BROŽ proti České republice

RADA EVROPY

 

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

PÁTÁ SEKCE

Jaroslav BROŽ proti České republice

(Stížnost č. 11216/22)

 

 

ROZHODNUTÍ

 

Rozhodnutí je v autentickém anglickém znění publikováno na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozhodnutí.

 

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající ve výboru dne 13. února 2025 ve složení:

Andreas Zünd, předseda,

Kateřina Šimáčková,

Mykola Gnatovskyy, soudci,

a Martina Keller, zástupkyně tajemníka sekce,

s ohledem na:

stížnost (č. 11216/22) proti České republice podané k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) dne 18. února 2022 českým občanem, Jaroslavem Brožem („stěžovatel“), narozeným v roce 1980 a žijícím v Brně, kterého zastupovala M. Grochová, advokátka působící v Brně;

rozhodnutí oznámit stížnostní námitky podle čl. 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy české vládě („vláda“), zastoupené jejím zmocněncem, Petrem Konůpkou, z Ministerstva spravedlnosti, a prohlásit zbývající části stížnosti za nepřijatelné;

stanoviska účastníků;

po projednání rozhodl takto:

PŘEDMĚT VĚCI

1.  Stížnost se týká zproštění stěžovatele výkonu funkce insolvenčního správce („insolvenční správce“) v insolvenčním řízení. O zproštění rozhodl insolvenční soud kvůli porušení povinnosti [§ 32 a § 36 insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006)]. Stěžovatel, který je držitelem povolení k výkonu činnosti zvláštního insolvenční správce („zvláštní povolení vykonávat činnost insolvenčního správce“), vznesl námitku, že zproštění negativně zasáhlo do jeho dobré pověsti, zbavilo ho důvěryhodnosti. Dále v řízení, které zahájil před vnitrostátními soudy za účelem napadení zproštění, namítal porušení jeho práva na ústní slyšení, protože se nekonalo ústní jednání. Stěžovatel se dovolává čl. 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy.

2.  Dne 16. září 2015 Krajský soud v Brně („insolvenční soud“) ustanovil stěžovatele insolvenčním správcem ve věci insolvenčního řízení na majetek fyzické osoby, R. Č. („dlužník“), poté, co zprostil výkonu funkce jeho předchůdce. Před ustanovením stěžovatele došlo ke zpeněžení části nemovitého majetku dlužníka v dražbě. Stěžovatel napadl toto zpeněžení žalobou na neplatnost, která však byla zamítnuta jako procesně nepřípustný prostředek.

3.  V dubnu 2018 stěžovatel obdržel doklad o bezpečnostní způsobilosti s platností do 8. dubna 2023 a zvláštní povolení insolvenčního správce platné po dobu pěti let[1].

4.  Dne 18. října 2018 insolvenční soud vyzval stěžovatele k předložení aktualizovaného soupisu majetkové podstaty dlužníka („soupis majetkové podstaty“). Podle insolvenčního soudu měl stěžovatel v aktualizovaném soupisu vyřadit z majetkové podstaty majetek zpeněžený ve veřejné dražbě. Dále insolvenční soud vyzval stěžovatele k vyslovení souhlasu s návrhem dlužníka na zrušení konkursu („konkurz“) a připomněl, že insolvenční správce je povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu.

5. Dne 29. října 2018 stěžovatel zaslal insolvenčnímu soudu podání nazvané „Aktualizace soupisu majetkové podstaty na výzvu insolvenčního soudu“, ve kterém se vyjádřil k pokynu insolvenčního soudu. Namítal, že insolvenční soud postupuje v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu.

6. Dne 5. listopadu 2018 se dlužník na přezkumném jednání („přezkumné jednání“) vyjádřil k postupu stěžovatele s tím, že ten zasahuje do jeho osobního, rodinného a pracovního života. Podle jeho názoru stěžovatel bezdůvodně protahuje řízení v rozporu s pokyny dlužníka, věřitelů i insolvenčního soudu.

7. Dne 19. listopadu 2018 insolvenční soud zprostil stěžovatele výkonu funkce insolvenčního správce ve věci dlužníka kvůli nerespektování pokynu insolvenčního soudu. Ke konání jednání soud uvedl následující:

„Insolvenční soud nenařídil jednání k projednání věci. Má za to, že vše je zjistitelné z obsahu insolvenčního spisu a ze spisů incidenčních sporů, vše je zveřejněno v [insolvenčním rejstříku]; navíc [stěžovatel] ve svém podání ze dne 29. 10. 2018 sdělil již přehled nařízených jednání a své nepřítomnosti až do 3. 12. 2018.“

8. Dne 28. listopadu 2018 se stěžovatel odvolal proti zproštění výkonu funkce insolvenčního správce ve věci dlužníka. Své odvolání doplnil dne 30. listopadu 2018 a 23. ledna 2019.

9. Dne 22. února 2019 Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se stěžovatel výkonu funkce insolvenčního správce nezprošťuje.

10. Dne 31. května 2021 Nejvyšší soud na základě dovolání podaném jedním z věřitelů změnil usnesení vrchního soudu tak, že potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zproštění stěžovatele výkonu funkce.

11. Dne 19. října 2021 Ústavní soud (III. ÚS 2119/21) odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost. Mimo jiné konstatoval následující:

„Ústavní soud neshledal ani porušení práva být slyšen .... Ze znění § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sice vyplývá, že ke zproštění insolvenčního správce by měl insolvenční soud přistoupit až po slyšení insolvenčního správce... avšak od slyšení správce lze upustit v případě, že insolvenční soud postupuje bez návrhu a slyšení správce nemůže vést k objasnění důvodů vedoucích ke zproštění správce. V nyní posuzované věci ... měl stěžovatel ... v průběhu řízení dostatek příležitostí vyjádřit se k důvodům vedoucím k jeho zproštění, a to jak v rámci jím podaného odvolání proti usnesení [insolvenčního soudu] ze dne 19. listopadu 2018, tak i v rámci svého vyjádření podaného k dovolání [jednoho z věřitelů] ...“

12. V říjnu 2022 došlo k prodloužení platnosti zvláštního povolení stěžovatele do dubna 2028. V dubnu 2023 stěžovatel obdržel nový doklad o bezpečnostní způsobilosti s platností do dubna 2028.

13. Z insolvenčního rejstříku („insolvenční rejstřík“) vyplývá, že stěžovatel byl k dnešnímu dni ustanoven insolvenčním správcem v 493 insolvenčních řízeních, z nichž 128 v současné době probíhá.

HODNOCENÍ SOUDU

14.  Stěžovatel namítal, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl soudem slyšen na jednání o jeho zproštění výkonu funkce. Dále podle článku 8 Úmluvy namítal, že zproštění výkonu funkce nepříznivě zasáhlo do jeho pověsti a zbavilo ho důvěryhodnosti, která je jedním z předpokladů pro výkon funkce insolvenčního správce.

15. Byť vláda výslovně nevznesla námitku nepřijatelnosti založenou na neexistenci podstatné újmy u stěžovatele, Soud považuje za příhodné z vlastní iniciativy přezkoumat, zda stěžovatelovy námitky naplňují tuto podmínku přijatelnosti stanovenou v čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy (viz Magomedov a ostatní proti Rusku, č. 33636/09 a 9 dalších, rozsudek ze dne 28. března 2017, § 49 s dalšími odkazy), ve znění článku 5 Protokolu č. 15[2].

16. Soud proto posoudil: (i) zda stěžovatel utrpěl podstatnou újmu v důsledku tvrzeného porušení jeho práva na ústní slyšení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy; a (ii) zda dodržování lidských práv, jak jsou zaručena v Úmluvě a jejích Protokolech, vyžaduje věcné posouzení stížnosti.

17. Podmínka přijatelnosti obsažená v čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, inspirovaná zásadou de minimis non curat praetor, vychází z myšlenky, že porušení práva, jakkoli skutečné z čistě právního hlediska, by mělo dosáhnout minimální úrovně závažnosti, aby byl k projednání povolán mezinárodní soud. Posouzení této minimální úrovně je z povahy věci relativní a závisí na všech okolnostech případu. Závažnost údajného porušení by měla být posuzována s přihlédnutím k subjektivnímu vnímání stěžovatele i k tomu, co je v konkrétním případě objektivně v sázce (viz Ağcakaya proti Turecku, č. 39365/18, rozhodnutí ze dne 13. září 2022).

18. Pokud jde o první aspekt, Soud podotýká, že projednávaná věc se týká zproštění stěžovatele výkonu funkce insolvenčního správce v jediném insolvenčním řízení (viz mutatis mutandis Angerjärv a Greinoman proti Estonsku, č. 16358/18 a 34964/18, rozsudek ze dne 4. října 2022, § 100), zatímco k dnešnímu dni byl ustanoven insolvenčním správcem ve 493 insolvenčních řízeních a ve 128 z těchto řízení je stále činný (viz § 13 výše). Stěžovatel nečelil vyhlídce, že by nemohl nadále vykonávat povolání insolvenčního správce. Nepodařilo se mu přesvědčivě prokázat, že by jeho odvolání mělo – kromě tohoto jediného insolvenčního řízení – zásadní negativní dopad na jeho pověst, a tedy na celkový výkon funkce insolvenčního správce. Stěžovatel nepozbyl zvláštní povolení insolvenčního správce, které mu naopak bylo prodlouženo do roku 2028, a obdržel také nový doklad o bezpečnostní způsobilosti s platností do dubna 2028 (viz § 12 výše). Stěžovatel navíc nepředložil žádný argument, který by prokazoval, že jeho finanční situace byla taková, že by pro něj zproštění výkonu funkce mělo významný dopad.

19. Soud se dále domnívá, že usnesení o zproštění stěžovatele výkonu funkce insolvenčního správce představovalo rozhodnutí organizační a technické povahy, které podle příslušné judikatury Soudu lze přijmout bez ústního jednání (viz Schuler-Zgraggen proti Švýcarsku, č. 14518/89, rozsudek ze dne 24. června 1993, § 58; Varela Assalino proti Portugalsku, č. 64336/01, rozhodnutí ze dne 25. dubna 2002; a Schelling proti Rakousku, č. 55193/00, rozsudek ze dne 10. listopadu 2005, § 30). Soud má navíc stejně jako Ústavní soud za to, že stěžovatel mohl v různých stupních řízení, které následovaly po usnesení insolvenčního soudu o jeho zproštění, sdělit podrobné právní a skutkové připomínky k důvodům jeho zproštění. Současně neuvedl žádnou relevantní skutečnost nebo okolnost, kterou by nemohl předložit vnitrostátním soudům v písemné formě.

20. S ohledem na výše uvedené nemohl Soud dospět k závěru, že stěžovatel prokázal, že utrpěl podstatnou újmu v důsledku tvrzených porušení Úmluvy, která dosáhla dostatečné míry závažnosti.

21. Pokud jde o druhý aspekt, Soud opakuje, že vytvořil jasnou a rozsáhlou judikaturu týkající se údajných porušení práva na ústní projednání věci a práva na soukromý život, včetně práva na ochranu dobré pověsti (viz výše citovaná rozhodnutí Schuler-Zgraggen Varela, Assalino a Schelling a Egill Einarsson proti Islandu (č. 2), č. 31221/15, rozsudek ze dne 17. července 2018, § 31–37). S ohledem na jasnou a rozsáhlou judikaturu k tomuto tématu a na absenci jakéhokoli dalšího prvku, který by vyžadoval, aby Soud provedl přezkum odůvodněnosti této stížnosti, se tedy Soud domnívá, že dodržování lidských práv nevyžaduje posouzení tohoto případu.

22. Vzhledem k výše uvedenému Soud dospěl k závěru, že podmínky nezbytné pro uplatnění čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy byly splněny. Z toho vyplývá, že stížnost lze prohlásit za nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 3 písm. b) a odst. 4 Úmluvy.

 

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti.

 

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 13. března 2025.

 

Martina Keller
zástupkyně tajemníka

Andreas Zünd
předseda
 

 

[1] Zvláštní povolení opravňuje stěžovatele k výkonu činnosti insolvenčního správce v případech velkých podniků, vybraných finančních institucí atd. Hospodářskému významu těchto subjektů odpovídají i značné ekonomické příjmy, které plynou příslušným insolvenčním správcům se zvláštním povolením, pokud vykonávají funkci v daných v insolvenčních případech.

[2] Viz čl. 8 odst. 4 Protokolu č. 15 a bod 24 důvodové zprávy k Protokolu č. 15.