IV.ÚS 340/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Maloty, zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1007, Vizovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2023 sp. zn. 20 Cdo 2217/2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ladislava Jandrta a 2) obchodní společnosti ADRAS REALITY s. r. o., sídlem Sokolská 576/21, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, vyžádaného usnesení o příklepu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 207 EX 2349/04-1353 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen ,,krajský soud") ze dne 5. 12. 2022 č. j. 60 Co 236/2022-1489 se podává, že soudní exekutorka udělila vedlejší účastnici 2) (vydražitelce) příklep na nemovité věci za částku 1 093 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel (povinný) odvolání. Krajský soud usnesení soudní exekutorky potvrdil.

3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost. Nesdílel názor stěžovatele, že nebylo možné řádně udělit v dražbě příklep, pokud k nabytí právní moci exekučních příkazů došlo dřív, než nabylo právní moci usnesení o nařízení exekuce. Stejně tak nepřisvědčil námitce stěžovatele, že exekutorka nebyla oprávněna zpeněžovat majetek v dražbě, protože dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho návrhu na odklad exekuce. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka stěžovatele týkající se ceny nemovité věci určené starým znaleckým posudkem.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. V ústavní stížnosti napadá odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil situaci. Nejvyšší soud postupoval podle něj formalisticky a v rozporu se zákonem.

5. Soudní exekutorka vycházela ze starého znaleckého posudku. Cena nemovité věci se zvýšila jejím zhodnocením, což vyplývá i z fotodokumentace prezentované exekutorským úřadem. Nejvyšší soud mu nesprávně klade za vinu délku řízení, v řízení činil pouze úkony sloužící k jeho obraně. Znalecký posudek, na jehož základě byla určena cena nemovitosti, neodpovídal skutečnosti již v době jeho zpracování. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že soudní exekutorka vyhodnotila jeho návrh na odklad exekuce jako svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Z exekutorského spisu jsou podle stěžovatele také zjevné nesrovnalosti o pravosti listin. Stěžovatel napadá i nezákonnost dražby, kterou provedl původní soudní exekutor. V závěru stěžovatel uvádí, že exekuce byla ze zákona zastavena, soudní exekutorka neměla přistoupit k dražbě.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario)."


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Veškerá argumentace stěžovatele je přitom toliko polemikou se závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí (body 7 až 11) a postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Podaná ústavní stížnost je po stránce obsahové, přes povinné zastoupení právním zástupcem, na hranici srozumitelnosti.

8. K námitce stěžovatele týkající se nesprávně určené ceny nemovitosti ve znaleckém posudku je třeba říci, že stěžovatel využil všechny prostředky obrany proti usnesení o ceně nemovitosti i dražební vyhlášce. V obou případech vyčerpal odvolání i dovolání. Odvolání proti usnesení o stanovení dražebního roku odvolací soud odmítl pro nepřípustnost. Ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím nesměřuje, tyto námitky uplatněné v ústavní stížnosti nejsou přípustné.

9. K výhradě stěžovatele, že soudní exekutorka a soudy nereflektovaly změnu poměrů, k níž došlo od zpracování znaleckého posudku a určení ceny nemovité věci do dražebního jednání, uvádí Ústavní soud následující. Zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitých věcí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Pravomocným usnesením určujícím výslednou cenu nemovitostí i usnesením o dražební vyhlášce je soud při rozhodování o příklepu vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 511/2014). Zasáhnout do nich je možné v případě podstatné změny poměrů, z nichž vycházel znalecký posudek při ocenění nemovitosti. Tou je např. podstatné znehodnocení stavby živelnou pohromou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 511/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4631/2014). Pokud Nejvyšší soud (stejně jako krajský soud) v rozhodnutí uzavřel, že tyto podstatné změny poměrů nenastaly (a ani časový odstup od zhotovení znaleckého posudku není bez dalšího relevantní), nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

10. Krajský soud navíc stěžovateli podrobně vysvětlil význam určení ceny nemovitosti v exekučním řízení. Smyslem relativně samostatné fáze řízení o určení výsledné ceny nemovitosti není zjištění takové ceny postihované nemovitosti, za kterou bude prodána, ale stanovení podkladu pro nejnižší podání. Až samotný výsledek dražby může odpovědět na otázku, jakou má nemovitost hodnotu, za niž může být prodána. Pokud je tedy tržní cena nemovitosti vyšší, pak se tato skutečnost projeví při samotné dražbě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1083/2005, ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4631/2014, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1575/15, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 2127/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz). Usnesením soudního exekutora byla určena výsledná cena dražených nemovitostí na 1 000 000 Kč, soudní exekutor udělil příklep na vydražené nemovité věci za částku 1 093 000 Kč. Byť tedy exekutorský úřad zveřejnil fotodokumentaci reflektující stav nemovitosti v době dražebního jednání, nejvyšší podání se významně nelišilo od ceny určené.

11. Stěžovateli dává Ústavní soud za pravdu, že stěžovatel má právo v exekučním řízení činit úkony směřující k jeho obraně. Nejvyšší soud sice v rozhodnutí upozorňuje na to, že na délce řízení se důraznou měrou podílel sám stěžovatel, stěžovateli to ale nijak neklade k tíži. Tuto skutečnost uvádí nad rámec své argumentace, že časové hledisko není bez dalšího rozhodné pro to, aby soudní exekutor určil nově cenu nemovité věci.

12. Nejvyšší soud stěžovateli také vysvětlil (bod 9 napadeného rozhodnutí), proč při určení ceny nemovité věci nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1263/2008. Jednak se týkal jiné úpravy, jednak byl zrušen Ústavním soudem.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále napadá postup soudní exekutorky, která i přes návrh stěžovatele na odklad exekuce (z důvodu podané žaloby pro zmatečnost) neodročila dražební jednání. Exekuci opravdu nelze provést do vydání návrhu na odklad exekuce. To však neplatí, jde-li o návrh, který je svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva nebo uplatní-li účastník v návrhu na odklad stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto [srov. § 54 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)]. Krajský soud se námitkou stěžovatele, že jeho návrh na odklad nebyl svévolným ani zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním přesvědčivě zabýval ve svém rozhodnutí.

14. Nejvyšší soud (bod 8 napadeného rozhodnutí) navíc stěžovatele upozornil na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3529/2019. Pokud se, třeba i dodatečně, na základě rozhodnutí soudu o zastavení exekuce ukáže, že návrhy nebyly podány důvodně, udělením příklepu exekutor nepřípustně nezasáhl do majetkových práv povinného. Odvolací soud tedy musí v době rozhodování k této skutečnosti přihlédnout. Je-li později vydaným a pravomocným rozhodnutím soudu postaveno najisto, že nebyla dána překážka, která bránila uskutečnění určitého následného rozhodnutí, není žádného důvodu ke zrušení následného rozhodnutí odvolacím soudem s odůvodněním, že soud, který následné rozhodnutí vydal, měl vyčkat, až bude o existenci nebo neexistenci této překážky pravomocně rozhodnuto. V době rozhodování krajského soudu o odvolání stěžovatele proti usnesení o příklepu již bylo o návrhu na odklad pravomocně rozhodnuto zamítavým usnesením. Rozhodnutí, jimiž soudy nevyhověly návrhu na odklad exekuce nelze již v této fázi zpochybňovat. Z toho důvodu, že je bez významu i eventuální pochybení Nejvyššího soudu (bod 7 napadeného rozhodnutí), pokud jde o stěžovatelem podanou žalobu pro zmatečnost a její význam pro odklad exekuce.

15. Podle stěžovatele jsou z exekutorského spisu zjevné nesrovnalosti o pravosti listin. Nic dalšího však k tomu neuvádí. Stejné platí i pro jeho tvrzení o nezákonnosti dražby provedené soudním exekutorem a o tom, že exekuce byla ze zákona zastavena, exekutorka neměla pokračovat k dražbě. Je přitom zásadně na stěžovateli, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a Ústavnímu soudu předložil tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3599/22, bod 8). Ústavní soud se těmito námitkami stěžovatele dále nezabýval.

16. K výtce stěžovatele týkající se formalistického postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud podotýká, že stěžovatelem rozporovaná část odůvodnění se v napadeném rozhodnutí neobjevuje. Uvedená citace je z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3157/2015, kterým Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady. Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3398/15 jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

17. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné odůvodnění, je přehledné a srozumitelné.

18. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu