I.ÚS 2065/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Družstva CBA CZ, sídlem Průmyslová 3062/5, Šumperk, zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Cimbotou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. dubna 2024, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1373/2023-588 ze dne 27. září 2023 ve výroku doplněném doplňujícím usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1373/2023-653 ze dne 19. června 2024, výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 53/2022-555 ze dne 10. listopadu 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 75 Co 53/2022-562 ze dne 30. ledna 2023 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 207 C 35/2017-503 ze dne 17. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení a společnosti ENFIN CZ, a.s., sídlem Masarykovo nám. 162, Uherský Brod, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít zjednodušeně řečeno nesprávným posouzením obchodních vztahů a souvisejících práv a povinností stěžovatelky a vedlejší účastnice.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že se vedlejší účastnice domáhala žalobou proti stěžovatelce zaplacení 236 012 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o., uzavřela smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, v jejímž čl. 6 se měla stěžovatelka zavázat k vyplácení čtvrtletních odměn. Tyto odměny stěžovatelka vedlejší účastnici skutečně vyplácela a mezi stranami měla vzniknout praxe, kdy odměny byly pravidelně vypláceny stěžovatelkou na základě opravných daňových dokladů. Odměny za první a třetí čtvrtletí roku 2016 však stěžovatelka nevyplatila, ačkoli opravné daňové doklady vystavila. Později vedlejší účastnice doplnila svá tvrzení tak, že mezi ní a stěžovatelkou (jednající panem Romanem Mazákem) došlo k uzavření ústní smlouvy, v níž se stěžovatelka k vyplácení odměn zavázala.

3. Stěžovatelka oproti tomu v řízení před soudy argumentovala tím, že nebyla stranou smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci a žádnou ústní smlouvu s vedlejší účastnicí neuzavřela. Zároveň stěžovatelka vznesla vůči pohledávce vedlejší účastnice námitku započtení, a to pohledávkami z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši přesahující 1 000 000 Kč) a smluvní pokuty (ve výši 36 206 Kč). Nárok na smluvní pokutu měl vyplývat ze smlouvy o poskytnutí reklamy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, kterou se vedlejší účastnice zavázala poskytnout reklamu na svých prodejnách a podle níž vznikne vedlejší účastnici povinnost zaplatit smluvní pokutu, vypoví-li členství svých prodejen ve skupině stěžovatelky.

4. Okresní soud v Šumperku rozsudkem č. j. 207 C 35/2017-503 ze dne 17. 9. 2021 žalobě vyhověl co do částky 199 806 Kč s příslušenstvím (výrok I, napadený posuzovanou ústavní stížností), co do částky 36 206 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Šlo o v pořadí již druhý rozsudek okresního soudu v této věci poté, co jeho předchozí, taktéž částečně vyhovující rozhodnutí odvolací soud zrušil a zavázal okresní soud k tomu, aby se zabýval tvrzenou ústní smlouvou údajně uzavřenou mezi účastníky.

5. Po doplnění dokazování okresní soud uzavřel, že v lednu 2013 bylo mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou ústně ujednáno, že se vedlejší účastnice (její prodejny) stane součástí maloobchodní sítě CBA a stěžovatelka bude vedlejší účastnici vyplácet čtvrtletní bonusy. Stěžovatelka však nevyplatila bonusy za první a třetí čtvrtletí roku 2016, na které měla vedlejší účastnice nárok.

6. Dále okresní soud shledal, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o poskytnutí reklamy s ujednáním o smluvní pokutě pro případ, že by vedlejší účastnice vypověděla členství nějaké ze svých prodejen v maloobchodní síti CBA. Konečně, mezi vedlejší účastnicí a společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o., byla uzavřena smlouva o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, kterou vedlejší účastnice vypověděla dne 1. 4. 2013, čímž podle okresního soudu porušila svůj závazek utvrzený smluvní pokutou dle smlouvy o poskytnutí reklamy. Započtení smluvní pokuty stěžovatelkou tedy bylo po právu. Naopak nárok z bezdůvodného obohacení je nejistý, nezpůsobilý k započtení.

7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 75 Co 53/2022-555 ze dne 10. 11. 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 75 Co 53/2022-562 ze dne 30. 1. 2023 prvostupňový rozsudek ve výroku I potvrdil (výrok I, napadený posuzovanou ústavní stížností), prvostupňový rozsudek ve výroku II změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici 36 206 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Měnící výrok krajský soud odůvodnil tím, že ze smlouvy o poskytnutí reklamy nelze dovodit, která konkrétní smluvní povinnost je smluvní pokutou utvrzena; ujednání o smluvní pokutě je tak podle krajského soudu neplatné.

8. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 1373/2023-588 ze dne 27. 9. 2023 rozsudek krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-555 ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť ujednání o smluvní pokutě nelze podle Nejvyššího soudu považovat za neurčité. Nejvyšší soud se dále v uvedeném rozsudku zabýval dovolacími námitkami proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým sice nepřisvědčil, ve výroku však o dovolání v této části nerozhodl. Usnesením č. j. 33 Cdo 13733/2023-653 ze dne 19. 6. 2024 Nejvyšší soud svůj rozsudek doplnil o výrok, že ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá (tento výrok je napadán posuzovanou ústavní stížností).

9. Krajský soud se v mezidobí nově zabýval tvrzeným nárokem stěžovatelky na smluvní pokutu, přičemž opětovně dospěl k závěru, že není důvodný, a ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. 4. 2024 rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit stěžovatelce 36 206 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu nebylo možné za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 výkonem práva odstoupit od smlouvy nebo vypovědět smlouvu založit nárok na zaplacení smluvní pokuty. I kdyby to navíc možné bylo, podle čl. II smlouvy o poskytnutí reklamy byla vedlejší účastnice v případě odstoupení od smlouvy povinna nabídnout stěžovatelce odkup či pronájem prodejen s tím, že pokud nabídnuté prodejny budou stěžovatelkou převzaty nebo odmítnuty, smluvní sankce nebude účtována. Tuto povinnost vedlejší účastnice splnila a učinila tak včas, neboť lhůta k plnění nebyla ve smlouvě stanovena, vedlejší účastnice měla tedy plnit na výzvu stěžovatelky, která ovšem nepřišla. Jestliže zároveň stěžovatelka nabídku vedlejší účastnice odmítla, nárok na vyplacení smluvní pokuty nevznikl a námitka započtení je nedůvodná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyla pasivně legitimována, neboť odměny, jejichž proplacení se vedlejší účastnice domáhala, vedlejší účastnici proplácela na základě vlastní dohody se společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o. Šlo o plnění za jiného ve smyslu § 534 občanského zákoníku z roku 1964. To, že stěžovatelka sama zjišťovala, zda nárok na odměnu vedlejší účastnici vznikl a v jaké výši, a že odměny poté vyplácela, neznamená, že se stěžovatelka dostala do smluvního vztahu s vedlejší účastnicí. V něm byla nadále společnost Maloobchodní síť CBA, s. r. o. S touto argumentací se přitom soudy podle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly.

11. Stěžovatelka dále soudům vytýká, že se podrobněji nezabývaly změnou žalobních tvrzení, ke které vedlejší účastnice v průběhu řízení přistoupila. Vedlejší účastnice totiž až v dubnu 2019 začala tvrdit, že mezi ní a stěžovatelkou byla uzavřena ústní smlouva. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1452/20 ze dne 10. 3. 2021 (N 49/105 SbNU 70) stěžovatelka namítá, že soudy měly řešit, proč vedlejší účastnice k této změně přistoupila, a posoudit, zda nešlo o účelovou změnu ve snaze zlepšit své procesní postavení.

12. Stěžovatelka přitom popírá, že by k uzavření ústní smlouvy došlo. Ústní smlouva, jak ji popisovala vedlejší účastnice, navíc nemůže podle stěžovatelky být platná, neboť není jasné a určitelné, mezi kým a kdy byla uzavřena a co bylo jejím obsahem (k tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4863/2009 ze dne 27. 9. 2011 a č. j. 23 Cdo 2515/2019-460 ze dne 29. 4. 2020). Zejména stěžovatelka poukazuje na to, že podle soudů mělo dojít k uzavření ústní smlouvy, ačkoli jedna ze smluvních stran (vedlejší účastnice) ani nevěděla, s kým ji uzavírá. A kdyby přece jen taková smlouva skutečně uzavřena byla, šlo by o smlouvu budoucí a podmíněnou, takže by na jejím základě stejně nebylo možné dovolávat se nároku na odměnu.

13. K porušení stěžovatelčiných práv mělo dále dojít v dovolacím řízení, neboť se Nejvyšší soud jejím dovoláním dostatečně nezabýval a k námitkám stěžovatelky přistupoval přehnaně formalisticky. Zejména se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že pro uzavření ústní smlouvy nebylo podstatné, aby vedlejší účastnice měla najisto postaveno, za jakou právnickou osobu jedná pan Roman Mazák, pokud jí ústně sliboval nějaké bonusy.

14. Stěžovatelka konečně nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud v novém rozhodnutí posoudil její nárok na zaplacení smluvní pokuty. Podle stěžovatelky krajský soud jednak postupoval v rozporu s kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci, navíc na věc aplikoval judikaturu, která řešila odlišné případy, kdy smluvní pokutou byl utvrzen závazek neodstoupit od smlouvy, která ujednání o smluvní pokutě obsahovala. Zde tomu tak ovšem nebylo. Ztotožnit se stěžovatelka konečně nemůže ani se závěrem, že zaplacení smluvní pokuty (a tedy ani započtení) není namístě, neboť vedlejší účastnice nabídla obchodní prostory stěžovatelce k pronájmu. Učinila tak totiž podle stěžovatelky pozdě a za zcela absurdních podmínek.

15. Ústavní soud k procesním podmínkám řízení o ústavní stížnosti poznamenává, že ačkoli v souladu s jeho judikaturou nemá doplňující rozhodnutí vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí doplňovanému (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/22 ze dne 15. 3. 2022), platí to pochopitelně jen právě ve vztahu k výrokům původního rozhodnutí. Proti nim ovšem stěžovatelka ústavní stížnost nepodává; šlo ostatně o kasační výroky, kterými Nejvyšší soud zčásti vyhověl jejímu dovolání, ústavní stížnost proti nim by tak ani nebyla přípustná. Bylo-li ve zbývající části dovolání stěžovatelky odmítnuto až v doplňujícím usnesení, je potřeba počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto odmítnutí odvíjet až od doručení doplňujícího usnesení, a to navzdory tomu, že odůvodnění tohoto odmítnutí obsahovalo již rozhodnutí původní. Doplňující usnesení bylo stěžovatelce doručeno 3. 7. 2024, ústavní stížnost byla podána 22. 7. 2024, tedy včas (§ 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

16. Doručení doplňujícího usnesení pochopitelně nemá vliv ani na běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. 4. 2024. To bylo stěžovatelce doručeno 22. 5. 2024, i v tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost včasná.

17. Ústavní stížnost je nicméně zjevně neopodstatněná.

18. Jak vidno z obsáhlé rekapitulace průběhu řízení, argumentace v ústavní stížnosti je vesměs pokračující polemikou se závěry soudů, a to na úrovni podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Není na Ústavním soudu, aby řešil, zda platby, které stěžovatelka poskytovala vedlejší účastnici, představovaly plnění za jiného (konkrétně za společnost Maloobchodní síť CBA, s. r. o.), nebo šlo o plnění na základě ústní smlouvy sjednané mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že se soudy touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily.

19. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelkou, že by nebylo jasné, mezi kým byla ústní smlouva uzavřena a co bylo jejím obsahem. Okresní soud v bodu 29 napadeného rozsudku jasně konstatuje, že ústní smlouva byla uzavřena mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou a že se v ní stěžovatelka zavázala platit vedlejší účastnici, pokud se stane součástí Maloobchodní sítě CBA, v rozhodnutí specifikované bonusy; ty měly být vypláceny jednou za čtvrtletí (viz i bod 12 rozsudku krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-555). Za dvě čtvrtletí roku 2016 tak ovšem stěžovatelka neučinila, proto byla žaloba důvodná. Není přitom pravda, že by vedlejší účastnice nevěděla, s kým smlouvu uzavírá. Vedlejší účastnice podle soudů jednala s Romanem Mazákem, o kterém věděla, že jedná a může jednat za stěžovatelku.

20. Posuzovaný případ tak není srovnatelný s případy řešenými Nejvyšším soudem ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích - v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4863/2009 Nejvyšší soud řešil situaci, kdy soudy nižších stupňů konstatovaly, že byla uzavřena smlouva o převodu lékařské praxe, aniž by měly jasno, co se onou lékařskou praxí myslí; v rozsudku č. j. 23 Cdo 2515/2019-460 zase Nejvyšší soud soudům nižších stupňů vytkl, že shledaly uzavření nepojmenované smlouvy o poskytování služeb, i když se obsahem této smlouvy vůbec nezabývaly. To se v posuzované věci nestalo.

21. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že tvrzení o existenci ústní smlouvy vedlejší účastnice doplnila až v průběhu řízení, tak je potřeba uvést, že pravidla pro uvádění nových skutečností stanoví procesní předpisy (viz zejména § 118b odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka ani netvrdí, že by vedlejší účastnice tvrzení doplnila v rozporu s těmito předpisy, přesto se podle jejího názoru měly soudy doplněním tvrzení zabývat a řešit, proč se tak stalo. Ve své podstatě stěžovatelka touto námitkou zpochybňuje zjištěný skutkový stav s tím, že tvrzení o existenci ústní smlouvy je jeho uplatněním až v průběhu řízení znevěrohodněno. Ústní smlouva nicméně byla prokázána provedenými důkazy, nikoli žalobním tvrzením.

22. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1452/20 není případný. Ústavní soud v něm řešil situaci, kdy tehdejší žalobkyně neměla dostatek informací k řádné formulaci petitu, přehnané nároky soudů na jeho formulaci tak vedly k porušení práva žalobkyně na soudní ochranu. Z toho neplyne, že v jiných případech by soudy naopak mohly, či dokonce měly klást na žalobce ještě přísnější nároky, než jaké stanoví zákon.

23. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož odůvodnění odpovídá skutkové povaze většiny stěžovatelkou vznesených námitek. Nejvyšší soud přitom neuvedl, jak tvrdí stěžovatelka, že není podstatné, aby vedlejší účastnice měla najisto postaveno, za koho jednal pan Roman Mazák. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel na otázce, "zda bylo třeba postavit najisto, jaké bylo postavení Romana Mazáka při jednání s [vedlejší účastnicí]". To je bezpochyby pravda, neboť soudy postavily najisto, že Roman Mazák jednal za stěžovatelku.

24. Pokud se týče rozsudku krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-612, v němž byla řešena otázka započtení nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 36 206 Kč, jde o rozhodnutí o bagatelní částce, což zakládá bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1948/24 ze dne 31. 7. 2024). Takové okolnosti Ústavní soud v této věci neshledal. Není pravda, že by krajský soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, neboť ten se zabýval pouze tím, zda je ujednání o smluvní pokutě dostatečně určité. Další stěžovatelčiny argumenty proti uvedenému rozsudku krajského soudu pak představují jen nesouhlas s výkladem a aplikací podústavního práva, který tuto bagatelní věc do ústavní roviny neposouvá.

25. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu