I.ÚS 1624/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Národní 340/21, Praha 1, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 845/2023-16 ze dne 12. 4. 2023, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 č. j. 1 ZN 2075/2022-22 ze dne 16. 11. 2022 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 6. oddělení obecné kriminality č. j. KRPA-140551-35/TČ-2022-001176-6-RE ze dne 1. 11. 2022, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují její práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

2. Policejní orgán podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Trestné činnosti se měl podezřelý ve stručnosti dopustit tím, že od dubna roku 2021 nejméně do 31. 10. 2022 úmyslně neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči dcerám.

3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítla jako nedůvodnou.

4. Městské státní zastupitelství následně stěžovatelku v rámci výkonu dohledu dle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, vyrozumělo, že v postupu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 nebylo zjištěno pochybení a podnět stěžovatelky byl proto jako nedůvodný odložen.


II.

5. Dle stěžovatelky jsou závěry orgánů činných v trestním řízení o tom, že otec si vyživovací povinnost předplatil, resp. že měla (a má) k dispozici zálohu na výživné, v extrémním rozporu se závěry civilních soudů rozhodujících o vyživovací povinnosti i s právní úpravou. K jednorázovému uhrazení výživného z prostředků kupní ceny za převod družstevního podílu nemohlo dojít již z toho důvodu, že byl ve výlučném vlastnictví stěžovatelky a finanční prostředky za jeho převod tak náležely výlučně jí. Jednorázové uhrazení výživného soudy neschválily a pravomocně rozhodly, kolik otec na výživném dluží, ten však na výživném nic nezaplatil. Stěžovatelka také upozorňuje, že jednorázovou kompenzaci výživného pro nezletilé nepřipouští ani právní úprava, která zakazuje započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého a u institutu zálohovaného výživného předpokládá soudně uloženou povinnost a její plnění na účet soudu či jiný účet s dispozičními omezeními (§ 1988 odst. 1 a § 918 občanského zákoníku).

III.

6. Zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud zásadně není oprávněn, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho zásah tak přichází v úvahu jen tehdy, zjistí-li v postupu těchto orgánů pochybení spočívající v porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud taktéž mnohokrát vyslovil, že neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána a odsouzena. Pouze stát svými orgány podle pravidel trestního řízení rozhoduje o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán, a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Přezkoumávat opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání Ústavnímu soudu obecně nepřísluší. Může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. To je však spjato s procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k řádnému postup orgánů veřejné moci, a nikoliv s povinností dosáhnout určitého výsledku. V zásadě mu tak odpovídá toliko povinnost vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv ovšem povinnost konkrétní osobu stíhat, odsoudit a potrestat. Je-li o nesprávnosti závěrů orgánů veřejné moci subjektivně přesvědčen stěžovatel pouze proto, že očekával jiné rozhodnutí, neznamená to ještě, že vyšetřování nebylo účinné. Pouze tehdy, jsou-li v trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy, je namístě závěr, že stát nedostál své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituoval zásah do ústavně zaručených práv [v podrobnostech viz kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17, III. ÚS 3325/20, II. ÚS 1650/22, III. ÚS 1981/22, I. ÚS 1966/23, I. ÚS 2134/23, III. ÚS 2810/23 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.


IV.

8. Pochybení ústavněprávního rázu, jež by jako jediné mohlo odůvodnit jeho zásah, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Orgány činné v trestním řízení dostály svým povinnostem a jejich postup, ani způsob, jak řízení uzavřely, nevybočil ze zákonem stanovených pravidel.

9. Státní zastupitelství se stížností stěžovatelky, resp. podnětem k výkonu dohledu zabývalo, a shodně s policejním orgánem dospělo k závěru, že nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy. Dle orgánů činných v trestním řízení především nebylo možné učinit závěr o naplnění subjektivní stránky, neboť otec nezletilých byl oprávněně přesvědčen o tom, že si svou vyživovací povinnost k dcerám plní tím, že stěžovatelce jako zálohu na výživné přenechal 25 % z ceny prodeje družstevního podílu. Ve Smlouvě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu manželství z 10. 6. 2014 stěžovatelka stvrdila, že otci nezletilých náleží částka 25 % z kupní ceny za prodej členského podílu k družstevnímu bytu (tj. 1 875 000 Kč ze 7 500 000 Kč). Dle Dohody rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství rodičů z 18. 12. 2014, otec složil částku ve výši 25 % prodejní ceny družstevního bytu jako jednorázovou kompenzaci výživného pro obě nezletilé (po dobu šedesáti měsíců přitom bylo rodiči dohodnuto výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně). Dle e-mailu ze dne 19. 4. 2022 byla stěžovatelka (v rozporu se svým aktuálním přesvědčením) srozuměna s tím, že otci nezletilých z prodeje družstevního podílu náleželo dvakrát 25 %, tj. celkem 50 %, přičemž polovina této částky byla určena na zálohové výživné. Pokud by tomu tak nebylo, byly by dle orgánů činných v trestním řízení minimálně nelogické navazující transakce stěžovatelky vůči otci nezletilých - zejména skutečnost, že mu sama poslala 1 040 682 Kč (jako část 25% podílu po odečtení výživného pro roky 2015 až 2019, zvláštních výdajů za nezletilé a údajných dluhů) a neponechala si na výživné celých 1 875 000 Kč stanovených v Dohodě (pro sebe si ponechala celkem částku 6 459 318 Kč zbývající z prodejní ceny bytu).

10. Z napadených usnesení a vyrozumění městského státního zastupitelství současně vyplývá, že uzavření Dohody nezpochybnily ani civilní soudy. Ačkoliv striktně nesplňovala požadavky § 918 občanského zákoníku upravujícího zálohové výživné, civilní soudy potvrdily, že je možné k ní takto přistupovat, neboť byla jako společný projev vůle obou rodičů schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 60 P 36/2014-46 ze dne 19. 12. 2014. Jelikož obsahovala pasáž o složení částky ve výši 25 % prodejní ceny družstevního podílu na výživu obou dcer, nebylo nutné duplicitně otci ukládat povinnost složit zálohu na výživné, neboť rodiče jednali ve shodě a důvody zvláštního zřetele byly dány tím, že otec žije nastálo v zahraničí a uhrazení výživného jednorázovou kompenzací formou zálohy splatné do budoucna bylo jednodušší.

11. Skutečnost, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 12 Co 275/2021-1209 ze dne 16. 11. 2021 omezil časovou platnost této Dohody do 31. 12. 2019 (a ve svém rozhodnutí o zvýšení výživného a o nedoplatku na výživném pracoval pouze s jednou částkou odpovídající 25 %), nemůže z trestněprávního hlediska dopadat na jednání otce nezletilých. Dle orgánů činných v trestním řízení to totiž neznamená, že by s finančními prostředky složenými na výživu dcer okamžikem vyplacení kupní ceny za prodej družstevního podílu bylo možné nakládat odlišně od dohody rodičů, resp. že by tím automaticky přešly do vlastnictví stěžovatelky. Otec nezletilých se proto mohl i nadále oprávněně domnívat, že na výživu dcer přenechal dostatek finančních prostředků a při hodnocení jeho jednání proto absentuje subjektivní stránka, tj. úmyslná či nedbalostní snaha vyhnout se vyživovací povinnosti. Skutečnost, že stěžovatelka následně v rozporu s uzavřenou dohodou toto výživné spotřebovala tím, že ho použila na zajištění bytové potřeby (což také připustila minimálně ve zmiňovaném e-mailu) a nikoliv v souladu s předchozím ujednáním rodičů na výživu dcer, nelze dávat otci nezletilých k tíži.

12. Nad rámec těchto závěrů obsažených v napadených rozhodnutích (na které je možno v dalších podrobnostech odkázat) lze poznamenat, že jejich ústavní konformitu nemůže zpochybnit ani argumentace stěžovatelky, která je z velké části pouze opakováním již uplatněných námitek. Stěžovatelka v ústavní stížnosti relevantně neuvádí, z čeho by v kontextu odůvodnění poskytnutého orgány činnými v trestním řízení mělo být možné dovodit jí tvrzený zásah do základních práv. Zejména pak nijak konkrétně nezpochybňuje závěr policejního orgánu, že otci nezletilých mělo dle jejich ujednání náležet celkem 50 % z prodeje družstevního podílu, a na to navazující úvahy. V tomto směru pouze zmiňuje, že finanční prostředky z převodu družstevního podílu náležely výlučně jí, čímž však neguje znění Smlouvy i Dohody (jejichž uzavření však současně sama připouští) a zároveň bez dalšího pomíjí obsah e-mailu ze dne 19. 4. 2022, dle kterého byla s touto skutečností srozuměna.

13. Důvody postupu dle § 159a odst. 1 trestního řádu tedy orgány činné v trestním řízení podrobně popsaly a srozumitelným způsobem reagovaly také na námitky stěžovatelky. Z ústavního hlediska jsou jejich závěry akceptovatelné a sama okolnost, že stěžovatelka je přesvědčena o opaku, věc do ústavní roviny posunout nemůže.

14. Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu