IV.ÚS 330/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ORDINACE MARADA s. r. o., sídlem Petra z Ústí 1363/11, Tábor, zastoupené Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 21 Cdo 3515/2023-192, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. června 2023 č. j. 15 Co 134/2023-172 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. února 2023 č. j. 10 C 219/2022-126, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Dagmar Pospíšilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Přestože se v petitu ústavní stížnosti nepožaduje zrušení i v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen ,,krajský soud") a Okresního soudu v Táboře (dále jen ,,okresní soud"), z petitu i celé ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domnívá, že i jimi byla porušena její základní práva. K ústavní stížnosti je také přiložila. Ústavní soud proto přezkoumal i tato rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastnice domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla daná stěžovatelkou. Okresní soud žalobě vyhověl. U všech bodů výpovědi došel k závěru, že výpověď nebyla vedlejší účastnici daná oprávněně. Okresní soud se vedle toho zabýval i celkovou situací mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Žaloba vedlejší účastnice nebyla podle něj v rozporu s dobrými mravy a ze strany vedlejší účastnice nešlo o zjevné zneužití práva.

3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí okresního soudu odvoláním. Závěry soudu o prekluzi práva dát výpověď (u výpovědních důvodů č. 2 a 4) byly pro ni nepředvídatelné a překvapivé. Odkázala na § 650 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z."), podle něhož promlčecí (a tedy i prekluzivní lhůta) neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit. Upozornila, že jednateli stěžovatelky byl rozhodnutím okresního soudu zakázán jakýkoliv kontakt (i písemný) s vedlejší účastnicí. Stěžovatelka se tedy obávala, že by mu hrozilo obvinění z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Stěžovatelka měla za to, že všech 6 výpovědních důvodů je relevantních. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Aplikace hypotézy obsažené v § 650 o. z. není s ohledem na skutkové závěry okresního soudu namístě. Krajský soud se ztotožnil i s ostatními právními závěry okresního soudu týkající se dalších výpovědních důvodů.

4. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelkou vznesená otázka týkající se stavení běhu prekluzivní lhůty k výpovědi není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Krajský soud dovodil, že na základě zjištěného skutkového stavu aplikace hypotézy § 650 o. z. nepřichází v úvahu. Správnost skutkových závěrů nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Stěžovatelka předestřenou právní otázku staví na vlastní verzi skutkového stavu. To platí i ve vztahu k další otázce předložené dovolacímu soudu. Stěžovatelka zde navíc dostatečně nevymezila přípustnost dovolání. Námitka týkající se nepředvídatelného rozhodnutí by mohla případně představovat tzv. jinou vadu, k níž však Nejvyšší soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá právní závěry soudů o prekluzi práva k výpovědi. Soudy tím fakticky konstatovaly, že jednatel stěžovatelky musí k tomu, aby zabránil propadnutí prekluzivní lhůty, ohrozit sám sebe trestním stíháním. Soudy měly aplikovat § 650 až § 654 o. z. Stěžovatelka rozporuje závěry obecných soudů o možnosti doručit výpověď. V ústavní stížnosti vychází z toho, že soudy znemožnily jednateli stěžovatelky vedlejší účastnici jakkoliv kontaktovat, a táže se, od kdy v takovém případě běží prekluzivní lhůta k výpovědi. Soud měl stěžovatelku poučit o jeho závěru o prekluzi práva. Argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14. V ústavní stížnosti také uvádí, že podání žaloby vedlejší účastnicí bylo šikanózní. Stěžovatelka napadá i rozhodnutí okresního soudu, kterým soud zakázal jednateli stěžovatelky kontakt s vedlejší účastnicí a uložil mu další povinnosti a postup soudů v navazujících věcech.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

8. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů o prekluzi práva dát vedlejší účastnici výpověď podle § 58 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Podle stěžovatelky mělo dojít k aplikaci § 650 o. z. Po dobu, kdy měl jednatel stěžovatelky soudem zakázáno kontaktovat vedlejší účastnici, neměla prekluzivní lhůta běžet, neboť hrozba trestním stíháním jednateli stěžovatelky bránila stěžovatelce výpověď vedlejší účastnici doručit. Námitky stěžovatelky uplatněné před obecnými soudy i v ústavní stížnosti jsou však postaveny na premise, že stěžovatelka nemohla vedlejší účastnici jakkoliv kontaktovat. Soudy však došly na základě provedeného dokazování k jiným závěrům. Podle nich si stěžovatelka mohla opatřit podklady pro výpověď a měla i možnosti, jak výpověď vedlejší účastnici předat, komunikovala s ní prostřednictví jednatele nebo svého právního zástupce. Ke zjištění těchto skutečností provedly řádné dokazování a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily (zejména bod 18 rozhodnutí krajského soudu).

9. Soudy tedy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, pokud došly k závěru, že není naplněna hypotéza § 650 o. z., neboť rozhodnutí o předběžném opatření nebránilo stěžovatelce učinit výpověď a stěžovatelka měla vícero možností, jak své právo vykonat. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obecné soudy dospěly k závěru, že řada výpovědních důvodů nebyla ani naplněna s ohledem na postavení vedlejší účastnice jako jednatelky a společnice stěžovatelky (bod 18 rozhodnutí krajského soudu).

10. K výtce stěžovatelky ohledně nepoučení podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") okresním soudem Ústavní soud uvádí, že v posuzovaném případě neshledal, že by porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. dopadá na případy, kdy je třeba dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 5162/2008). Rozhodnutí, v němž se soud sice s právním názorem účastníka řízení neztotožní, nicméně vychází ze skutkového stavu v řízení plně zjištěného, není pro účastníky překvapivé. Okresní soud došel k závěru, že právo stěžovatelky na učinění výpovědi je prekludované. Tento závěr přitom založil na podrobném dokazování rozhodných skutečností, tedy časových okamžiků, kdy se o důvodu k výpovědi stěžovatelka dozvěděla a kdy výpověď učinila. ,,Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právních názorů traktovaných účastníky řízení, ještě samo o sobě nemůže být považováno za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces." (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 3089/10). Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14, na který odkazuje stěžovatelka, na daný případ nedopadá, neboť se věnuje formalistickému postupu obecných soudů při neposkytnutí poučení.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že podání žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru bylo ze strany vedlejší účastnice šikanózní. K tomu se velmi podrobně vyjádřily obecné soudy (zejména body 24 an. rozsudku okresního soudu), přičemž na jejich úvahách nevidí Ústavní soud překročení žádných ústavněprávních limitů.

12. Námitky stěžovatelky týkající se obsahu předběžného opatření ve věci domácího násilí a na něj navazujících věcí jsou ve vztahu k předmětu řízení před Ústavním soudem irelevantní.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu