IV.ÚS 3200/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Michala Koreckého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Lukášem Sedlatým, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2023 č. j. 23 Cdo 2469/2023-262, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Andrey Valterové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 34 C 205/2019 se podává, že právní předchůdce stěžovatele (dále jen "žalobce") se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 4 670 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uznání dluhu označeného jako "Potvrzení o přijetí darů a půjček" (dále jen "potvrzení"). V něm vedlejší účastnice, mimo jiné, uznala svůj závazek vrátit zápůjčky v celkové výši 4 670 000 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tvrzené závazky ze zápůjček neexistovaly a nebylo možné je uznat. V řízení tak byla vyvrácena domněnka založená předmětnou listinou obsahující uznání dluhu. Na základě těchto závěrů okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že v řízení provedené důkazy (výpovědi vedlejší účastnice a svědků a listinné důkazy, z nichž dovodil, že majetková situace rodiny vedlejší účastnice v posuzovaném období nevyžadovala zápůjčky finančních prostředků) vyvrátily tvrzení žalobce o tom, že s vedlejší účastnicí v určité době uzavřel ústně smlouvy o zápůjčce peněz, které měly být v dohodnuté době vedlejší účastnicí vráceny, a pak o tom, že jí tyto peníze skutečně půjčil, tedy reálně jí je přenechal hotovostní formou.

4. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce dovoláním (pozn. v průběhu dovolacího řízení na jeho místo nastoupil stěžovatel) s tvrzením, že rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jednak judikatury týkající se důkazního standardu, který je třeba respektovat při vyvracení vyvratitelných právních domněnek, judikatury vztahující se k případům, kdy určitá skutečnost je prokazována pouze nepřímými důkazy, judikatury týkající se zákonných účinků uznání dluhu a judikatury, podle níž dlužník unese důkazní břemeno pouze v případě, že prokáže skutečnosti, které opodstatňují závěr, že uznaný závazek neexistuje. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť dospěl k závěru, že nelze přisvědčit stěžovateli, že by se krajský soud při řešení nastolených procesních otázek odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dovolání podle Nejvyššího soudu při formulaci předestřených právních otázek vycházelo z vlastního hodnocení důkazů a z vlastních skutkových závěrů, k jakým však krajský soud, stejně jako okresní soud, nedospěl.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy se dopustily excesů při zjišťování splnění podmínek vyvrácení domněnky existence žalovaného dluhu, domněnky správnosti potvrzení a splnění podmínek přípustnosti dovolání. Soudy ignorují požadavek na důkaz opaku při vyvracení vyvratitelných domněnek svědčících ve prospěch stěžovatele a místo důkazu opaku připouští vyvracení vyvratitelné domněnky na základě pouhé pochybnosti. Soudy upřednostnily nepřímé důkazy přednesené vedlejší účastnicí, které netvoří uzavřený komplex, místo důkazů vyplývajících z přímých listinných důkazů předložených žalobcem. Dále také soudy v rozporu se zásadou zachování rovného postavení účastníků daly přednost vedlejší účastnici, jako straně ekonomicky slabší.

6. Podle stěžovatele okresní soud chybně aplikoval právo, když zejména ohledně vyvratitelných domněnek dospěl k jejich vyvrácení pouze na základě pochybností, přičemž nepřímé důkazy svědčící těmto pochybnostem netvořily uzavřený celek, a navíc svědčily ve prospěch těchto pochybností pouze jako pro jednu z možných možností. Soudy vyšších instancí se posléze vyhnuly opravě této chyby tím, že se "schovaly" za zásadu volného hodnocení důkazů. Pakliže soudy volným hodnocením důkazů dospěly k závěru, že zde existují pochybnosti, pro které svědčí pouze nepřímé důkazy netvořící uzavřený celek a připouštějící i jiný možný skutkový děj, pak nemohly shledat vyvratitelné právní domněnky za vyvrácené.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není tudíž povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, tj. zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

9. Těžiště ústavní stížnosti, byť jí stěžovatel výslovně napadá jen usnesení Nejvyššího soudu, spočívá především v nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy a z toho plynoucími skutkovými závěry. Stěžovatel na základě provedených důkazů dovozuje jiné, pro něj pochopitelně příznivější závěry, než jaké učinily obecné soudy. Jeho argumentace spadá především jednak do oblasti právního posouzení, jednak do oblasti hodnocení důkazů, k nimž Ústavní soud přistupuje značně zdrženlivě, neboť zásadně postrádají ústavněprávní rozměr, jsouce primárně doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, vybočí-li obecné soudy z mezí ústavní konformity. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že skutková zjištění soudů podléhají ústavněprávnímu přezkumu jen výjimečně, zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se soudy při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677), ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156) a další].

10. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že o takový případ nejde. Ve stěžovatelově věci jde o aplikaci podústavního práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav.

11. Uznání dluhu je hmotněprávním institutem, který nezakládá nový závazek, ale slouží toliko k utvrzení dluhu již existujícího stanovením vyvratitelné právní domněnky o existenci takového dluhu v okamžiku jeho uznání. To ovšem znamená, že dlužník může takovou domněnku vyvrátit a prokázat neexistenci uznaného dluhu, což se v posuzované věci také stalo.

12. Námitky stěžovatele směřují ke skutkovému zjištění, podle něhož žalobce v rozhodném období nepředal vedlejší účastnici částku 4 670 000 Kč, což v rovině právního posouzení znamená, že nikdy nevznikla ani smlouva o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel je přesvědčen, že takto zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, neboť s ohledem na provedené důkazy nemohlo dojít v souladu s § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k vyvrácení domněnky existence dluhu ze smlouvy o zápůjčce, jež byla založena jeho uznáním podle § 2053 občanského zákoníku. Bylo na vedlejší účastnici, aby tuto domněnku vyvrátila. V tomto ohledu právě ona měla důkazní povinnost a podle závěrů soudů unesla důkazní břemeno.

13. Ve svých skutkových zjištěních vyšly obecné soudy z účastnické výpovědi vedlejší účastnice, jakož i výpovědí svědků a předložených listinných důkazů. Ústavní soud nepovažuje zjištění, že vedlejší účastnice od žalobce neobdržela částku, která měla být předmětem smlouvy o zápůjčce, za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Napadenými rozhodnutími nedošlo k vybočení ze zásad řádného procesu, jež by mělo za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění soudních rozhodnutí.

14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů, včetně zásady projednací, jejíž důsledky v podobě rozložení procesních povinností a břemen byly v posuzované věci uplatněny v souladu s ústavním pořádkem. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit [např. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

15. Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V jejich závěrech Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu