I.ÚS 2028/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti F. W., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmanem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2024 č. j. 70 Co 195/2024-270 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2024 č. j. 50 P 7/2009-234, 23 P a Nc 304/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a E. W. a A. F. W., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Druhá vedlejší účastnice (dcera) byla rozsudkem z ledna 2022, tehdy ještě jako nezletilá, svěřena do péče stěžovatele (otce). Od září 2023 je však fakticky v péči první vedlejší účastnice (matky). Matka proto podala návrh na změnu úpravy poměrů, spočívající ve svěření dcery do její péče a současně stanovení povinnosti otce platit výživné.

2. Návrhem ze dne 16 4. 2024 se matka domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by soud předběžně upravil vyživovací povinnost otce k dceři a zavázal otce k platbě výživného ve výši 15 000 Kč měsíčně. O tomto návrhu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 prvním napadeným usnesením tak, že otec je povinen platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Oba rodiče se proti rozhodnutí obvodního soudu odvolali. Městský soud v Praze však rozhodnutí potvrdil druhým napadeným usnesením.

3. Otec napadl obě rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností. V ní tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Argumentace stěžovatele spočívá v tom, že podle něj nelze předběžným opatřením měnit pravomocně upravené poměry mezi účastníky. Poukazuje na rozsudek z ledna 2022, kterým byla schválena dohoda rodičů o péči a výživném. Odkazuje také na usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 64/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "usnesení KS"), ze kterého podle něj plyne, že pravomocné rozhodnutí soudu nelze v rámci řízení o změně poměrů předběžně měnit právě vydáním předběžného opatření. Podle stěžovatele se městský soud s argumentací v tomto směru vůbec nevypořádal, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel také poukázal na to, jaké důvody matku údajně vedly k podání návrhu na vydání předběžného opatření.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud setrvale akcentuje svou zdrženlivost při přezkumu předběžných opatření. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení je v zásadě vyloučeno z přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, je na posouzení obecných soudů, protože ty jsou dané věci nejblíže (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).

6. Ústavní soud je proto povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/19).

7. Ústavní soud ve zde posuzovaném případě shledal, že tato ústavněprávní kritéria byla splněna, a nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí měla vést k výjimečnému opuštění zdrženlivosti při přezkumu předběžných opatření.

8. Těžištěm argumentace stěžovatele je tvrzení opřené o výše citované usnesení KS, podle kterého nelze pravomocně upravené poměry měnit předběžným opatřením. Konkrétně lze citovat pasáž usnesení, ve které se píše: "(...) předběžné opatření je institut sloužící k prozatímní ochraně práva oprávněného, jíž se nelze domoci jinými prostředky, uložením povinnosti druhému účastníku, a tudíž je vyloučeno, aby jím byly upravovány faktické poměry nesoucí se k úpravě práva účastníka, který se této ochrany domáhá a "předběžně" tak změněno pravomocné rozhodnutí soudu." Tato argumentace však není pro zde posuzovaný případ přiléhavá. Usnesení KS se totiž týkalo situace snížení výše výživného jednoho z rodičů. Zde posuzovaný případ je však jiný. V mezidobí od schválení dohody rodičů o péči a výživném došlo ke změně poměrů v tom smyslu, že o dceru nově začala pečovat matka, která doposud platila výživné k rukám otce, v jehož péči dcera byla.

9. I kdyby byla argumentace stěžovatele správná a byl-li by přiléhavý jeho odkaz na usnesení KS, ani to by samo o sobě nezakládalo porušení jeho základních práv. V případě předběžných opatření je totiž, jak bylo uvedeno výše, na místě výrazná zdrženlivost při přezkumu Ústavním soudem. Přitom stanovení povinnosti platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně je jen stěží natolik intenzivním zásahem, aby mohlo vůbec dojít k porušení základních práv stěžovatele. Tím spíše za situace, kdy otec dle závěrů obecných soudů dosahuje průměrného měsíčního příjmu ve výši 186 842 Kč. Ani hypotetické odchýlení se obecných soudů od odkazovaného usnesení KS by tedy nezakládalo vadu v rovině ústavnosti, nanejvýš v rovině zákonnosti.

10. Protiústavnost nepředstavuje ani skutečnost, že se městský soud explicitně nevypořádal s argumentem stěžovatele poukazujícím na usnesení KS. Z napadeného rozhodnutí městského soudu je totiž zřejmé, že ten si byl vědom dříve schválené dohody o péči a výživném a byl si vědom také toho, že potřeby dcery nejsou ohroženy neplacením výživného ze strany otce. Přesto ale soud považoval za důležité prozatímně zapojit otce alespoň v nezbytné míře do vyživovacího procesu, jelikož se o výživu v daný moment starala téměř výhradně matka (podrobněji k tomu bod 9 usnesení obvodního soudu či bod 12 usnesení městského soudu). Soudy tedy podrobně zkoumaly skutkové okolnosti a dovodily z nich důsledky, kterým z hlediska ústavního nelze ničeho vytknout.

11. Lze připustit, jak argumentuje stěžovatel, že účelem aplikovaného § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je primárně chránit potřeby osoby, k níž existuje vyživovací povinnost (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/14, bod V). Není však svévolným a protiústavním zneužitím institutu předběžného opatření, pokud jej soud aplikuje i za situace, kdy potřeby dcery nebyly bezprostředně ohroženy.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu