III.ÚS 2220/23 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BRASTY GROUP s.r.o., sídlem Lípová 511/15, Praha 2, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2626/2022-153 ze dne 31. 5. 2023 a č. j. 23 Cdo 3148/2022-324 ze dne 31. 5. 2023, rozsudkům Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 54/2021-122 ze dne 14. 2. 2022 a č. j. 3 Cmo 29/2021-289 ze dne 29. 3. 2022 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 41 Cm 29/2017-98 ze dne 16. 12. 2020 a č. j. 21 Cm 25/2017-252 ze dne 15. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) Diesel S. P. A., sídlem Via dell´Industria 4/6, Breganze, Italská republika, a 2) Michael Kors (Switzerland) International GmbH, sídlem Via Cantonale 18, Manno, Švýcarská konfederace, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatelka se dvěma ústavními stížnostmi domáhá ochrany svých práv, k jejichž porušení mělo dojít v soudních řízeních, v nichž byla žalována vedlejšími účastnicemi 1) a 2) pro porušení práv majitele ochranné známky. Řízení o těchto ústavních stížnostech, původně vedená pod sp. zn. III. ÚS 2220/23 a sp. zn. I. ÚS 2234/23 byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí věci usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023.


II.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

2. První ústavní stížností stěžovatelka napadá rozhodnutí vydaná v řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1) pro porušení práv duševního vlastnictví k její ochranné známce EU a mezinárodní ochranné známce. Stěžovatelce bylo Celním úřadem pro Olomoucký kraj zadrženo mj. 143 ks hodinek (44 typů) označených ochrannými známkami vedlejší účastnice 1). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 41 Cm 29/2017-98 ze dne 16. 12. 2020 u 97 kusů hodinek určil, že představují zboží, kterým byla porušována práva vedlejší účastnice 1) k jejím ochranným známkám. Podle městského soudu vedlejší účastnice setrvala na tom, že k označení zboží ochrannou známkou nedala souhlas, navíc pomocí odlišných výrobních čísel vyloučila, že šlo o originální zboží určené pro evropský trh, a její zaměstnankyně po zkoumání 20 druhů hodinek (celkem 49 kusů v zadrženém zboží) dospěla k závěru, že jde o padělky. Stěžovatelka navzdory poučení o svém důkazním břemenu odmítla sdělit jakékoli přesnější informace o dodavatelích a původu zadrženého zboží, a tvrzení vedlejší účastnice 1) tak nevyvrátila.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tento rozsudek městského soudu potvrdil rozsudkem č. j. 3 Cmo 54/2021-122 ze dne 14. 2. 2022, a to včetně závěru, že zadržené zboží odpovídalo definici padělků ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 (dále jen "nařízení č. 608/2013 Sb."). Dovolání proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 23 Cdo 2626/2022-153 ze dne 31. 5. 2023. Dospěl k závěru, že stěžovatelka sice v dovolání vymezila otázky týkající se především povinnosti účastníka řízení tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti v poměrech projednávané věci, na jejich vyřešení však nezáviselo rozhodnutí o věci.

4. Druhou ústavní stížností stěžovatelka napadá rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě vedlejší účastice 2), která se domáhala určení, že 1 894 kusů hodinek zadržených Celním úřadem pro Olomoucký kraj v prostorách stěžovatelky porušovalo její práva k ochranným známkám. Svou žalobu později rozšířila tak, že se domáhala též rozhodnutí o zničení zboží a informací o původu zadrženého zboží a distribučních sítích stěžovatelky. Městský soud rozsudkem č. j. 21 Cm 25/2017-252 ze dne 15. 9. 2020 určil, že 121 v rozsudku specifikovaných kusů hodinek představuje zboží, jímž byla porušena práva vedlejší účastnice 2) k ochranným známkám (výrok I); u zbytku zboží, které bylo mezitím vráceno stěžovatelce, určovací žalobu pro absenci naléhavého právního zájmu zamítl (výrok II). Rozhodl však, že i toto zboží (s výjimkou 36 kusů hodinek specifikovaných ve výroku) má stěžovatelka povinnost zničit (výrok IV), a to na základě § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, a musí sdělit vedlejší účastnici 2) informace ve smyslu § 3 téhož zákona (výrok V). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice 2) v řízení unesla důkazní břemeno ohledně vlastnictví ochranných známek a způsobu porušení práva k nim třetí osobou. Stěžovatelka naopak neunesla břemeno ohledně tvrzení a prokázání, že výrobky byly označeny ochrannou známkou se souhlasem vedlejší účastnice 2).

5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud potvrdil rozsudkem č. j. 3 Cmo 29/2021-289 ze dne 29. 3. 2022 rozsudek městského soudu ve výrocích I, IV, V a ve výroku VII o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovým závěrem městského soudu, že veškeré zboží, které zůstalo předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby, jsou padělky ve smyslu čl. 2 bodu 5 nařízení č. 608/2013, neboť v řízení bylo zjištěno, že všechny tyto výrobky mají na sobě uvedeny GEN kódy, které neodpovídají výrobním číslům hodinek, jež žalobkyně uvedla na trh, a nejde tudíž o originální výrobky. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky usnesením č. j. 23 Cdo 3148/2022-324 ze dne 31. 5. 2023 s obdobným odůvodněním jako v usnesení sp. zn. 23 Cdo 2626/2022 jako nepřípustné.


III.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavních stížnostech stěžovatelka shodně namítá, že se obecné soudy dopustily libovůle, neslučitelné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a porušily zásady spravedlivého procesu zahrnující procesní rovnost účastníků řízení (zásadu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, chráněné čl. 37 odst. 3 Listiny), jelikož vedlejším účastnicím bezdůvodně přiznaly výhodnější postavení na úkor stěžovatelky. K tomu mělo dojít tak, že jejich břemena tvrzení a břemeno důkazní považovaly za unesené tím, že vedlejší účastnice prokázaly, že jsou vlastnicemi ochranné známky nacházející se na zabaveném zboží stěžovatelky, a prohlásily, že k jejímu užití nedaly souhlas. Obecné soudy je tím fakticky zprostily povinnosti prokázat své tvrzení, že stěžovatelčino zboží jsou padělky. Stěžovatelka upozornila, že právní úprava ochranných známek neobsahuje žádná zvláštní procesní pravidla, která by přitom modifikovala standardní pravidla rozložení procesních břemen. Procesní zvýhodnění vedlejších účastnic, které obecné soudy připustily, tak nemělo žádnou právní oporu. Tím byla značně ztížena stěžovatelčina možnost obrany proti žalobě. Veškerá procesní aktivita ležela na ní, aniž jí však bylo jasné, proti čemu se má bránit. Svá tvrzení žalobkyně ani nespecifikovaly vzhledem ke každému jednotlivému kusu výrobku, který byl předmětem řízení.

7. Stěžovatelka připustila, že kdyby předmětem žaloby bylo porušení práv k ochranné známce protiprávním paralelním dovozem, stíhala by ji povinnost prokázat, že obdržela souhlas s užitím ochranné známky. V daném případě však vedlejší účastnice nakonec tvrdila, že výrobky jsou padělky. Pro případy paralelního dovozu Soudní dvůr EU dotvořil pravidla upravující rozložení důkazního břemene, přičemž stěžovatelka odkázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 11. 2022, Harman International Industries, C-175/21. Zároveň dovozuje, že by měla těžit z podobné úpravy důkazního břemene analogicky, i když nešlo o porušení práv k ochranné známce paralelním dovozem, ale držením padělků.

8. Stěžovatelka tvrdí, že to, že jsou předmětné výrobky padělky, je možné zjistit jen ze znaleckého zkoumání každého zadrženého kusu zboží (jako věci individuálně určené). Přesto obecné soudy znalecké zkoumání výrobků odmítly. Namísto provedení znaleckého zkoumání požadovaly obecné soudy odhalení dodavatelského řetězce stěžovatelky. Tím, že ji nutily při hájení svých práv odhalit její dodavatelský řetězec (součást obchodního tajemství), porušily obecné soudy stěžovatelčino právo na rovnost vlastnictví a právo na podnikání.

9. Stěžovatelka konečně tvrdí, že se Nejvyšší soud nesprávně odmítl zabývat otázkami vymezenými v dovolání, které se týkaly rozložení důkazního břemene. Důkazním prostředkům způsobilým prokázat původ zboží se Nejvyšší soud nevěnoval vůbec. Jeho rozhodnutí proto porušuje její právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.


IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnosti byly podány včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k řízení o nich příslušný.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

11. Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

12. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud opomněl zabývat částmi jí podaných dovolání, což odporuje požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny (k právu na soudní ochranu v řízení o dovolání viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 nebo sp. zn. III. ÚS 2722/22 ze dne 11. 10. 2023), a že její dovolání nesprávně posoudil.

13. Zaprvé stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se opomněl zabývat částí její argumentace vymezené otázkou, které důkazní prostředky jsou způsobilé prokázat oprávněnost použití ochranné známky. Z obou usnesení Nejvyššího soudu plyne, že otázka, "zda lze oprávněné užití ochranné známky ze strany žalované důkazně doložit pouze předložením nepřerušeného dodavatelského řetězce vedoucího od majitele ochranné známky po žalovaného či jiným způsobem", nebyla opomenuta. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelčina argumentace směřuje k přehodnocení skutkových závěrů, k nimž dospěly městský a vrchní soud, z čehož plynulo, že nešlo o otázku schopnou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy vyloučil, že by šlo o otázku procesního práva schopnou založit přípustnost dovolání. K tomu doplnil, že ve skutkových závěrech nižších soudů nezjistil žádný exces vedoucí k poručení práva na soudní ochranu stěžovatelky. Nejvyšší soud tedy neopomněl na tuto část argumentace reagovat.

14. Zadruhé stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že neposoudil obě její dovolání jako přípustná na základě otázek vztahujících se k rozložení důkazního břemene. Nejvyšší soud k tomu v obou usneseních shodně rozvedl, že pojmy břemeno tvrzení a břemeno důkazní rozumí "procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení jsou vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti jím uplatněného nároku či obrany proti tomuto nároku a tato tvrzení byla prokázána", jejichž smyslem "je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. skutkové (důkazní) nouzi" (tzv. stav non liquet). Konstatoval, že rozhodnutí vrchního soudu nezávisela na otázce rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene (jako otázce procesního práva), jelikož soudy nerozhodovaly za stavu non liquet. To z důvodu, že vrchní soudy "vycházely z pozitivního závěru" (tzn. vzaly za prokázané), že zadržené zboží bylo padělkem.

15. Posledně uvedený závěr Nejvyššího soudu má oporu v rozhodnutích nižších soudů, v nichž i Ústavní soud nachází jasně formulovaný závěr, že zboží zadržené stěžovatelce naplňuje definici padělku. Spočívala tedy na skutkovém závěru, že souhlas vlastníka ochranné známky s jejím užitím nebyl dán a že skutkové tvrzení vedlejších účastnic bylo prokázáno. Závěru Nejvyššího soudu, že nenastal stav non liquet, kdy by soudy rozhodovaly podle rozložení tzv. objektivního důkazního břemene, tak nelze nic vytknout.

16. Přesto jak městský tak vrchní soud v odůvodnění svých rozhodnutí otázku rozložení důkazního břemene a břemene tvrzení v různé míře rozebíraly a mj. konstatovaly, že stěžovatelka své břemeno tvrzení a důkazní břemeno neunesla. Na to reagoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 23 Cdo 3148/2022 vysvětlením, že i přes zmínky o důkazním břemenu městský soud rozhodoval na základě provedených důkazů a zohlednil, že žalovaná "nenabídla skutkovou variantu, kterou by zpochybnila věrohodnost provedených důkazů". Také Ústavní soud rozumí vyjádření nižších soudů tak, že jimi nehodnotí, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno (v objektivním smyslu), takže určitá skutečnost (existence souhlasu) nebyla prokázána (tzn. nastal stav non liquet), ale že stěžovatelka nevyvrátila žalobkyní dostatečně doložené tvrzení, že zboží nebylo označeno ochrannou známkou se souhlasem jejího vlastníka. Pokud však měla otázka stěžovatelky mířit na takto přesněji formulovaný závěr, usilovala by o zpochybnění skutkového stavu, k němuž však dovolací řízení neslouží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 757/2021 ze dne 25. 1. 2023).

17. Stěžovatelka dále zpochybňovala způsob, jímž Nejvyšší soud přistoupil k otázkám týkajícím se prokazování skutkového stavu. Jak plyne z předchozího, závěr Nejvyššího soudu, že takové otázky směřují k přehodnocování skutkového stavu, odpovídá v jeho předchozí judikatuře. Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud nepochybil. Ústavní soud nad rámec toho doplňuje, že stěžovatelce nebylo vnucováno, že by jediným přípustným způsobem prokázání oprávněnosti užití ochranné známky bylo odhalení dodavatelského řetězce. Co se týče odmítnutí zadání znaleckého posudku, ač se městský soud v rozsudku sp. zn. 41 Cm 29/2017 k tomuto důkaznímu návrhu vyjádřil spíše stroze, v rozsudku sp. zn. 21 Cm 25/2017 obdobnou úvahu v bodě 26 až 27 vysvětlil podrobněji a přesvědčivě. Nešlo tedy o opomenutý důkazní návrh a městskému soudu příslušelo uvážit o tom, které navrhované důkazy provede.

18. Stěžejní námitkou ústavních stížností je porušení práva na rovnost účastníků řízení rozložením důkazního břemene. Zásadou rovnosti účastníků řízení, jež je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, Ústavní soud rozumí rovnost zbraní či rovnost příležitostí. Každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014, bodu 28). V podobném smyslu ji chápe i Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozsudek Dombo Beheer B.V. proti Nizozemsku ze dne 27. 10. 1993, stížnost č. 14448/88).

19. Problematika rozložení důkazního břemene nabývá ústavněprávní dimenze v návaznosti na principy nestranného a spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 463/23 ze dne 27. 6. 2023 nebo sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 28. 6. 2022) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek ESLP Metalco BT proti Maďarsku ze dne 1. 2. 2011, stížnost č. 34976/05). Zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena a která nesmí být nepřiměřená. Tento obecný princip rovnosti účastníků je pak nutno promítnout i do právní úpravy dokazování v rovině zákona (nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006, bod 64), ale i individuálního případu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1785/21, bod 28).

20. Základním pravidlem rozdělení důkazního břemene je, že ten, koho tíží důkazní břemeno, musí tvrdit (a dokazovat) rozhodné skutečnosti odpovídající skutkovým znakům jemu příznivé právní normy (Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 145; v podobném smyslu viz např. nález sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015, bod 15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 ze dne 27. 7. 2022, publikovaný pod č. 5/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy ten, kdo uplatňuje nějaké právo (nárok), nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů právní normy toto právo zakládajících; odpůrce pak tíží důkazní břemeno ohledně normy způsobující zánik práva, bránící jeho uplatnitelnosti nebo zabraňující jeho vzniku (Lavický, op. cit., s. 154).

21. V některých typech sporů se však důkazní břemeno účastníka z povahy věci může stát neúnosným bez jeho viny. Typicky může jít například o určení výše náhrady škody, jejíž základ byl prokázán (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 či nález sp. zn. II. ÚS 321/98 ze dne 5. 5. 1999), anebo medicínskoprávní spory, které jsou specifické a z hlediska zásady rovnosti účastníků často od počátku nevyvážené (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018). Pak je namístě výjimečně upravit rozložení důkazního břemene.

22. Stěžovatelčina argumentace vychází z toho, že procesní pozice žalobkyň (vedlejších účastnic řízení před Ústavním soudem) byla v řízení před obecnými soudy neúměrně zjednodušena a je naopak nadměrně ztížena tím, že sama stěžovatelka musela prokazovat všechny rozhodné skutečnosti. Ústavní soud ovšem nemá za to, že by došlo k odchýlení se od pravidel rozvržení důkazního břemene nebo že by břemeno tížící stěžovatelku bylo nepřiměřené.

23. Stěžovatelka vychází z toho, že žalobní tvrzení vedlejších účastnic zůstalo po dlouhou dobu neúměrně obecné a současně že mohly v řízení zůstat zcela pasivní. Lze přisvědčit tomu, že vedlejší účastnice postupně zpřesňovaly svá tvrzení s tím, jak se precizovaly poznatky, které měly k dispozici. Nutno podotknout, že jejich pozice byla v tomto ohledu ztížena tím, že žalobu musely podat v krátké lhůtě stanovené zákonem v návaznosti na zajištění zboží celním úřadem. Podle hodnocení obecných soudů však jejich tvrzení byla nakonec cizelována do míry, která umožňovala o žalobách rozhodnout. Přitom lze upozornit, že riziko neurčitých žalobních tvrzení by nesly především vedlejší účastnice jakožto žalobkyně. Podané žaloby sledovaly určení, že se stěžovatelka dopustila porušení práv k ochranné známce, a to jejím neoprávněným užitím na zadrženém zboží. Podstatou známkoprávní ochrany je výlučné právo jejího vlastníka ochrannou známku užívat a ostatní z jejího užívání vyloučit. Proto musely vedlejší účastnice tvrdit a dokazovat, že jsou předmětné ochranné známky v jejich vlastnictví a že je jimi zajištěné zboží označeno. Současně podle obecných soudů dostatečně podložily i tvrzení, že zboží nebylo označeno ochrannou známkou s jejich souhlasem (nejednalo se o "originální zboží"). Naopak na stěžovatelce bylo doložit, že jí svědčí právo ochrannou známku užívat.

24. Výsledkem procesní aktivity vedlejších účastnic bylo, že městský, potažmo později vrchní soud nabyl přesvědčení, že zadržené zboží bylo označené ochrannou známkou bez souhlasu jejího vlastníka. V této procesní situaci konkrétní břemeno tvrzení a konkrétní důkazní břemeno leželo na straně stěžovatelky. Chtěla-li zvrátit závěr, že vedlejší účastnice souhlas s užitím ochranné známky nedaly, měla předložená tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet, nebo doložit, že souhlas byl dán. Stěžovatelka namísto toho zvolila takovou strategii procesní obrany, kdy opakovala, že vedlejší účastnice měly "úplněji" prokázat, že souhlas s použitím ochranné známky nebyl dán. To, že v jejím důsledku se jí nepodařilo zpochybnit skutkové závěry, k nimž obecné soudy dospěly, nesvědčí o porušení procesní rovnosti účastníků řízení kvůli neúměrnému a nepřiměřenému zatížení jedné z procesních stran. Za podstatné Ústavní soud považuje, že se stěžovatelka v žádné fázi řízení nepokusila prokázat své tvrzení, že zboží bylo označeno ochrannými známkami se souhlasem vlastníka ochranné známky alespoň těmi prostředky, které měla k dispozici a bagatelizovala jejich vypovídací hodnotu. To, že řízení dopadlo v neprospěch stěžovatelky, tak je přičitatelné i stěžovatelčině procesní strategii.

25. Obecné soudy přitom nemohly postupovat v rozporu s judikaturou Soudního dvora, která jim ukládá upravit rozložení důkazního břemene ohledně vyčerpání práv z ochranné známky (vedle rozsudku Soudního dvora EU Harman viz už rozsudek ze dne 8. 4. 2003, Van Doren + Q, C-244/00, nebo nedávný rozsudek ze dne 18. 1. 2024, Hewlett Packard, C-367/21), jelikož tato judikatura na danou věc nedopadala. Analogické uplatnění závěrů Soudního dvora na situaci stěžovatelky, která prokazovala, že zboží nepředstavuje padělky, by nebylo opodstatněné už proto, že stěžovatelka nevyčerpala možnosti prokazování původu zboží, které se jí nabízely.

26. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu