III.ÚS 93/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ITP ROSA, s. r. o., se sídlem Sochorova 3221/1, Brno, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 31 Af 19/2019-244, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Nejvyššího správního soudu a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena její práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 2 odst. 3 Ústavy.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") nepřiznal stěžovatelce osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí podle § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí ve znění účinném do 31. 10. 2016 (dále jen "zákonné opatření"), neboť se podle názoru správce daně nejednalo o převody jednotek v bytovém domě. Správce daně tedy vyměřil stěžovatelce celkem deseti platebními výměry daň z nabytí nemovitých věcí, přičemž předmětem vyměřené daně byl prodej jednotek v budově č. p. X1, zapsané na listu vlastnictví č. X2 pro katastrální území Žabovřesky. Správce daně stanovil daň podle pomůcek, neboť stěžovatelka i přes jeho výzvy nepředložila znalecké posudky ohledně ceny převáděných jednotek. Proti stanoveným výměrům podala stěžovatelka odvolání k Odvolacímu finančnímu ředitelství (dále jen "OFŘ"), které neshledalo její námitky důvodnými. Při přezkumu však shledal dílčí pochybení správce daně, které v některých případech vedlo k nutnosti snížit výši vyměřené daně.

3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí OFŘ postupně dvě žaloby ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), které krajský soud spojil a projednal pod sp. zn. 31 Af 19/2019. Krajský soud napadená rozhodnutí OFŘ rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 31 Af 19/2019-194 zrušil a věc vrátil OFŘ k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že nedostatečně zjistilo skutkový stav v otázce souladu formálně deklarovaného a skutečného stavu. Krajský soud uvedl, že pro otázku osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí je rozhodný účel stavby, v níž se jednotka nachází, stanovený stavebním úřadem. V projednávané věci však podle krajského soudu z kolaudačního souhlasu nebylo zřejmé, jak velká je podlahová plocha bytových a nebytových jednotek. Krajský soud zároveň poznamenal, že OFŘ nevycházelo z toho, že by stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, ale že prokázalo, že stavba č. p. X1 je víceúčelovou stavbou (a nikoliv bytovým domem). Tento závěr však ze spisu podle krajského soudu jednoznačně nevyplývá, proto krajský soud všechna rozhodnutí o odvoláních podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), zrušil a věci vrátil OFŘ k dalšímu řízení.

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podalo OFŘ kasační stížnost, v které namítalo, že v daňovém řízení bylo prokázáno, že stavba není a nikdy nebyla v katastru nemovitostí ani RÚIAN vedena jako bytový dům, ale vždy jako víceúčelová stavba, přičemž správnost tohoto zápisu byla sdělením stavebního úřadu potvrzena. Podmínky pro osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí tedy nebyly splněny. Nejvyšší správní soud ve vztahu k rozhodnutí č. 2, 3 a 6 OFŘ uvedl, že zásadní důvod pro nepřiznání osvobození v těchto případech, tedy povaha jednotek samotných, před krajským soudem obstál, krajský soud však rozhodnutí č. 2, 3 a 6 zrušil společně s ostatními napadenými rozhodnutími o odvoláních, aniž by k tomu uvedl jakýkoli důvod. V rozsahu zrušení rozhodnutí č. 2, 3 a 6 OFŘ proto rozsudek krajského soudu trpí nepřezkoumatelností. Ve vztahu k rozhodnutím č. 1, 4, 5 a 7-10 OFŘ Nejvyšší správní soud podmínky pro zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti neshledal a meritorně je posoudil a uzavřel, že důkazní břemeno leželo na stěžovatelce a OFŘ tudíž nebylo povinno podklady ze své iniciativy opatřovat. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 8. 2023 č. j. 5 Afs 190/2021-35 proto výše citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. V průběhu druhého řízení před krajským soudem podala stěžovatelka dne 31. 10. 2023 vyjádření, kterým doplnila a nově rozšířila argumentaci správní žaloby o nesouhlas s právním posouzením § 7 odst. 1 zákonného opatření. Tuto argumentaci poprvé uplatnila až po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Přestože krajský soud vyhodnotil podání stěžovatelky jako nepřípustné rozšíření žaloby, její námitku v odůvodnění rozsudku vypořádal i věcně. Krajský soud v napadeném rozsudku rozhodl s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí OFŘ byla vydána v souladu se zákonem a žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

6. Předmětem ústavní stížnosti je výklad pojmu "bytový dům" správcem daně, který aprobovaly i správní soudy. Podle stěžovatelky pojem "bytový dům" český právní řád nezná, proto je nutné obsah takového právního pojmu dovodit výkladem. Správce daně však pojem bytový dům vyložil prostřednictvím § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu (dále jen "stavební vyhláška"), což z hlediska obecných právních principů není možné. Není přípustné, aby pojem definovaný pro účely jednoho právního předpisu byl použit při výkladu pojmu v jiném právním předpisu, pokud tento předpis nepřipouští možnost užití analogie. Ze soudního spisu Ústavní soud ověřil, že text ústavní stížnosti je téměř totožný s textem vyjádření stěžovatelky, které podala krajskému soudu v průběhu druhého řízení dne 31. 10. 2023 a které obsahuje novou původní žalobu rozšiřující argumentaci týkající se posouzení § 7 odst. 1 zákonného opatření.

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.

8. V nynější věci jsou rozhodné § 75 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 71 odst. 1 písm. d) téhož zákona, které upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany soudů ve správním soudnictví. Jde o projev dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména, pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za protiústavní [viz nález ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.)], neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, je třeba vidět, že především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny).

9. Z hlediska přezkumu soudních rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti je v takové situaci třeba předně posoudit, zda stěžovatelka své námitky řádně uplatnila. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatelky je dle jejího názoru nesprávný výklad pojmu "bytový dům" správními orgány i soudy, tedy nesprávné právní posouzení. Stěžovatelka však argumentaci namítající, že ve věci měl správce daně aplikovat § 7 odst. 1 zákonného opatření samostatně, nikoliv ve spojení s § 2 písm. a) bodu 1. vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, uplatnila poprvé až při druhém jednání ve věci samé před krajským soudem, tedy až po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tato argumentace tedy nebyla důvodem zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ve svém vyjádření ze dne 31. 10. 2023 podala stěžovatelka doplnění a rozšíření argumentace správní žaloby, která však představuje nepřípustné rozšíření žalobních bodů. Text vyjádření je v podstatě totožný s podanou ústavní stížností. Ze spisu a předchozího řízení v dané věci však vyplývá, že stěžovatelka do té doby (v průběhu správního řízení, řízení před krajským soudem, ani v řízení o kasační stížnosti) nijak nezpochybňovala právní posouzení pojmu "bytový dům" správními orgány ani správními soudy, nýbrž nesouhlasila s věcným posouzením převodů.

10. Krajský soud stěžovatelčinu námitku právního posouzení § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření v bodech 17-28 napadeného rozsudku vypořádal, přestože ji považoval za opožděně uplatněnou. Ústavní soud k danému konstatuje, že specifikace žalobních bodů v souladu s § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jedním z klíčových principů, na kterých je soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů založen. Soud se může zabývat jen takovými žalobními body (důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí), které žalobce v žalobě uplatnil. Námitku nesprávného právního posouzení § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření správními orgány však stěžovatelka neuplatnila včas.

11. S ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu v řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat těmi námitkami, které stěžovatelka řádně neuplatnila v předchozích řízeních před soudy, aniž jí v tom cokoli bránilo [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu