IV.ÚS 1733/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Fraňkem, advokátem, sídlem Jana Opletala 644/8, Poděbrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2024 č. j. 100 Co 270/2023-196, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. Ch. a nezletilé A. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva a základní práva nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "dcera"), zaručená čl. 32, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2023 č. j. 11 Nc 949/2023-75, 11 P a Nc 229/2023, svěřil dceru do střídavé péče vedlejší účastnice (dále jen matka") a stěžovatele (I. výrok), stěžovateli uložil povinnost platit na dceru výživné v částce 2 000 Kč měsíčně (II. výrok) a doplatit dlužné výživné (III. a IV. výrok), matce uložil povinnost platit na dceru výživné v částce 1 000 Kč měsíčně (V. výrok) a zaplatit dlužné výživné (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že po provedeném dokazování dospěl k jednoznačnému závěru, že v nejlepším zájmu dcery je její svěření do střídavé péče obou rodičů v intervalu jednoho týdne, a že při rozhodování o výživném přihlédl k výdělkovým a majetkovým poměrům rodičů, k počtu jejich vyživovacích povinností a zohlednil i odůvodněné potřeby dcery, která je dítětem předškolního věku.

3. Následná odvolání matky a kolizního opatrovníka proti rozsudku okresního soudu shledal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zčásti důvodnými, a proto po doplnění dokazování napadeným rozsudkem zkrátil intervaly střídání péče každého z rodičů a vychýlil poměr péče mírně ve prospěch péče matky; dále vzal za prokázané, že poměry rodičů jsou z hlediska schopnosti pokrývat materiální a finanční potřeby dcery poměrně rozdílné, tudíž určil stěžovateli výživné za dobu, kdy o dceru pečovala výlučně matka ve výši 7 000 Kč, s účinností od 1. 8. 2023 ve výši 5 500 Kč a matce ve výši 500 Kč, každému z rodičů uložil povinnost uhradit dlužné výživné (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).


II.
Argumentace stěžovatele

4. Za podstatu ústavní stížnosti označil stěžovatel skutečnost, zda stanovení výživného matce v excesivně nízké výši je porušením jeho základních práv, resp. základních práv dcery. Poukazuje na to, že krajský soud vyměřil matce příjem (správně "výživné") ve výši 1,1% z příjmu její současné domácnosti, zatímco jemu vyměřil výživné ve výši cca 11,6% z příjmu jeho domácnosti, byť se oba starají o dceru ve střídavé péči, kdy rozdíl v délce jejich péče činí pouhých několik hodin týdně.

5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že krajský soud nezohlednil sezónní charakter jeho výdělku (prodej křepelčích vajec a lesní práce), příjem partnera matky a nevypořádal se s jeho sdělením, že matka má další bankovní účty.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. K tvrzení stěžovatele o porušení základních práv dcery (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro její procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, neboť jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dítěti. Nezletilá v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupována na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilá, o jejíž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažena do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o vyživovací povinnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

10. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky mají povahu nesouhlasu s důvody, na nichž obecné soudy, zejména krajský soud, založily oba rozsudky, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.

11. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v rozsudku krajského soudu a v postupu předcházejícímu jeho vydání žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést k jeho zrušení. V řízení bylo provedeno dostatečné dokazování a soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro rozhodnutí o výši výživného na dceru. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývají přesvědčivé důvody pro určení výše výživného, tj. zjištění majetkových poměrů rodičů, a to jejich aktuální příjmy (body 7. až 9. a 11.), jakož vznik další vyživovací povinnosti matky (bod 10.), a z těchto skutkových zjištění plynoucí závěry pro určení výše vyživovací povinnosti každého z rodičů (bod 19.) a navazující povinnosti ohledně dluhu na výživném (body 20. a 21.). Tím krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21.

12. Stěžovatel se domáhá zrušení celého rozsudku krajského soudu, avšak proti úpravě střídavé péče a jejímu rozsahu, ani proti II. výroku, žádné námitky neformuluje.

13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu