I.ÚS 583/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. B., 2) J. S., zastoupených Mgr. Pavlem Kopou, advokátem sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1031/2023-858 ze dne 6. prosince 2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 101/2023-818 ze dne 13. července 2023 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 2 T 72/2022-764 ze dne 2. března 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinnými ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Za to jim uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců; poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná.

2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Stěžovatelé (koordinátor bezpečnosti práce a hlavní stavbyvedoucí) byli uznáni vinnými, že nesplnili svou povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci tím, že neinformovali všechny zhotovitele o nedostatcích lešení, v důsledku čehož si poškozený při pádu způsobil zranění.

4. Stěžovatelé odmítají závěry obecných soudů a s odkazy na judikaturu Ústavního soudu namítají především porušení zásady in dubio pro reo, protože nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, odkud poškozený skutečně spadl (podesta, žebřík), přičemž znalec ani neuvažoval, že by mohl spadnout z lešení. Porušení práva na soudní ochranu spatřují stěžovatelé v existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Stěžovatelé namítají, že poškozený se po lešení, které nebylo ještě protokolárně předáno, pohyboval bez důvodu a jakéhokoli oprávnění, a dále, že podle smlouvy o dílo za lešení odpovídal zhotovitel (jiná obchodní korporace), a proto úraz nelze klást za vinu stěžovatelům. Ti jsou rovněž přesvědčeni, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a jejich námitky nebyly řádně vypořádány. Nejvyššímu soudu vytýkají, že se nepředvídatelně odchýlil od své předchozí judikatury.

5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti, nikoli další instancí v soustavě (trestních) soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je především věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Porušení zásad spravedlivého procesu nelze dovozovat z toho, že obecné soudy vyvodí z provedených důkazů jiné závěry, než jaké očekává účastník řízení.

7. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že nalézací soud se důkladně zabýval okolnostmi, za nichž bylo lešení postaveno na již předaném staveništi, aniž by stěžovatelé, kteří věděli o jeho nedostatcích, tyto informace poskytli ostatním subjektům využívajícím staveniště, nebo aby jakkoli informovali o zákazu lešení užívat. Nalézací soud proto uzavřel, že bylo-li lešení součástí staveniště a nebyl-li na ně zakázán vstup (ani sděleny jeho nedostatky), nebyl důvod, aby jej nemohly používat osoby oprávněné pohybovat se po staveništi. Z napadených usnesení se podává, že nalézacím soudem vyslovené závěry odvolací soud i Nejvyšší soud považují za správné, řádně odůvodněné a jednoznačně prokazující vztah mezi jednáním stěžovatelů a úrazem poškozeného. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení a se závěry soudů nadále stejným způsobem polemizují. Na to poukázal i Nejvyšší soud, který obiter dictum uvedl, že opakování již vypořádaných námitek je možným důvodem pro odmítnutá dovolání jako zjevně neopodstatněného.

8. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že obecné soudy porušily jejich základní práva. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje záruku projednání věci podle předem stanovených pravidel spravedlivého soudního řízení nezávislým a nestranným soudem; neznamená však, že výsledek řízení musí odpovídat očekávání účastníků řízení. Ani opakovaná polemika s vyslovenými právními závěry není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a není projevem porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud nezjistil tvrzený extrémní rozpor či absenci odůvodnění v míře způsobilé zpochybnit obecnými soudy vyslovené závěry. Nelze přisvědčit ani tvrzenému odklonu od judikatury, neboť odkaz na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 163/2013-II.-70 ze dne 22. května 2013 není ve věci relevantní; odpovědnost za vady lešení v projednávané věci přejít na jiný subjekt nemohla. Nelze ani dovodit, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle obecných soudů stěžovatelé porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich postavení, v důsledku čehož utrpěl poškozený těžkou újmu na zdraví; tím se stěžovatelé dopustili jednání, které zákon označuje za trestný čin ve smyslu čl. 39 Listiny. Důvodnými pochybnostmi, nezbytnými pro aplikaci zásady in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), nemůže být samo subjektivní přesvědčení stěžovatelů, že okolnosti případu lze interpretovat i jinak.

9. Stěžovatelé pouze opakovaně překládají alternativní výklad některých skutečností, odmítají právní závěry obecných soudů a fakticky staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu