splněnou nebo že se stěžovatelce nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi provozní činností vedlejší účastnice řízení a vznikem praskliny na potrubí na vnitřním vodovodu, jakož i to, že došlo k porušení zásady koncentrace řízení. V doplnění ústavní stížnosti uplatnila i další procesní námitky týkající se toho, že vedlejší účastnici řízení zastupoval v odvolacím řízení Ing. Stanislav Říha, který nejprve při jednání před okresním soudem vypovídal jako svědek, čímž mělo dojít k porušení § 126 o. s. ř., jakož i to, že vedlejší účastnice řízení byla současně zastoupena advokátem a Ing. Stanislavem Říhou, který byl pověřen k zastupování členem statutárního orgánu vedlejší účastnice řízení.

15. Ústavní soud konstatuje, že proti postupu krajského soudu ani jeho závěrům nelze mít výhrady. Krajský soud se výše uvedeným námitkám podrobně věnoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konkrétně námitkou porušení zásady koncentrace řízení se zabýval v bodě 25 rozsudku. K tomu uvedl, že učinil-li okresní soud ze znaleckého posudku neúplná skutková zjištění, byl jeho závěr o splnění důkazní povinnosti předčasný a nedošlo k řádnému poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž byla prolomena koncentrace řízení. V bodě 25 se krajský soud vyjadřuje i k vysvětlovací povinnosti vedlejší účastnice řízení. Uložení vysvětlovací povinnosti vedlejší účastnici řízení, jako žalobkyni, bylo odůvodněno vyrovnáním určité nerovnováhy, neboť vedlejší účastnice řízení na jedné straně neměla povinnost k prokázání škody vzniklé stěžovatelce, ale stěžovatelka na druhé straně neměla přístup k interním dokumentům vedlejší účastnice řízení. Námitku, že Ing. Stanislav Říha vypovídal nejprve jako svědek a posléze jako zástupce vedlejší účastnice řízení, vypořádal krajský soud v bodě 28 rozsudku. Krajský soud respektoval hodnocení důkazů provedených okresním soudem a výpověď Ing. Stanislava Říhy považoval pouze za tvrzení vedlejší účastnice řízení. K použitelnosti stavebního deníku jako důkazu a jeho hodnocení se věnoval v bodě 29 rozsudku. Otázku absence příčinné souvislosti mezi provozní činností vedlejší účastnice řízení a vzniklou škodou objasnil podrobně v bodě 31 rozsudku, pročež zde postačí odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu. Otázka, jaké metody nebo technologie byly při provádění opravy vodovodu použity, nebyla pro posouzení věci relevantní, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi provozní činností vedlejší účastnice řízení a vzniklou škodou.

16. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelčina argumentace představuje především polemiku se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů a hodnocením jejich důkazů, avšak postrádá relevantní argumentaci ústavněprávní. Jak již bylo naznačeno výše, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. V situaci, kdy námitky stěžovatelky byly řádně vypořádány, nelze v rozhodnutích a postupu obecných soudů spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

18. Vzhledem k tomu, že bylo bez zásadního odkladu rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatelky o odklad vykonatelnosti výroku I rozsudku krajského soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu