I.ÚS 1711/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KENOX spol. s r. o., sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Martinem Týlem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3529/2023-124 ze dne 27. března 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 118/2023-82 ze dne 14. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Technoexport Storage a. s., sídlem Třebohostická 3069/14, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná (až na výjimku zmíněnou v bodu 6) a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 20 431,89 eur. Stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely dne 28. dubna 2020 dohodu o splátkách ("dohoda"), kterou se vedlejší účastnice zavázala stěžovatelce uhradit dříve splatný dluh (fakturovanou cenu za materiál a za zhotovení ocelových konstrukcí) v pěti splátkách. V odstavci 2.2 dohody strany ujednaly, že stěžovatelka bude po úplné úhradě pohledávky podle dohodou sjednaného splátkového kalendáře považovat celý dluh za splacený a nebude po vedlejší účastnici požadovat jakékoliv další nároky. Vedlejší účastnice splátky neplnila podle splátkového kalendáře včas a stěžovatelka proto po vedlejší účastnici požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, přičemž počátek prodlení určila podle původní splatnosti jednotlivých faktur (nikoli tedy podle dohodnutého splátkového kalendáře). Obvodní soud pro Prahu 10 ("obvodní soud") platebním rozkazem č. j. EPR 154932/2022-10 ze dne 10. června 2022 návrhu zcela vyhověl.

3. Proti platebnímu rozkazu podala vedlejší účastnice odpor. Obvodní soud rozsudkem č. j. 12 C 207/2022-41 ze dne 27. října 2022 stěžovatelčinu požadavku znovu zcela vyhověl a uložil tak vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 20 431,89 eur a náhradu nákladů řízení. Dospěl k právnímu závěru, že dohodou o splátkách došlo jednak k uznání dluhu vedlejší účastnicí podle § 2053 občanského zákoníku a jednak k dohodě o splátkovém kalendáři, kterou byl změněn původní závazek vedlejší účastnice (dlužnice) ohledně výše splátek i termínu jejich splatnosti. Dále se obvodní soud zabýval tím, zda jde o novaci privativní, či kumulativní, a uzavřel, že jde o druhou z uvedených, neboť z ničeho nelze vyvodit, že by účastnice měly v úmyslu zrušení původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Za rozhodný okamžik pro počátek prodlení tak považoval shodně se stěžovatelkou původní splatnost podle faktur.

4. Městský soud v Praze ("městský soud") změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu co do částky 19 269,39 eur zamítl, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s obvodním soudem, že dohoda o splátkách představuje tzv. kumulativní novaci a odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle městského soudu účastnice dohody dohodou změnily původní závazkový vztah v části upravující splatnost - povinnost vedlejší účastnice plnit v původním termínu zanikla a vznikla jí povinnost plnit v termínech a splátkách nově sjednaných. Vzhledem k tomu, že povinnost vedlejší účastnice plnit podle původního ujednání zanikla, je třeba počátek prodlení počítat až od dat splatnosti podle dohody a nikoli podle původních faktur. Stěžovatelce proto vzniklo právo na úrok z prodlení pouze ve výši 1 162,50 eur, ve zbytku (19 269,39 eur) nikoli.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zabýval-li se nejprve tím, k čemu směřovala skutečná vůle účastnic při uzavření dohody o splátkách. Skutková zjištění odvolacího soudu nehodnotil jako v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak namítala stěžovatelka. Tuto námitku podrobně vypořádal na straně 5 napadeného usnesení. Závěry městského soudu odpovídají gramatickému, ale zejména logickému a teleologickému výkladu dohody, v níž byla nová splatnost ceny výslovně vyjádřena. Nejvyšší soud tak přisvědčil závěru odvolacího soudu, že vůlí účastnic dohody bylo změnit způsob úhrady ceny dodávek a její splatnost (nově ve splátkách a v termínech podle splátkového kalendáře) a že vlivem dohody povinnost vedlejší účastnice plnit v původně sjednaných termínech (podle faktur) zanikla. Poukázal na to, že sama stěžovatelka v návrhu psala o prodlení s úhradou splátek.

6. Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu jako celek, tedy i v části výroku I, jíž bylo co do částky 1 162,50 eur potvrzeno vyhovění žalobě. V této části je napadené rozhodnutí zjevně nezpůsobilé zásahu do stěžovatelčiných práv a jde tak o ústavní stížnost podanou zjevně neoprávněným navrhovatelem.

7. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

9. Ústavní soud se v souladu se shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda jí vznikl podle odstavce 2.2 dohody o splátkách nárok na úrok z prodlení již od původního data splatnosti jednotlivých faktur či až od data splatnosti dohodou nově stanovených splátek. Stěžovatelka s odkazem na nejasné znění uvedeného ustanovení dohody nesouhlasí se závěrem soudů, že si účastnice dohody stanovily nový splátkový kalendář (novou splatnost), že vedlejší účastnice byla povinna plnit podle takto změněného závazku a stěžovatelka nemá právo na zákonný úrok z prodlení podle původně stanovených podmínek (původní splatnosti). Těmito námitkami stěžovatelky se však obecné soudy již zabývaly.

10. Důvody, pro které městský soud rozhodl ve věci samé napadeným rozsudkem (následně jej Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí zevrubně a v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje. Právnímu závěru, že vlivem dohody zanikla povinnost vedlejší účastnice plnit v původním termínu a vedlejší účastnice se tak mohla ocitnout v prodlení až po nově sjednané splatnosti, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v odstavci 2.2. dohody o splátkách je odkazováno na její odstavec 1.2., resp. 1.3., tj. na ustanovení o splatnosti jednotlivých faktur, nikoliv na odstavec 2.1., tj. na ustanovení o nově sjednaných splátkách. Z uvedeného ustanovení pouze vyplývá, že stěžovatelka bude považovat celý dluh za zcela splacený za předpokladu řádné úhrady splátek podle odstavce 2.1. dohody o splátkách. Ze slov "podle odst. 1.2., resp. 1.3." nelze vyvozovat, jak činí stěžovatelka, že jejich smyslem bylo stanovit počátek prodlení odlišně od nově sjednaných termínů pro uhrazení splátek. Navíc text ani ustanovení ani nezmiňuje včasnosti. Citovaný text dohody lze považovat za srozumitelný, vyložitelný. Tvrdí-li stěžovatelka, že návrh dohody o splátkách připravovala vedlejší účastnice, a proto je třeba při výkladu jejího textu postupovat ve prospěch výkladu svědčícího stěžovatelce, nesvědčí ani tento argument sám o sobě tomu, že by vůle účastnic dohody byla taková, jak tvrdí stěžovatelka. Stěžovatelka tím nepřímo potvrzuje, že výklad přijatý městským soudem a aprobovaný Nejvyšším soudem je také možný.

11. Není přitom pravdou, že by městský soud či Nejvyšší soud skutečnou vůli účastníků při sjednávání dohody o splátkách dostatečným způsobem nezjišťovaly. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení otázkou úmyslu jednajícího obsáhle a ústavně souladně zabýval, a to jednak obecně s odkazy na svou judikaturu i komentářovou literaturu a poté konkrétně s ohledem na okolnosti posuzované věci (srov. již výše bod 5).

12. Považuje-li stěžovatelka závěry napadených rozhodnutí za překvapivé, Ústavní soud podotýká, že za rozhodnutí, pro které se v jeho judikatuře vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo jeho rozhodnutí, nebo rozhodnutí, kterým odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného tímto soudem vůbec předvídat. Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť vedlejší účastnice to, že úroky z prodlení nelze počítat od původní splatnosti, na svou obranu uváděla již ve vyjádření k žalobě, respektive odporu a jeho odůvodnění, stejně tak v odvolání.

13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z ústavně stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu