I.ÚS 1528/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Lukešové, zastoupené Ing. Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonkem, MBA, LL.M., advokátem, sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 11/2023-35 ze dne 27. března 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 17/2021-92 ze dne 14. prosince 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Ostravy, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, a obchodní společnosti RD STYL a. s., sídlem Stodolní 1785/31, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice ("stavebník") požádala v roce 2018 o vydání společného povolení pro stavbu 35 řadových domů včetně související dopravní a technické infrastruktury v Ostravě-Hrabové. Stavební úřad vydal dne 3. října 2019 společné povolení, jímž schválil požadovaný záměr, stanovil podmínky a vypořádal námitky stěžovatelky, která byla účastnicí řízení jakožto vlastník pozemků a staveb sousedících s příjezdovou komunikací k navrženým rodinným domům. Stěžovatelka proti rozhodnutí stavebního úřadu podala odvolání a jeho doplnění, včetně dvou znaleckých posudků. Vedlejší účastník ("magistrát") rozhodnutí stavebního úřadu zrušil. Toto rozhodnutí magistrátu bylo zrušeno přezkumným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje [které bylo následně v nepatrné části změněno a jinak potvrzeno rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ("ministerstvo") ze dne 19. října 2020]. Magistrát poté napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

3. Rozhodnutí magistrátu napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že stěžovatelka dostatečně nekonkretizovala, jak byla tvrzeným nedoručením rozhodnutí ministerstva zasažena její veřejná subjektivní práva, jestliže se s jeho obsahem měla podle svých slov možnost seznámit dříve, než bylo napadené rozhodnutí magistrátu vydáno. Stejně tak stěžovatelka neuvedla nic konkrétního k přímému dotčení svých vlastnických či jiných věcných práv ohledně jí tvrzeného nesprávného zakreslení přípojek v projektové dokumentaci. Krajský soud dodal, že případná faktická nemožnost provést stavbu podle schválené projektové dokumentace by navíc tížila stavebníka, nikoli stěžovatelku.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytována ochrana veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným zákonem, stěžovatelka však konkrétní přímé dotčení svých práv netvrdí a nečinila tak ani v průběhu správního řízení. Její námitky jsou pouze obecné a nerespektují rozsah skutečností, které byla v řízení před správními orgány a krajským soudem oprávněna namítat.

5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud a krajský soud ignorovaly jí namítané vady projektové dokumentace (které následně vyvolaly věcnou nesprávnost stavebního povolení) a soustředily se pouze na údajné procesní či hmotněprávní pochybení stěžovatelky (opožděné námitky, námitky neodpovídající povaze účastenství, apod.). Takový postup považuje stěžovatelka za (záměrně) formalistický a vedoucí k akceptování zjevně nezákonné projektové dokumentace a stavebního povolení. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že krajský soud neprovedl jí řádně navržený důkaz (e-mail společnosti GasNet, s. r. o., ze dne 13. dubna 2021), aniž by postup řádně odůvodnil. V rozhodnutí magistrátu podle stěžovatelky zcela absentuje vysvětlení odlišného posouzení projektové dokumentace, kterou ve svém druhém rozhodnutí magistrát označuje pouze za nepřesnou, zatímco ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí ji měl za natolik vadnou, že její vady nemohly být odstraněny v odvolacím řízení. Je zjevné, že magistrát byl ovlivněn právním názorem vysloveným v rozhodnutí ministerstva, které stěžovatelce nebylo nikdy doručeno, a ani jí nebylo oznámeno žádným jiným způsobem. Ze stejných důvodů magistrát změnil svůj právní názor na včasnost stěžovatelkou předložených znaleckých posudků. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že stavebník v území, v němž se nachází také její nemovitosti, provádí postupně účelově čtyři samostatné stavební záměry (tzv. salámová metoda), v důsledku čehož mohou být negativní dopady všech čtyř stavebních záměrů (celku 35 rodinných domů a tří samostatných rodinných domů) posuzovány odděleně, což je podle stěžovatelky pro stavebníka výhodnější.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

8. Stěžovatelka námitky, jež uplatnila dříve v žalobě a kasační stížnosti, opětovně předkládá Ústavnímu soudu. Nereaguje přitom na stěžejní závěr správních soudů, že - jde-li o vady projektové dokumentace spočívající v nesprávném zákresu inženýrských sítí - nekonkretizovala, jak mohlo být v jejich důsledku zasaženo do jejích práv. Tato skutečnost přitom byla důvodem, proč se správní soudy řadou jejích námitek nezabývaly. To platí především pro námitku včasnosti předložení znaleckých posudků v odvolacím řízení, které měly podpořit námitky spadající mimo rozsah skutečností, které byla stěžovatelka z důvodu svého účastenství oprávněna během správního řízení namítat. Ze shodného důvodu správní soudy neshledaly nezákonnost rozhodnutí pro vadu řízení, které se dopustil krajský soud tím, že neodůvodnil odmítnutí provedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu, konkrétně e-mailu od společnosti GasNet, s. r. o. Také tento důkazní návrh měl totiž podpořit námitku stěžovatelky o vadách projektové dokumentace.

9. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla účastnicí správního řízení z titulu vlastnictví rodinného domu a pozemku, v němž jsou umístěny inženýrské sítě, sousedících s příjezdovou komunikací k rodinným domům, která se má rozšířit. Není přitom zřejmé, v čem spatřuje stěžovatelka přímé dotčení svých vlastnických či jiných věcných práv v souvislosti s rozšířením komunikace a vedením vodovodních, kanalizačních a plynových přípojek. Námitky stěžovatelka uplatnila jak při ústním jednání před stavebním úřadem, tak v odvolání. Tvrdí-li, že se měl stavební úřad zabývat vadami projektové dokumentace bez ohledu na účastenství stěžovatelky, je nutno uvést, že stavební úřad vycházel z kladných stanovisek správců sítí a stanovil také příslušné podmínky pro provedení stavby (povinnost vytýčit přímo na staveništi inženýrské sítě včetně přípojek ke stávajícím rodinným domům a respektovat je včetně jejich ochranných pásem).

10. Další námitka stěžovatelky směřovala proti porušení jejích procesních práv, konkrétně proti nedoručení rozhodnutí ministerstva ze dne 19. října 2020 (viz výše bod 2). Správní soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, že si stěžovatelka pořídila kopii tohoto rozhodnutí ministerstva dne 23. listopadu 2020 při nahlížení do správního spisu, jak sama uvedla v žalobě, tedy před vydáním rozhodnutí magistrátu (dne 11. ledna 2021), mohla se tedy k němu vyjádřit jako k podkladu rozhodnutí magistrátu a případně brojit proti jeho závěrům v žalobě proti rozhodnutí magistrátu, který v druhém rozhodnutí z rozhodnutí ministerstva částečně vycházel. To také učinila, když se v žalobě proti postupu ministerstva vymezuje. Rozhodnutí, v němž dospěl magistrát k odlišnému právnímu závěru než v prvním rozhodnutí (v němž shledal zásadní vady části projektové dokumentace) stěžovatelka nepovažuje za dostatečně odůvodněné, odkazoval-li magistrát na právní názor ministerstva. S tímto názorem stěžovatelky nelze souhlasit. Podle § 97 odst. 3 správního řádu je správní orgán poté, co je mu věc po zrušení rozhodnutí vrácena odvolacím správním orgánem, vázán právním názorem odvolacího správního orgánu. Nejde tedy o "formální odkaz" na rozhodnutí ministerstva, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž magistrát postupoval způsobem stanoveným procesním řádem.

11. Stěžovatelka také namítala, že stavebním úřadem nebyla z důvodu absence místního šetření zjištěna existence studny. Podle § 94m odst. 3 stavebního zákona může od ohledání na místě stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení stavebního záměru a stanovení podmínek k jeho provádění. V nyní posuzované věci stavební úřad v rozhodnutí uvedl, že je mu ze znalosti lokality známo, že se v ní nenachází žádná studna, zásobování je zajištěno vodou z veřejného vodovodu. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že její námitka ohledně existence studny byla podána opožděně, již bylo krajským soudem odkazováno na § 94m odst. 1 stavebního zákona, podle něhož závazná stanoviska a námitky mohou dotčené orgány a účastníci řízení uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Ústní jednání ve věci proběhlo dne 23. dubna 2019, stěžovatelka podala vyjádření k podkladům dne 30. června 2019, tedy opožděně. Na uvedeném nemůže nic změnit stěžovatelkou citovaná komentářová literatura k § 82 správního řádu o uplatňování novot v odvolacím řízení. Podle § 192 odst. 1 stavebního zákona se použijí ustanovení správního řádu, jen pokud stavební zákon nestanoví jinak. V dané věci představuje § 94m odst. 1 stavebního zákona právní úpravu speciální.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. To platí i pro obecná tvrzení stěžovatelky o účelovém oddělení posuzovaného stavebního řízení a řízení o výstavbě dalších tří rodinných domů týmž stavebníkem, kdy stěžovatelka pouze spekuluje, že společné projednání těchto záměrů by mohlo vést k vydání odlišných stanovisek dotčených orgánů. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu