I.ÚS 1822/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti výrokům I, II, IV a VII rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 45/2023-771 ze dne 13. března 2024 a výrokům I, II, III a V rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 32 C 45/2019-655 ze dne 12. září 2022, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v rozsahu tam uvedených výroků. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Rovněž žádá přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Vedlejší účastnice ("manželka") požadovala po stěžovateli výživné nerozvedené manželky od 2. září 2019 do rozvodu manželství, tj. do 4. dubna 2022 (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 5. dubna 2022).

3. Městský soud v Brně ("městský soud") stanovil povinnost stěžovatele platit manželce na výživném částku 60 000 Kč měsíčně od 2. září 2019 do 4. dubna 2022 (výrok I). Co do částky 540 000 Kč měsíčně za dobu od 2. září 2019 do 4. dubna 2022 žalobu zamítl (výrok II). Vyměřil dlužné výživné ve výši 1 866 000 Kč (výrok III). Rozhodl o zaplacení soudního poplatku a nákladech řízení vůči státu (výrok IV) a vůči manželce (výrok V). Zrušil své usnesení o nařízení předběžného opatření č. j. 32 C 45/2019-158 ze dne 5. září 2019 (výrok VI).

4. Městský soud se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele proti přiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. V procesním postupu žalobkyně v řízení o rozvod manželství, ani ve svévolném odstěhování manželky s dětmi do V., k němuž přispěl stěžovatel odpojením elektřiny v domě, neshledal dostatečnou intenzitu odůvodňující odepření výživného. Ohledně tvrzené nevěry manželky přihlédl k rozsudku o rozvodu manželství a doplnil, že ne každá nevěra musí být nutně hodnocena jako důvod pro odepření výživného. Ke zcizení věcí z domu manželkou dodal, že poškozenou byla stěžovatelem zřízená nadace, nikoli on sám. Nárok na výživné manželky posoudil tak, že stěžovatel žije relativně asketickým způsobem a spolehlivě vysvětlil i užívání soukromého letadla. Městský soud vzal v potaz závěry opatrovnických soudů týkajících se výživného na nezletilé dcery a uzavřel, že výživné manželky musí být nižší, než u dětí (z doby před nařízením střídavé péče). Konstatoval, že se stěžovatel zbavil bezdůvodně majetku v hodnotě 100 milionů Kč, vložil-li majetek do nadace, a to bez ohledu na beneficienty nadace (manželku a děti) a na to, zda náležel majetek do společného jmění manželů či nikoli. Uzavřel, že částka 60 000 Kč odpovídá potřebám manželky na více než důstojný, se stěžovatelem srovnatelný způsob života, a navíc manželka nemusí hradit náklady na bydlení. Náhradu nákladů řízení manželce přiznal podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu v plném rozsahu.

5. Krajský soud k odvolání jak stěžovatele, tak manželky, napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil (výrok I). V části výroku II jej změnil, tak, že stěžovatel je povinen platit manželce na výživném částku dalších 128 500 Kč měsíčně od 2. září 2019 do 31. října 2019, 140 000 Kč měsíčně od 1. listopadu 2019 do 31. srpna 2020 a 109 600 Kč měsíčně od 1. září 2020 do 4. dubna 2022 (výrok II) a ve zbývající části výrok II potvrdil (výrok III). Ve výroku III rozsudek městského soudu změnil ve výpočtu dlužného výživné za dobu od 2. září 2019 do 4. dubna 2022 na výši 5 604 479 Kč (výrok IV). Rozhodl o náhradě nákladů státu manželkou (výrok V) a stěžovatelem (výrok VI) a stanovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VII).

6. Krajský soud v Brně ("krajský soud") použil § 688 občanského zákoníku o právu na informace o příjmech a jmění stěžovatele, jelikož ekonomická situace a transakce stěžovatele se jevily nepřehlednými, stěžovatel si v různých řízeních spojených s rozpadem manželství a rodiny protiřečil a místy lhal. Krajský soud ve shodě s městským soudem shledal, že jednání manželky nezakládalo rozpor s dobrými mravy vylučující přiznání výživného. Skutkové okolností zasadil do časové osy a vzal v potaz, že stěžovatel a manželka si navzájem různými kroky a soudními spory znepříjemňovali život. Přihlédl k průběhu řízení o rozvod manželství a tvrzenému protahování řízení manželkou, stejně jako zhodnotil, který z účastníků se měl dopouštět nevěry za trvání manželství. Při posouzení nároku manželky na výživné konstatoval, že majetková situace stěžovatele je mimořádná. Vyšel z rozsudku krajského soudu ve věci úpravy péče a výživy k nezletilým dětem, informací z obchodního rejstříku a obsahu spisu. Za evidentní považoval snahu stěžovatele uvádět s každým jednáním soudu nižší příjmy a zohlednil vložení majetku do několika nadací podle lichtenštejnského práva, čímž stěžovatelovy příjmy z majetku není možné dohledat, může jít o druhou peněžní identitu stěžovatele a stěžovateli ponechává vliv na nadaci. Zohlednil, že náklady manželky na bydlení v domě, úklid a zahradníka hradí nadace, a započítal náklady na dovolené, včetně dopravy soukromým letadlem či letem první třídou. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, shledal, že manželka uspěla z 30 %, avšak stěžovateli částečnou náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 občanského soudního řádu z důvodu informačního deficitu manželky. Každému z účastníků uložil povinnost náhrady nákladů řízení státu dle jím určeného poměru úspěchu ve věci.

7. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že krajský soud se dostatečně nezabýval jím namítaným rozporem přiznání výživného s dobrými mravy, případně jeho námitky dezinterpretoval a zlehčoval. Předkládá přepis audiozáznamu konverzace manželky, z níž má vyplývat její nevěra, a krajskému soudu vytýká, že tento důkaz nezopakoval, záměrně a účelově jej vyhodnotil v extrémním rozporu s obsahem, a zároveň, aniž by prováděl dokazování, učinil závěr o opakovaných nevěrách stěžovatele. Žádný ze soudů nezkoumal příčinu rozvratu manželství, vycházely pouze z rozsudku o rozvodu manželství, proti němuž se stěžovatel nemohl s ohledem na vyhovění návrhu bránit, přesto bez dalšího uzavřely, že manželka nebyla nevěrná a nebylo to příčinou rozvratu manželství. Dále stěžovatel podrobně popisuje průběh řízení o rozvod manželství a tvrdí, že manželka zneužívala právo, když účelově a vědomě řízení protahovala, aby jí právo na výživné manželky svědčilo po delší dobu. Nepřihlédl-li k tomu krajský soud a omlouval-li toto obstrukční jednání, zasáhl podle stěžovatele do jeho práva vlastnit majetek. Krajský soud rovněž nerespektoval projednací zásadu, porušil rovnost účastníků svou přílišnou procesní aktivitou a zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu. Stalo se tak jak spekulací o druhé peněžní identitě stěžovatele, aniž by to plynulo z provedených důkazů, tak nezopakováním důkazu výslechem dcery a manželky. Krajskému soudu dále vytýká, že se při hodnocení životního stylu a finanční situace rodiny nezabýval rozhodným obdobím. Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel i ve výpočtu náhrady nákladů řízení a nesouhlasí s použitím § 150 občanského soudního řádu z důvodu, že manželka trpěla informačním deficitem o příjmech stěžovatele. Zejména proto, že již v opatrovnickém řízení Okresní soud Brno-venkov jeho majetkovou situaci zjišťoval.

8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma změněné části výroku II a výroků III a V napadeného rozsudku městského soudu, které byly změněny, popřípadě odklizeny výroky II, IV a VII rozsudku krajského soudu; Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno/odklizeno. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], vyjma části výroku II rozsudku městského soudu potvrzené výrokem III rozsudku krajského soudu, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele (žaloba byla částečně zamítnuta), a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém je k jejímu projednání příslušný a ve kterém byla podána oprávněnou osobou, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech týkajících se vyživovací povinnosti a její výše. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

11. K hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

12. V posuzované věci se Ústavní soud seznámil s napadenými rozsudky a spisem městského soudu sp. zn. 32 C 45/2019 a rozpor s výše uvedenými principy neshledal. Ústavní soud ověřil, že skutkové závěry obecné soudy, zejména pak krajský soud, vyvodily z řádně provedených a zhodnocených důkazů a právní závěry náležitě a srozumitelně odůvodnily.

13. Posouzení, zda je přiznání výživného jednomu z manželů v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, náleží především do kompetence obecného soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší jej v této úloze nahrazovat. Při ukončení společného soužití a rozpadu manželství je běžné, že se ve vzájemných vztazích objevuje jistá míra neshod. Rozpor s dobrými mravy musí být doložen okolnostmi mimořádné povahy (usnesení sp. zn. IV. ÚS 758/23 ze dne 24. listopadu 2023). Z praxe Ústavního soudu lze uvést případy, u nichž v rozporu s dobrými mravy nebylo ani umístění dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc namísto předání druhému rodiči (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2513/23 ze dne 24. října 2023), vystěhování celého bytu a odvoz věcí ve vlastnictví rodičů povinného manžela (usnesení sp. zn. II. ÚS 2024/19 ze dne 4. července 2019), hrubé a verbální útoky na povinnou manželku vyústivší v odchod ze společné domácnosti a útoky na výkon povolání manželky jako "honbu za penězi, ze kterých má jít výživné" (usnesení sp. zn. III. ÚS 2097/19 ze dne 30. července 2019). Naopak rozpor s dobrými mravy již obecné soudy shledaly u užívání alkoholu a omamných látek během manželského soužití, vykázání, ohrožení manželky na životě a na zdraví (usnesení sp. zn. III. ÚS 1930/21 ze dne 24. srpna 2021), či jej představovaly hrubě urážlivé projevy vůči manželce mající ve své podstatě nereprodukovatelný sexuální obsah (usnesení sp. zn. III. ÚS 3153/20 ze dne 18. listopadu 2020).

14. Korektiv dobrých mravů zkoumal u typově podobných rozhodnutí rovněž krajský soud a předestřel výčet, za jakých okolností se jedná o takovou intenzitu rozporu s dobrými mravy hovořící pro nepřiznání výživného manželka/manželky (bod 33). Obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a jejich právní závěry nelze označit za extrémní, svévolné nebo nepřezkoumatelné. Ostatně již v průběhu řízení se krajský soud v rámci odvolacího řízení o zrušení předběžného opatření vyjadřoval k dynamice vztahu a krokům stěžovatele, které samy byly za hranicí dobrých mravů (č. l. 399).

15. Ohledně věci samé krajský soud seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a důkazy, z nichž vycházel, na jednání dne 6. března 2024 (č. l. 761). Ke stěžovatelem tvrzenému aktivismu krajského soudu Ústavní soud poznamenává, že provedení důkazů nad rámec navrhovaný účastníky krajský soud srozumitelně odůvodnil (body 9 až 19) a přehledně odkázal na konkrétní listy ve spise, o něž se opírá. Důkazy, provedené městským soudem, zopakoval. Nevyslechl-li znovu manželku k nákladům na život rodiny, je potřeba dodat, že jak městský soud, tak krajský soud vycházely nikoli z výslechu manželky jako účastnice řízení o výživné manželky, nýbrž i z dalších listin včetně přepisu jednání z řízení o úpravu péče a výživy k nezletilým dětem. Sám stěžovatel poté odmítl výslech krajským soudem (bod 9 rozsudku krajského soudu), proto opřel-li se krajský soud - mimo mnoha dalších - i o výpověď stěžovatele před městským soudem ohledně výdajů rodiny, nejde o zásah do ústavních práv stěžovatele.

16. Krajský soud napadené rozhodnutí přehledně strukturoval a vyložil, z jakého skutkového stavu ve vztahu k hmotné a kulturní úrovni obou manželů, jakožto i jejich majetkovým poměrům a schopnostem a možnostem stěžovatele vycházel. Namítá-li stěžovatel časový rozsah posuzování hmotné a kulturní úrovně manželů, Ústavní soud podotýká, že nelze odhlédnout rovněž od skutečnosti, že krátce po podání návrhu stěžovatele na rozvod manželství začal stěžovatel činit kroky, které ve svém důsledku měly snižovat jeho příjmy, majetek a tvrzenou životní úroveň (srov. časová osa bod 20, dále body 62 a 63 rozsudku krajského soudu). Krajský soud však jasně předestřel úvahy o částce, s níž manželka měla za trvání manželství disponovat a které platby (ať hrazené nadací nebo potenciální příjem manželky) od této disponibilní částky odečetl, a srozumitelně vysvětlil, jak dospěl ke konkrétním částkám výživného za jednotlivé časové úseky od podání návrhu do právní moci rozsudku o rozvodu manželství.

17. Ohledně druhé peněžní identity stěžovatele Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud vzal již v řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření v potaz, že sám stěžovatel ve svých podáních tvrdil, že platby, hrazené nadací jako třetím subjektem odlišným od účastníků řízení, činí on sám (č. l. 179 či 399) a z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že závěr o druhé peněžní identitě souvisí rovněž s mírou vlivu stěžovatele na fungování nadace. Svou argumentací se stěžovatel snaží posunout výklad tohoto závěru do jiné roviny. Nesouhlas stěžovatele s právním posouzením obecných soudů však nepředstavuje sám o sobě neústavní zásah do jeho práv.

18. K rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje Ústavní soud rezervovaně a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, projevem svévole, libovůle, nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O takovou situaci se zde ale nejedná.

19. Ústavní soud tak se shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (nepříslušnost Ústavního soudu), zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona (zjevná neoprávněnost osoby stěžovatele) a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (návrh zjevně neopodstatněný). Stěžovatel tak nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu