II.ÚS 1093/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Dukar, s. r. o., sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, zastoupené JUDr. Matejem Pláňavským, advokátem, sídlem, Husova 594/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2893/2024-225 ze dne 22. 1. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 98/2024-187 ze dne 25. 4. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 28/2023-150 ze dne 24. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se dále domáhá, aby Ústavní soud státu uložil povinnost "zaplatit [stěžovatelce] přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 37 820 EUR".


II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala u soudů zaplacení částek 3 723 575,84 Kč a 37 882,34 EUR "navýšených o 20% inflaci" s příslušenstvím, a to jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu. Ten měl spočívat v chybně vyznačené doložce právní moci na platebním rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 24 Ro 390/2007-21 ze dne 23. 7. 2007, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit tehdejšímu žalobci 201 807,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení 8 080 Kč. Na platebním rozkazu byla doložka právní moci vyznačena a pohledávka byla od stěžovatelky v exekuci vymožena, ačkoliv jí platební rozkaz nebyl řádně doručen a právní moci nenabyl. Nároku na náhradu škody z tohoto důvodu se stěžovatelka domáhala již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("nalézací soudu") pod sp. zn. 10 C 101/2012 - tato žaloba byla zamítnuta pro předčasnost, neboť stěžovatelka měla nejprve svůj nárok uplatnit proti prvotnímu dlužníkovi, což učinila. Následná exekuce, v níž bylo vymoženo jen 1 288,41 EUR, však byla zastavena pro nemajetnost dlužníka.

3. Žalované nároky sestávaly jednak ze škody ve výši 232 723,49 Kč (tj. částka 201 807,50 Kč, která byla na stěžovatelce vymožena na základě předmětného platebního rozkazu na jistinu a 30 915,99 Kč na její příslušenství) a škody ve výši 27,84 EUR (náklady na návrh exekuční návrh), 18 EUR (náklady na opětovný exekuční návrh) a 16,50 EUR (za soudní poplatek za nařízení exekuce). Dále stěžovatelka požadovala náhradu škody v podobě ušlého zisku za dobu od roku 2007 do roku 2023 v celkové výši 3 490 852,35 Kč, tj. 232 723,49 Kč x 15 let, a konečně požadovala náhradu za nemajetkovou újmu 37 820 EUR za nepřiměřenou délku řízení.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 204 990,80 Kč s 9% úrokem z prodlení jdoucím od 27. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl co do částek 27 732 Kč s příslušenstvím, 27,84 EUR s příslušenstvím, 18 EUR s příslušenstvím, 16,50 EUR s příslušenstvím, 3 490 852,35 Kč s příslušenstvím, 37 820 EUR, a také ohledně zaplacení částky rovnající se úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 201 807,50 Kč od 16. 11. 2012 do 26. 8. 2023, částky odpovídající 9% úroku z částky 3 183,30 Kč od 23. 6. 2015
do 26. 8. 2023 a částky rovnající se 20% inflaci z částky 3 723 575,84 Kč a 37 882,34 EUR (výrok II.).

5. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatelky proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku nalézacího ve věci samé (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku I. ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 18 963,61 Kč s 9% úrokem z prodlení z této částky od 27. 8. 2023 do zaplacení, jinak v tomto výroku rozsudek nalézacího soudu potvrdil. V zamítavém výroku II. o věci samé ohledně částky rovnající se 20% inflaci z částky 62,34 EUR rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak v tomto výroku rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

6. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.


III. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka předně tvrdí, že soudy protiústavně interpretovaly právní účinky rozhodnutí Okresního soudu v Žilině ze dne 31. 1. 2017, jímž byl přiznán její nárok vůči původnímu žalobci na vrácení bezdůvodného obohacení. Soudy opomněly aplikovat čl. 36 odst. 1 a čl. 39 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jež upravují zásadu automatického uznání rozhodnutí vydaných v jiném členském státě; výkon takového rozhodnutí nemá být podmíněn žádným dalším uznáváním nebo přezkumem jeho věcné správnosti ze strany soudu státu výkonu. Soudy rovněž rozhodly v rozporu s § 16 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, který stanoví, že cizí rozhodnutí, která splňují podmínky pro uznání, jsou závazná a mají v tuzemsku stejné právní účinky jako rozhodnutí českých soudů. V rozporu s uvedenými kogentními normami soudy slovenské rozhodnutí nepřijaly jako výchozí podklad pro své rozhodnutí, čímž porušily zásadu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování veřejné moci.

8. Podle judikatury Ústavního soudu nepřiznání legitimního majetkového nároku, který byl autoritativně potvrzen rozhodnutím jiného soudu členského státu EU, představuje protiústavní zásah do vlastnického práva. Stěžovatelka požadovala navýšení přiznaného nároku o inflační růst ve výši 20 %, neboť jde o obecně známý ekonomický fakt, který nezavinila a který zásadně znehodnotil původně vymoženou částku. Nezohlednění inflace je v rozporu se zásadou spravedlnosti a rovnosti stran. Soudy rovněž opomenuly rozhodnutí o vynaložených nákladech v rámci exekučního řízení (27,84 EUR, 18 EUR, 16,50 EUR a 72 EUR); tyto výdaje byly nezbytné k výkonu slovenského rozsudku a měly být předmětem rozhodování. Stěžovatelka doložila existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, spočívajícím ve vydání a výkonu exekučního příkazu bez řádného doručení platebního rozkazu, a vznikem škody, kterou by jinak neutrpěla.

9. Ohledně ušlého zisku ve výši 3 490 852,35 Kč stěžovatelka předložila listiny dokládající, že společnost po odebrání finančních prostředků čelila nepříznivé hospodářské situaci, zásah byl likvidační a znemožnil pokračování v podnikání. Stěžovatelka odkazovala na judikaturu, která přiznává soudům oprávnění rozhodovat i v případech, kdy nelze výši škody přesně vyčíslit, a to na základě spravedlivého uvážení. Soudy opomenuly relevantní judikaturu Ústavního soudu týkající se přiměřenosti požadavků na prokázání příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem majetkové újmy a jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.

10. Nárok na nemajetkovou újmu promlčen nebyl: újma vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení, které trvalo více než 15 let - objektivní běh promlčecí doby proto mohl začít až po ukončení exekuce na Slovensku. Příčinou extrémně zdlouhavého průběhu soudních řízení bylo pochybení českých soudů. Průtahy nevznikly v důsledku nečinnosti, obstrukcí nebo pasivity stěžovatelky, která naopak důsledně plnila své procesní povinnosti. Řízení se svou délkou vymyká standardnímu průběhu soudního řízení a naplňuje veškeré znaky průtahů ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"). Nárok stěžovatelky dosud nebyl uspokojen; jde o systémové selhání, kdy nebyla zajištěna reálná ochrana práv stěžovatelky v přiměřené lhůtě.

11. Stěžovatelka odkazuje především na rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2003 ve věci Vastberga Taxi Aktiebolag a Vulic proti Švédsku, č. stížnosti 36985/97, ze kterého vyplývá, že pojem "lhůta" je vykládán autonomním způsobem: počátek nebo konec řízení podle vnitrostátního práva se nemusí krýt s počátkem a koncem lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V civilních věcech ESLP obvykle považuje za počátek řízení den, kdy byl podán návrh na zahájení řízení, avšak došlo-li ke zpoždění podání z důvodů přičitatelných státu, je tento průtah státu přičítán. Při posuzování dodržení požadavku přiměřené lhůty ESLP zvažuje na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém projednání věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti.


IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud není příslušný k rozhodnutí o návrhu, kterým se stěžovatelka domáhá, aby státu uložil povinnost "zaplatit [stěžovatelce] přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 37 820 EUR". Ústava České republiky ani zákon o Ústavním soudu takovou kompetenci Ústavního soudu neupravují. V této části byl proto návrh stěžovatelky odmítnut jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).

13. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a není nepřípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné kvalifikované ústavněprávní námitky - její tvrzení nevytváří srozumitelnou a ucelenou argumentační linii a v podstatné části se míjí s podstatou napadených rozhodnutí. Břemeno tvrzení ohledně kvalifikovaného porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti tíží stěžovatelku; úlohou Ústavního soudu není argumentaci za ni domýšlet (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 3392/24 ze dne 26. 3. 2025, bod 12).

16. Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu perspektivou stěžovatelkou uplatněných námitek z ústavněprávního hlediska obstojí. Nejvyšší soud stěžovatelce ústavně konformně vysvětlil, proč je řada jejích dovolacích námitek nepřípustná z důvodu tzv. bagatelnosti částek jednotlivých nároků (bod 9 napadeného usnesení). Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti ohledně těchto žalovaných nároků netvrdí nic, co by zakládalo důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč je stěžovatelčina žaloba důvodná pouze ohledně zaplacení částky 186 027,19 Kč a zabývaly se promlčením práva na náhradu nemajetkové újmy (bod 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Soudy řádně odůvodnily, proč stěžovatelka neusnesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně ušlého zisku (body 11-12 usnesení Nejvyššího soudu a bod 30 rozsudku odvolacího soudu), proč nepostupovaly podle nařízení Brusel II či zákona o mezinárodním právu soukromém (bod 39 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a řádně se vypořádaly i s nedostatečnými tvrzeními stěžovatelky ohledně požadovaného nároku na navýšení částek o 20% inflaci (body 14-15 usnesení Nejvyššího soudu a bod 38 rozsudku odvolacího soudu).


VI. Závěr

17. V části návrhu, kterým se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud státu uložil povinnost "zaplatit [stěžovatelce] přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 37 820 EUR", Ústavní soud návrh odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).

18. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože na základě argumentace stěžovatelky nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu