III.ÚS 1137/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, Malá Skála, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2023 č. j. 6 As 257/2021-31 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2021 č. j. 30 Ad 2/2020-216, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, ředitele Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, sídlem Ulrichovo náměstí 810/4, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 257/2021 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ad 2/2020, manžel stěžovatelky, příslušník Policie České republiky, dne 29. 12. 2014 zemřel při dopravní nehodě služebního vozidla zaviněné jeho řidičem, dalším policistou. Dne 7. 10. 2016 stěžovatelka uplatnila u vedlejšího účastníka nárok na zaplacení odškodnění nemajetkové újmy za smrt manžela. Téhož se následně domáhala žalobou (spolu s dětmi zemřelého) u civilních soudů s odkazem na § 2956 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"). Okresní soud v Hradci Králové řízení o žalobě zastavil a věc postoupil vedlejšímu účastníkovi pro nedostatek pravomoci civilních soudů s odkazem na usnesení tzv. zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 11/2018-16 a úpravu nároků ze služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."). Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud poté jejich dovolání odmítl. Ústavní soud následně usnesením ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 369/21 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou s tím, že výše náhrady je věcí dalšího řízení, v němž se příslušné orgány musí zabývat rozdílností jednotlivých úprav náhrady nemajetkové újmy pozůstalých při úmrtí blízkého, na kterou stěžovatelka poukázala. Tato rozhodnutí nejsou předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti.

3. V mezidobí náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje rozhodnutím ze dne 3. 3. 2020 č. j. KRPH-54086-34/ČJ-2019-500VO řízení o žádosti stěžovatelky o odškodnění zastavil; zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zpětvzetí žádosti. Uvedené rozhodnutí následně vedlejší účastník potvrdil a odvolání stěžovatelky proti nim zamítl rozhodnutím ze dne 10. 6. 2020 č. j. KRPH-54086-50/ČJ-2019-0500KR. Podle správních orgánů stěžovatelka byla odškodněna podle § 106 zákona č. 361/2003 Sb.; celkem v souvislosti se smrtí manžela jí byla vyplacena částka ve výši 821 924 Kč, přičemž stěžovatelka obdržela jednorázové odškodnění pozůstalých ve výši 250 277 Kč, náhradu nákladů na výživu pozůstalých ke dni 31. 7. 2020 ve výši 429 879 Kč, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem ve výši 29 500 Kč a úmrtné ve výši 112 545 Kč. K tomu žalobkyně obdržela podíl ze sbírky pro pozůstalé ve výši 250 000 Kč. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých byla stěžovatelce vyplácena ve výši 9 630 Kč měsíčně. Vedlejší účastník informoval právního zástupce stěžovatelky o možnosti uplatnit nároky přímo u České podnikatelské pojišťovny, a. s., s uvedením údajů o pojistné smlouvě.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu správní orgány správně posoudily nároky stěžovatelů podle zákona č. 361/2003 Sb., nikoli podle občanského zákoníku. Připustil, že v určitých situacích dochází k dělení poškozených do dvou kategorií, tedy pozůstalých po usmrcených v dopravní nehodě policejního vozu a tzv. civilního vozu, avšak to odpovídá charakteru komplexní úpravy služebního poměru. Zároveň neplatí, že pozůstalí po příslušníkovi bezpečnostního sboru jsou automaticky v horším postavení, protože výše odškodnění se bude lišit v každé jednotlivé věci. Není relevantní, zda vozidlo bezpečnostního sboru mělo tzv. povinné ručení, protože jde o plnění z jiného vztahu. Pokud se tedy stěžovatelka domáhá plnění z titulu tzv. povinného ručení, nechť se obrátí na pojišťovnu, na což ji ostatně vedlejší účastník dříve upozornil.

5. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem s odkazem na ustálenou judikaturu, podle které je právní úprava objektivní odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu komplexní a její uplatnění je nezávislé na jiné právní úpravě; nejde o újmu vzniklou z poměrů soukromého práva. Odškodňování pozůstalých po příslušnících bezpečnostních sborů obstojí v testu zákazu diskriminace; odlišné zacházení odůvodňuje rozdílná právní úprava a vyvažují je jiné benefity adresátů. O nepřípustném rozdílném zacházení nesvědčí ani to, že jiný účastník téže dopravní nehody obdržel plnění z titulu tzv. povinného ručení; jde o jiný právní vztah.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka se domáhá vyššího odškodnění za duševní útrapy ze smrti svého manžela. Zdůrazňuje, že nehodu přežil ze tří policistů jen řidič, který byl v trestním řízení shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti. Vozidlo bylo pojištěno v rámci tzv. povinného ručení. Příslušná pojišťovna dokonce již částečně plnila pozůstalým po druhém zemřelém policistovi. Motivací stěžovatelky podat ústavní stížnost není primárně usilovat o vyšší odškodnění, nýbrž nastolit otázku, zda je ústavněprávně akceptovatelné, aby odčinění duševní újmy z úmrtí blízkého bylo diametrálně odlišné podle toho, v jakém právním vztahu k úmrtí došlo. Tedy například půjde o dopravní nehody s následkem smrti, smrtelné pracovní úrazy nebo nemoci z povolání, služební úrazy příslušníků bezpečnostních sborů či vojáků z povolání.

7. Podle stěžovatelky se duševní újma z úmrtí blízkého neliší podle toho, za jakých právních okolností zemřel. Co do základu nároku by zde neměl být rozdíl, což lze dovodit například ze závěrů nálezu ze dne 15. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 2925/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud zdůraznil princip rovnosti při odškodňování újmy na zdraví [Ústavní soud tehdy vycházel rovněž z nálezu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573)]. Újma z úmrtí příslušníka bezpečnostního sboru se má zásadně odškodňovat řádově stejně jako újma z úmrtí zaměstnance při pracovním úrazu.

8. Platí přitom, že podle § 2959 občanského zákoníku upravujícího odškodnění za usmrcení osoby blízké se vždy přihlíží ke konkrétním okolnostem věci. Stejně tak se podle téhož ustanovení odškodňuje každá blízká osoba v závislosti na intenzitě svých duševních útrap bez ohledu na další formální kritéria. Obdobné se uplatní u odškodňování smrtelných pracovních úrazů podle § 271i zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2021, který se tím tehdy přiblížil obecné občanskoprávní úpravě. Odškodňování podle zákona č. 361/2003 Sb. však nadále stanoví odškodnění pevnou částkou s valorizací a omezeným okruhem oprávněných, obdobně jako podle § 116 a násl. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.

9. Stěžovatelka dále namítá, že orgánům veřejné moci unikla dvojjediná role vedlejšího účastníka: jako služebního funkcionáře, jakož i provozovatele "škodícího motorového vozidla" podle § 2927 občanského zákoníku a s povinnostmi z tzv. povinného ručení podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Další podrobnosti případu nejsou nutné uvádět, neboť jsou s nimi účastníci řízení dostatečně obeznámeni.

10. Stěžovatelka na závěr poukazuje na absurditu řešení věci, kterou si vzájemně předávají správní soudy, civilní soudy, vedlejší účastník a pojišťovna, přičemž nikdo z uvedených nechce převzít odpovědnost. Stěžejní námitku ústavní stížnosti lze ve stručnosti shrnout tak, že právní řád stanoví pro odčinění újmy osoby blízké z úmrtí v souvislosti s výkonem závislé práce odlišné podmínky u služebního poměru oproti jiným údajně srovnatelným situacím.


III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

11. Soudce zpravodaj v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

12. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ústavní stížnost stěžovatelky není dle jeho názoru směřována proti rozhodování správních soudů v dané věci, neboť stěžovatelka v ní nastoluje otázky ústavnosti rozdílných právních důsledků odlišných právních úprav, jejichž řešení je plně v rukou Ústavního soudu.

13. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jakož i na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2023 č. j. 6 As 257/2021-31.

14. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření předně vyjádřil hlubokou lítost nad následky tragické dopravní nehody, která citelně zasáhla do života nejbližších pozůstalých po zemřelém policistovi, a vyjádřil pozůstalým upřímnou soustrast. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 1143/23, kdy Ústavní soud rozhodoval o ústavních stížnostech pozůstalých dětí J. D. Vedlejší účastník konstatoval, že přiznal stěžovatelce náhrady podle zákona č. 361/2003 Sb. v plném rozsahu.

15. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, které neobsahovaly nic podstatného pro výsledek řízení, nezaslal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelce k replice.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míru protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod ve značné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nachází typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); též např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další].

18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že hlavní motivací pro podání ústavní stížnosti není získání vyššího odškodnění po zemřelém manželovi, ale získání odpovědi na to, "zda lze z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelů akceptovat, že právní řád stanoví pro odčinění újmy osoby blízké z úmrtí v souvislosti s výkonem závislé práce odlišné podmínky u služebního poměru oproti jiným údajně srovnatelným situacím". Ústavní soud konstatuje, že i když předmětem ústavní stížnosti je stěžovatelkou namítaná úprava odškodnění nemajetkové újmy pozůstalých zákonem č. 361/2003 Sb., nepodala stěžovatelka spolu s ústavní stížností návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

19. Toto usnesení Ústavního soudu je bezprostředně vázáno předchozím zamítavým nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 1143/23 ve věci stěžovatelů, kteří jsou také pozůstalí po zemřelém (jeho dětí), s nímž je spojuje totožnost skutková i právní. Shodné jsou žalobami napadené nároky na náhradu nemajetkové újmy i argumentace užitá v ústavní stížnosti. Soudy posuzovaly předmětný nárok v podstatě vcelku a stejně tak učinil i Ústavní soud v předchozím nálezu, z něhož jsou následně, z důvodů výše uvedených, citovány nosné myšlenky.

20. Součástí ochrany soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše musí dostatečně odrážet intenzitu zásahu této sféry. Základním principem odškodňování újmy na osobnostních právech je posouzení všech okolností věci a přiznání co možná nejvíce srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Z principu rovnosti, vyjádřeného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak vyplývá, že uvedená východiska se musí uplatnit zásadně obdobně ve srovnatelných situacích. Tedy například jak u nároků na odčinění újmy na zdraví, tak na odčinění újmy ze smrti osoby blízké, protože tyto nároky vyplývají z práva na život a srovnatelně slouží k ochraně osobnostních práv, která je ústavně zaručena.

21. Stanoví-li veřejná moc rozdílnou právní úpravu pro odškodnění újmy pozůstalých ve srovnatelných situacích nezaviněné smrti blízké osoby, musí pro to mít ospravedlnitelné důvody. Při srovnání odškodnění smrti pozůstalých po zemřelých zaměstnancích v důsledku pracovního úrazu a příslušnících bezpečnostních sborů zemřelých při služebním úrazu z hlediska principu rovnosti a práva na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba vycházet zejména z kritéria újmy poškozených, která zde představuje právo či statek, ve vztahu k němuž se s pozůstalými odlišně zachází. Je třeba rovněž respektovat požadavek jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a srovnatelné situace zkoumat z hlediska jejich skutečné povahy, nikoli výlučně z hlediska doktrinálně-právních odlišností. Rozdílnost právní úpravy pracovního poměru a služebního poměru sama o sobě není racionálním důvodem pro odlišení obou situací, protože oba instituty slouží ze společenského hlediska k zajištění obživy prací a újma pozůstalého ze smrti blízkého se podle toho neliší. Nejde ani o důvod ospravedlňující rozdílné zacházení, protože legitimní požadavek na zvláštní pouto mezi státem a jednotlivcem ve služebním poměru není rozsahem odškodnění nijak dotčen. Za racionální úvahu při srovnání odškodnění smrti při plnění pracovních či služebních úkolů lze v obecné rovině považovat obecnou rizikovost práce, protože od příslušníků bezpečnostních sborů i jejich blízkých lze oprávněně očekávat jistou míru srozumění, že výkon služby v bezpečnostním sboru obecně představuje riziko, čímž se snižuje zájem na odškodnění újmy vzniklé bez zavinění jiného.

22. Neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod pro rozdílné odškodnění újmy pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů, který zemřel při plnění služebních povinností při dopravní nehodě, ve srovnání s pozůstalými po zemřelých při dopravní nehodě mimo jakýkoli vztah související s výkonem závislé práce. Jde o situace srovnatelné, ale přesto odškodňování pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů vykazuje podstatné rozdíly v jejich neprospěch, protože při plnění z tzv. povinného ručení podle zákona č. 168/1999 Sb. lze zásadně odškodnit podle ustanovení občanského zákoníku umožňujících plnou soudcovskou úvahu o rozsahu a výši náhrady, zatímco u odškodnění podle zákona č. 361/2003 Sb. je omezen okruh oprávněných osob i výše odškodnění. Povaha služebního poměru sama o sobě není důvodem opodstatňujícím rozdílný přístup a vyloučení základních principů odškodňování osobnostních práv. Platí proto, že uplatnění nároku na odškodnění duševní újmy ze smrti osoby blízké z tzv. povinného ručení u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, zde nebrání okolnost, že k újmě došlo při služební cestě přímého poškozeného, byla-li újma způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl bezpečnostní sbor jako jeho zaměstnavatel. Při souběžném uplatnění těchto odpovědnostních titulů, které je, dovoluje-li to povaha věci, v zásadě možné, je třeba zhodnotit intenzitu újmy pozůstalých, vyjasnit účel již případně poskytnutého plnění z jiného odpovědnostního titulu, a určit, zda již případně újma pozůstalých byla přiměřeně odčiněna, popřípadě zda je třeba ji odčinit "dodatečně" ještě dalším plněním. Soud též zohlední vzájemně proti sobě stojící oprávněné zájmy všech dotčených subjektů, tedy včetně bezpečnostního sboru, viníka nehody či pojišťovny. Přitom musí ctít zejména princip plné náhrady újmy a ústavně zaručená práva pozůstalých na ochranu jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

23. Ústavní soud tedy v nálezu sp. zn. I. ÚS 1143/23 konstatoval, že povaha služebního poměru sama o sobě není důvodem opodstatňujícím rozdílný přístup a vyloučení základních principů odškodňování osobnostních práv. Souběh uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 361/2003 Sb. i podle občanského zákoníku, resp. č. 168/1999 Sb., je tedy možný. Ústavní soud konstatuje nyní totéž ve vztahu ke stěžovatelce.

24. Stěžovatelka obdržela náhradu za nemajetkovou újmu podle zákona č. 361/2003 Sb. Je tedy na jejím uvážení, zda uplatní soudní cestou také nárok z odpovědnosti za škodu z provozu dopravního prostředku podle § 2927 občanského zákoníku, resp. z tzv. povinného ručení podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. umožňující náhradu i nemajetkové újmy. Obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dává stěžovatelce oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo jí odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a stěžovatelkou nastoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný - toto plnění má charakter pojistného plnění. Povinností pojistitele je pouze plnit za pojištěného, jestliže stěžovatelka vůči němu uplatní své právo na plnění. Mezi právem stěžovatelky na náhradu vzniklé újmy proti škůdci podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a specifickým právem stěžovatelky na výplatu plnění za pojištěného škůdce podle zákona č. 168/1999 Sb., je třeba důsledně rozlišovat. Nespornou výhodou posuzování plnění podle zákona č. 168/1999 Sb. je odškodnění podle ustanovení občanského zákoníku umožňujících plnou soudcovskou úvahu o rozsahu a výši náhrady, na rozdíl od pevně stanovených částek v § 109 zákona č. 361/2003 Sb.

25. Ústavní soud již v nálezu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 připustil, že neumožňuje-li konkrétní právní úprava dostatečně kompenzovat nemajetkovou újmu na osobnostních právech, nelze vyloučit dodatečnou kompenzaci podle obecných ustanovení o náhradě nemajetkové újmy. Vzhledem k výše uvedenému odpovědnost bezpečnostního sboru ze služebního poměru není jediným nárokem, kterým právní řád umožňuje stěžovatelce odčinit nemajetkovou újmu ze smrti manžela, a překlenout jí vnímanou nerovnost založenou právní úpravou odškodnění podle zákona č. 361/2003 Sb.

26. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2024


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu