II.ÚS 3280/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 7 Tdo 777/2023-5984, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023 sp. zn. 3 To 106/2022 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. června 2021 č. j. 62 T 5/2019-5106, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 dílem alinea prvá, dílem alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech na dobu pěti let.

3. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci. Zmíněnému rozsudku předcházel rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618, kterým byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby zproštěn. Tento rozsudek byl k odvolání příslušného státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 3 To 21/2020 zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. Odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému (napadenému) rozsudku krajského soudu vrchní soud shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.

5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že z napadených rozhodnutí není patrné, o jaké důkazy je opřen závěr o jeho vině. Znovu opakuje, že původně byl rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618 předmětné obžaloby zproštěn s tím, že ve věci nebyl dán žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, ani řetězec důkazů nepřímých. Tvrdí, že zamítl jeho návrhy na provedení dokazování. Závěry krajského soudu o tom, že stěžovatel úkoloval osoby, které je nutno považovat za tzv. bílé koně, tedy osoby bez hlubší podnikatelské znalosti ani schopnosti stěžovatel považuje bez provedení dalšího dokazování za pouhé spekulace. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi skutkovými a právními závěry existuje extrémní rozpor a rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Došlo jimi mimo jiné k porušení zásady in dubio pro reo.

7. Stěžovatel se domnívá, že postup krajského soudu byl ovlivněn tím, že ve věci po vrácení věci vrchním soudem znovu rozhodoval předseda senátu krajského soudu Mgr. Roman Drahný. Stěžovatel namítl jeho podjatost, kterou odůvodnil zejména tím, že v době, která následovala po vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí krajského soudu, měl absolvovat šestiměsíční stáž u vrchního soudu. Stěžovatel se proto domnívá, že Mgr. Drahný mohl přijít pracovně do blízkého kontaktu s předsedou senátu vrchního soudu Mgr. Stanislavem Králíkem, který rozhodoval jako předseda senátu o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku krajského soudu. Po návratu Mgr. Drahného ke krajskému soudu tak tento předseda senátu nemusel být nestranný. To podle stěžovatele vysvětluje jeho změnu závěrů o vině stěžovatele "o 180 stupňů" Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím o jeho námitce podjatosti a zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o tom, že předseda senátu Mgr. Drahný není vyloučen z rozhodování věci. Připomíná, že rozhodnutí o stížnosti mu bylo doručeno se značnou prodlevou.

8. Následně vznesl námitku podjatosti i proti senátu vrchního soudu. Tu údajně vrchní soud při veřejném zasedání zamítl a své důvody v rozhodnutí blíže rozvedl. O následné stěžovatelově stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu údajně nebylo řádně rozhodnuto. Nejvyšší soud pouze v rámci rozhodnutí o dovolání ohledně namítané podjatosti odkázal na odůvodnění veškerých rozhodnutí o námitkách, neboť se s ním ztotožnil.

9. Stěžovatel připomíná, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu stačí pochybnost o nepodjatosti. Stěžovatel se domnívá, že stav, kdy krajský soud po jednodenním hlavním líčení v podstatně na základě totožných důkazů vynesl zcela opačný rozsudek vysvětlitelný právě skutečností, že předseda senátu Mgr. Drahný nebyl při rozhodování nezávislý a nestranný.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

12. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že krajský soud v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil, proč za totožné důkazní situace, důkazy odlišně vyhodnotil a v důsledku toho dospěl k odlišným závěrům o vině stěžovatele.

13. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit. Vrchní soud zdůraznil, že krajský soud při prvním rozhodování ve věci provedené důkazy nehodnotil pečlivě a ve vzájemných souvislostech, jak mu to ukládá § 2 odst. 6 trestního řádu. S řadou provedených důkazů se přitom vypořádat opomněl. Četné vady rozhodnutí krajského soudu namítal státní zástupce v obsáhlém odvolání. Vrchní soud dále uvedl, že své úvahy při hodnocení důkazů navíc krajský soud v odůvodnění uvedl pouze lakonicky. Uložil mu proto doplnit dokazování ohledně srozumění osob ustanovených do statutárních orgánů obžalobou dotčených obchodních společností a vyložil místa skutkového děje, v nichž se skutková zjištění zatím jeví nedostatečně podložená provedeným dokazováním. Krajský soud vázán právním názorem odvolacího soudu (což vyplývá z § 264 odst. 1 trestního řádu) doplnil dokazování výslechem stěžovatele, který chtěl reagovat na rozhodnutí vrchního soudu, výslechem svědků a listinnými důkazy (zejména o související spisový materiál správních a trestních soudů). Vyhověl i návrhu na provedení listinných důkazů, které předložila obhajoba. Důkazní návrh obhajoby na výslech dvou svědků krajský soud zamítl a uvedl své důvody svědčící o nadbytečnosti těchto důkazů (č. l. 80 rozsudku).

14. Následně krajský soud provedl zhodnocení důkazů v posuzované věci a vydal nové rozhodnutí. Při svém postupu se již snažil vyvarovat vytýkaných pochybení a důkladně zhodnotil veškeré provedené důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech. Takový postup je v souladu s trestním řádem. Vrchnímu soudu nic nebránilo, aby svým zrušovacím rozhodnutím zavázal krajský soud vypořádat se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a odstranit nejasnosti ve skutkových zjištěních, příp. aby mu uložil některé důkazy zopakovat nebo provést důkazy další. Krajský soud byl povinen na vytčené nedostatky v dalším řízení reagovat. V nyní napadeném rozsudku logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o vině stěžovatele. Z odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí krajského soudu ve věci, se kterým se již vrchní soud ztotožnil, je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že při svém druhém rozhodování věci věnoval krajský soud již hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

15. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Nejvyšší soud se zabýval dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů.

16. Nejvyšší soud se zabýval i uplatněnými námitkami podjatosti. Odkázal na odůvodnění usnesení, kterými o nich soudy již dříve rozhodly. Připomněl, že i o stížnosti proti usnesení o tom, že senát vrchního soudu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. 11 Tvo 6/2023. K námitce směřující vůči předsedovi senátu krajského soudu Mgr. Drahnému Nejvyšší soud doplnil, že podle rozvrhu práce Mgr. Drahný u vrchního soudu vykonával předmětnou stáž nikoli u odvolacího senátu v projednávané věci, ale v senátu č. 4.

17. Evropský soud pro lidská práva posuzuje nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-III, § 30). Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak (Cianetti proti Itálii, č. 55634/00, § 37, ze dne 22. 4. 2004). Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko obviněného, to však není zcela rozhodující. Podle Evropského soudu pro lidská práva určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, rozsudek ze dne 7. 8. 1996, Sbírka 1996-III, § 58; Morel proti Francii, č. 34130/96, § 42, ESLP 2000-VI).

18. Mgr. Drahný opakovaně uvedl, že se podjatý být necítí. Rozhodování u nadřízeného soudu se v této věci neúčastnil a vyloučil, že by v průběhu stáže vedl diskuze o kterékoli z jím projednávaných trestních věcí. Stěžovatel vyslovil své úvahy o souvislosti působení Mgr. Drahného u vrchního soudu s následným rozhodnutím krajského soudu, jehož senátu Mgr. Drahný předsedal po vydání zrušovacího rozhodnutí vrchním soudem. Ústavní soud konstatuje, že tyto obavy či spíše zdání nejsou objektivně opodstatněné. Mgr. Drahný se rozhodování ve věci u vrchního soudu neúčastnil, neboť působil v jiném senátu. Prosté tvrzení, že se předseda senátu účastnil stáže u odvolacího soudu, čímž si zřejmě vytvořil vztah či poměr k osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k trestní věci, samo o sobě objektivně nezakládá důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti v dané věci. Argument, kterým své zdání stěžovatel utvrzuje, staví toliko na způsobu jejího rozhodování, s nímž není stěžovatel spokojen. Mgr. Drahný v dalším řízení vystupoval jako předseda tříčlenného senátu. Postup krajského soudu, při němž odstranil vady předchozího řízení vytčené vrchním soudem, jehož právním názorem byl vázán, probíhal plně v souladu s procesními předpisy a respektoval i ústavně zaručená práva stěžovatele.

19. V daném případě se tak nevyskytly jiné ověřitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nabízí pouze ničím nepodložené spekulace vztahující se k působení Mgr. Drahného, Ústavní soud mu nemohl přisvědčit, že by v jeho věci rozhodoval podjatý soudce.

20. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu