Přehled
Právní věta
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Šmrhou, advokátem, sídlem Malická 11, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2025 č. j. 61 Co 152/2025-870 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. května 2025 č. j. 13 P 123/2024-837, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a vedlejších účastnic řízení M. Z. a nezletilé N. Č., zastoupené opatrovníkem městem S., takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá namítaným porušením ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů ve věci rozhodnutí o péči o jeho nezletilou dceru (vedlejší účastnici). Soudy zamítly jeho návrh na změnu předchozího rozhodnutí o péči, jímž se dožadoval, aby byla dcera svěřena do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů. Ačkoliv Ústavní soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a neshledal porušení jeho ústavně zaručených práv, v tomto nálezu navazuje na svou dřívější judikaturu na téma střídavé péče a blíže ji vysvětluje, i s ohledem na nedávnou změnu právní úpravy.
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. V předchozím řízení, které skončilo v březnu 2024, byla nezletilá svěřena do střídavé péče obou rodičů. Péče však byla nastavena soudem asymetricky ve prospěch matky. Dle rozhodnutí soudů měl otec o dceru pečovat vždy od středy večera v liché týdny do pondělního rána v sudý týden (s výjimkou doby prázdnin, kdy je péče rozložena odlišně). V dubnu 2025 stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") návrh na změnu péče. Tvrdil, že došlo ke změně okolností, jelikož dcera začala chodit do školy, na režim i na častější kontakt s otcem si zvykla a uplynula také delší doba od dřívějšího hodnocení rozložení péče.
3. Okresní soud návrh otce zamítl, jelikož podle něj nebyly dány důvody pro změnu přechozího rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilé. K rozhodnutí došlo před relativně krátkou dobou a soudy tehdy při stanovení rozsahu péče přihlédly i ke znaleckému posudku, z nějž lze podle okresního soudu vycházet i nyní. Dále okresní soud vyslechl i oba rodiče a prostřednictvím opatrovníka zjistil názor nezletilé. Dospěl k tomu, že oba rodiče jsou schopni se o nezletilou postarat. Přihlédl pak také k vyjádření nezletilé, jíž aktuální situace vyhovovala. Okresní soud vyhodnotil, že je dosavadní režim v nejlepším zájmu nezletilé a není důvod jej měnit. Neztotožnil se ani s argumentem otce, že by měla být rovnoměrná střídavá péče jednoznačně preferovaná.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Krajský soud doplnil dokazování především o zprávu Centra sociálních služeb Tachov, kde měla nezletilá vyjádřit jiné přání ohledně péče. Nakonec se však krajský soud ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozsudku uvedl, že pouhou skutečnost, že nezletilá dobře zvládá školní docházku a otec zvládá péči o nezletilou, nelze považovat za změnu, která by vedla k potřebě rozšířit péči otce. Souhlasil s otcem, že pokud jsou oba rodiče schopni zajistit péči o dítě a jeho všestranný rozvoj, je potřeba dle judikatury Ústavního soudu upřednostňovat péči obou rodičů před výlučnou péčí jednoho z nich. Takový stav byl ale nastaven už předchozím rozhodnutím, byť nerovnoměrně. Střídavá péče nutně nemusí být rovnoměrná, primární je vždy zájem dítěte.
5. Při hodnocení zájmu dítěte pak krajský soud zejména přihlédl k projevenému názoru dítěte. Zvažoval autenticitu názoru projeveného před opatrovníkem v porovnání s tím, který nezletilá projevila v centru sociálních služeb. S ohledem na formulaci sdělení a kontext, při němž byl názor vyjádřen, ale i další okolnosti považoval za relevantní názor projevený dříve před opatrovníkem.
6. Krajský soud také reagoval na námitky otce, že to byla matka, kdo se odstěhoval s nezletilou z původního bydliště, a nezletilá proto musí dojíždět do základní školy, když je v péči u otce. Uvedl k tomu, že rozhodujícím kritériem pro soud je zájem dítěte, a v tomto duchu je potřeba reflektovat vzniklou situaci, kdy mají rodiče bydliště v různých obcích.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu. Podle stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo péče o nezletilé dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, stejně tak i právo nezletilé na péči a výchovu obou rodičů podle Úmluvy o právech dítěte.
8. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, protože podle něj není z rozhodnutí zřejmé, z jakých úvah soud vycházel a proč považoval námitky stěžovatele za nedůvodné. Krajský soud podle něj rezignoval na smysl odvolacího řízení a postupoval svévolně. Na prvním místě považuje rozhodnutí soudů za rozporná s judikaturou Ústavního soudu, která podle stěžovatele dovozuje, že rovnoměrná péče je obecně v nejlepším zájmu dítěte. Vhodnost střídavé péče se tak má presumovat, kdežto potřebu zvolení odlišného modelu je potřeba opřít o konkrétní důvody a prokázat.
9. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily participační práva nezletilé a její vyjádřený názor. V tom spatřuje libovůli při hodnocení důkazů. Také považuje za ústavně relevantní, že soudy nevzaly v potaz protiprávní změnu bydliště nezletilé ze strany matky. Matka nyní ze svého protiprávního jednání těží a využívá jej jako argument proti rovnoměrnému rozložení péče, což soudy aprobovaly a protiprávní stav zakonzervovaly.
10. Stěžovatel proto závěrem navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem a procesní předpoklady řízení
11. Ústavní soud jmenoval nezletilé vedlejší účastnici opatrovníka a zaslal mu a dalším účastníkům ústavní stížnost s tím, že se k ní mohou vyjádřit. Okresní soud ani žádná z vedlejších účastnic (tedy ani nezletilá prostřednictvím opatrovníka) se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že podle něj k porušení práv stěžovatele nedošlo. Jeho návrh na změnu péče nevyhodnotil jako odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilé. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a celý obsah spisu, zejména pak poukázal na to, že napadená rozhodnutí nepředstavují první úpravu poměrů k nezletilé. Stěžovatel zahájil toto řízení krátce po nabytí právní moci předchozí úpravy, žádná zásadní změna poměrů však zjištěna nebyla, spíše bylo jen zřejmé, že se nezletilá na dosavadní režim dobře adaptovala. Dále krajský soud odmítl, že by schvaloval jednání matky, která se bez souhlasu otce přestěhovala z původního bydliště. Tuto skutečnost pouze musel vzít v potaz a hodnotit ji z pohledu nejlepšího zájmu dítěte.
13. Obdržené vyjádření krajského soudu Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí, ten k němu už ale repliku neuplatnil.
14. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
IV.
Posouzení ústavní stížnosti
16. Ústavní stížnost není důvodná.
17. Ústavní soud na úvod zmiňuje, že obecné soudy vydaly svá rozhodnutí v roce 2025. Na začátku roku 2026 však nabyla účinnosti novela (zejména) občanského zákoníku, která kromě jiného mění znění zákona ohledně rozhodování soudů o péči o dítě. Ústavní soud podotýká, že v tomto nálezu při hodnocení porušení ústavně zaručených práv vychází z předchozí právní úpravy, vyjadřuje se ale také k tomu, jak se tyto změny právní úpravy promítají do dalších řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (viz přechodné ustanovení čl. II zákona č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
18. Ústavní soud přistupuje k nyní projednávané ústavní stížnosti též s ohledem na svou ustálenou judikaturu, podle níž do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných [viz např. usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, nebo usnesení ze dne 9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 455/25, body 15-17].
A) Obecná východiska
19. Zákonodárce v rámci právní úpravy účinné do konce roku 2025 vymezil konkrétní způsoby, jakým soud může rozhodnout o péči o dítě. Podle § 907 odst. 1 ve znění do 31. prosince 2025 mohl soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče (případně dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, bylo-li to potřebné v zájmu dítěte).
20. Ústavní soud v kontextu rozhodování soudů o péči o dítě setrvale upozorňuje na obecný princip, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně (viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, z judikatury pak např. nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, bod 21). Primárním hlediskem pro toto rozhodování musí být nejlepší zájem dítěte. Tento princip je přitom v judikatuře Ústavního soudu značně rozvinut a lze z něj vyvodit několik kritérií, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz. Patří k nim zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [viz nález ze dne 7. srpna 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24, body 19 až 23, a nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 19].
21. Projevují-li oba rodiče skutečný zájem pečovat o své dítě a naplňují-li všechna kritéria podobnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu rovnosti, podle kterého je v nejlepším zájmu dítěte, aby o ně pečovali oba rodiče. Naplnění demonstrativních základních kritérií ovšem neznamená automatické svěření dítěte do střídavé péče. Opatrovnické soudy musí možnost střídavé péče vážně zohlednit jako jednu z rovnocenných forem péče; nezvolí-li ji nakonec, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala (z nedávné doby viz např. nález ze dne 7. května 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24, body 51 a 52, či nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, bod 23 a tam citovaná rozhodnutí). Nutno ovšem zdůraznit, že tento požadavek platí pro jakékoliv rozhodnutí o péči o dítě, neplatí tedy výlučně nebo ve zvýšené intenzitě jen pro zdůvodnění rozhodnutí nesvěřit dítě do střídavé péče.
22. Dále, střídavou péči nelze redukovat na její rovnoměrnou variantu, tedy že dítě u každého z rodičů tráví přesně poloviční dobu, péče navíc může mít různé formy a projevy. Lze ostatně poznamenat, že ani v úplných funkčních rodinách zpravidla nelze (a není důvod) přesně vypočítat, v jakém poměru a v jakých formách rodiče o děti pečují, a lze jen odhadovat, že to kvantitativně nebude nutně vždy půl na půl, aniž by tím trpěla rovnocennost péče obou rodičů. Ústavní soud, co do časového rozložení péče o dítě mezi oba rodiče, opakovaně zdůrazňoval, že střídavá péče může být též asymetrická [viz nález ze dne 3. května 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, body 59 až 61 (N 56/112 SbNU 9)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 5. února 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24, bod 34, v žádném dosud vydaném rozhodnutí nezaznělo, že by každý rodič musel mít dítě v péči po zcela shodnou dobu jako ten druhý. "Představa, že dokonale symetrická střídavá péče (model 50:50 s intervalem střídání po jednom týdnu) je modelem preferovaným, nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku; vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má ‚právo na ideální polovinu dítěte,' což především nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy." Jinak řečeno, do rozhodování o péči o dítě nelze nijak projektovat představy z vypořádávání společného jmění manželů ovládaného subsidiárním pravidlem o stejných spoluvlastnických podílech, nedojde-li mezi nimi k dohodě (srov. § 741 občanského zákoníku). Dítě není věc. Ústavní soud vždy akcentoval individuální okolnosti a především nejlepší zájem dítěte.
23. Z toho tedy plyne závěr, že model symetrické střídavé péče není modelem ústavně preferovaným (viz též nález ze dne 7. května 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24, bod 56). Opatrovnický soud musí střídavou péči vždy zvažovat vedle jiných řešení (např. péče jednoho z rodičů) a zvolené řešení musí odůvodnit z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, což předpokládá i odůvodnění toho, proč nezvolil jiný v úvahu přicházející model (tedy pokud zvolí jiné uspořádání než střídavou péči, musí být součástí odůvodnění i to, proč střídavou péči neshledal v nejlepším zájmu dítěte, například s ohledem na potřebu zajistit dítěti stabilitu domova, vzdělávacího a sociálního prostředí). Stejně tak ovšem musí v případě, že zvolí režim střídavé péče, odůvodnit i její konkrétní rozložení, po jakých intervalech a v jakém rozsahu se budou rodiče v péči o dítě střídat. I zde je primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte, jeho potřeby a zájmy.
24. Jen na dokreslení kontextu Ústavní soud doplňuje, že se některými svými nálezy také postavil proti tomu, kdy soud rozhodl o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, ale zároveň stanovil tzv. široký styk druhého rodiče. V takových situacích považoval asymetrickou střídavou péči za ústavně preferovanou oproti svěření dítěte do (výlučné) péče jednoho z rodičů (viz nález ze dne 7. května 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24, bod 57 a tam citovaná rozhodnutí).
25. V této souvislosti je nutné interpretovat i ty nálezy Ústavního soudu, z nichž bývá dovozováno, že co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je zpravidla v nejlepším zájmu dítěte [srov. nález ze dne 15. března 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), bod 16, nález ze dne 26. července 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207), nález ze dne 31. srpna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353), bod 21, nález ze dne 17. května 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104), z nedávné doby pak nález ze dne 15. května 2025 sp. zn. II. ÚS 603/25, bod 26]. Nelze ovšem přehlížet, že v těchto citovaných nálezech je tato zásada vyjádřena jako argument pro zachování styku druhého rodiče v případech, kdy bylo dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů. Ústavní soud v nich tedy narážel na případy "výrazných disbalancí" mezi oběma rodiči v péči o dítě a zdůrazňoval, že musí být odůvodněny ochranou jiného zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte. Proto tento postoj nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci zcela rovnoměrného rozložení péče, bez ohledu na okolnosti konkrétní situace a další aspekty nejlepšího zájmu dítěte, které vstupují do rozhodování o nejvhodnějším rozložení péče.
26. Pokud navíc soudy rozhodují o péči o dítě za situace, kdy již existuje rozhodnutí či dohoda rodičů o péči, je podstatné posoudit, zda nastala taková změna poměrů (okolností), že je v souvislosti s ní nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadního nastavení péče. Jen pokud význam nastalé změny okolností převáží nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí, vyžaduje ochrana jeho práva na respektování rodinného života rozhodnutí o změně péče [nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 29, či nález ze dne 20. září 2022 sp. zn. IV. ÚS 2002/22 (N 116/114 SbNU 103), bod 17]. Změna výchovného prostředí je namístě zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy (péče) již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu s jeho potřebami a zájmy.
27. I při rozhodování o návrhu na změnu péče je třeba vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného výchovného prostředí. Sám argument, že dosavadní výchovné prostředí není vhodné po kratší době měnit, neobstojí v situaci, kdy se soud nijak nevypořádá s tím, zda je nový režim péče o děti podstatnou změnou k lepšímu, či horšímu (nález ze dne 5. února 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24, body 28 až 30). Přehodnocení stávajících poměrů péče o dítě tedy musí být komplexní a podrobné a v každé jeho složce je třeba hodnotit nejlepší zájem dítěte [nález ze dne 24. června 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873), bod 24]. Změna rozložení péče musí být odůvodněna nejen zásadní změnou poměrů, ale též nejlepším zájmem dítěte [nález ze dne 15. května 2019 sp. zn. II. ÚS 1191/17 (N 90/89 SbNU 353), bod 25].
28. Lze též připomenout, že od 1. ledna 2026 nabyla účinnosti již zmíněná novela občanského zákoníku (provedená zákonem č. 268/2025 Sb.), která mj. upravila rozhodování soudů o péči o dítě. S ohledem na výše nastíněná východiska považuje Ústavní soud za vhodné zejména upozornit na změnu § 907 občanského zákoníku, kde zákonodárce opustil původní rozlišování forem péče, mj. tedy i v tomto nálezu řešenou otázku nastavení střídavé péče (v symetrické, či jiné podobě). Nově platí v podstatě jen to, že pokud soud dítě nesvěří do společné péče rodičů (tedy aniž by stanovoval rozsah péče každého z nich), "určí rozsah péče o dítě každého z rodičů, a to s uvážením zájmu dítěte" (§ 907 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026).
29. Cílem této legislativní změny měla být podle důvodové zprávy snaha, aby se soudy soustředily na to, jak v daném konkrétním případě ideálně rozdělit samotnou péči, aniž by bylo potřeba označit typ péče konkrétní "nálepkou". Tato motivace se objevuje na více místech důvodové zprávy k této novele (v obecné části, ale i v rámci bodu 25 zvláštní části), podle níž např. "škatulkování" či "nálepkování" forem péče postrádá význam právě s ohledem na možnost asymetrické střídavé péče a zároveň může být zdrojem dalších konfliktů mezi rodiči.
30. V podústavním právu tedy již od začátku roku 2026 není zakotveno rozdělení na (tzv. výlučnou) péči jednoho z rodičů a střídavou péči. Soud má stanovit vhodný rozsah péče obou rodičů na základě nejlepšího zájmu dítěte, aniž by byl vázán tím, jestli má výsledné rozvržení péče označit nálepkou "péče jednoho rodiče" nebo "střídavá péče" (a to ať už v její symetrické, či asymetrické podobě). Primárním hlediskem má být nejlepší zájem dítěte a podle něj má soud určit vhodné rozložení péče pro dítě.
31. Ústavní soud pouze podotýká, že v tomto ohledu nedochází k posunu oproti jeho judikatuře, která se týká nejlepšího zájmu dítěte a toho, že má jít o primární hledisko při rozhodování o péči o dítě, tak jak ji výše shrnul. Zákon pracuje s pojmem "zájem dítěte", což lze zcela ztotožnit s (v praxi zaužívaným pojmem) "nejlepším zájmem dítěte" a tím, jak je vykládán mj. judikaturou Ústavního soudu (viz též bod 25 zvláštní části důvodové zprávy novely, srov. též znění oficiální české verze čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, resp. i znění § 907 odst. 2 občanského zákona před novelou). Na vymezení konceptu nic nemění ani to, že jeho jednotlivé aspekty nebyly zaneseny do textu zákona. Zákonodárce to zdůvodňuje v důvodové zprávě nadbytečností a potenciální nefunkčností jednoznačného vymezení kritérií v zákoně a odkazuje k tomu právě na judikaturu Ústavního soudu. Podle Ústavního soudu to odpovídá i pojetí nejlepšího zájmu dítěte jako konceptu flexibilního a adaptibilního, který by měl být vždy posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází [viz nález ze dne 29. června 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879), bod 30 či nález ze dne 28. července 2022 sp. zn. II. ÚS 395/22 (N 95/113 SbNU 123), bod 22]. Z toho například plyne, že i násilné či manipulativní chování jednoho z rodičů je faktorem, který je třeba zohlednit v rámci řízení o úpravě poměrů k dítěti - ať už v rámci rozsahu péče, anebo zásahu do rodičovské odpovědnosti (viz též závěry 9. rodinněprávního sympozia, s. 6, dostupné zde: https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie, jimiž se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně inspiruje).
32. Lze tedy shrnout, že nové znění § 907 občanského zákoníku reflektuje dosavadní judikaturu Ústavního soudu tím, že staví do popředí nejlepší zájem dítěte. Primárně podle něj má soud určit rozsah péče každého z rodičů (pokud není možné rozhodnout o společné péči obou rodičů). Tato péče přitom nemusí být rovnoměrná. Byť má soud přirozeně zvažovat všechny varianty, tedy i možnost rovnoměrného rozložení péče, nejde nutně o nějakou "startovací pozici" (či "defaultní nastavení"), tou je vždy posuzování a zjišťování nejlepšího zájmu dítěte.
33. V tomto ohledu je také vhodné upozornit na zásadu rovnocennosti péče obou rodičů, jak ji nově i na podústavní úrovni dovozuje § 888 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026. Rovnocennost nelze zaměňovat s rovnoměrností, byť se pojmy místy používají promiscue (srov. nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, body 21 a 23). Již zmíněné závěry 9. rodinněprávního sympozia (na s. 9) upozorňují na to, že pojem rovnocenná péče obou rodičů má hodnotový význam, kdežto pojem rovnoměrná péče reflektuje spíš kvantitativní rovinu péče. Je mezi nimi tedy významový rozdíl, který by obecné soudy měly mít na paměti. Nicméně ani z § 888 odst. 1, ve znění od 1. ledna 2026, nelze odvodit pravidlo o rovnoměrnosti (v kvantitativním smyslu) péče obou rodičů.
34. Ústavní soud též podotýká, že v pouhé změně právní úpravy nelze spatřovat "změnu poměrů" ve smyslu § 909 občanského zákoníku. Nová úprava je na základě novely použitelná od začátku roku 2026 na všechna (dosud neskončená) řízení o péči o dítě (viz též citované závěry 9. rodinněprávního sympozia, s. 18). Podle přechodného ustanovení novely (již cit. čl. II) platí, že dosavadní rozhodnutí soudu o péči (o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, do střídavé péče nebo do společné péče) nejsou novelou dotčena. Přechodné ustanovení též výslovně zmiňuje, že změna rozhodnutí je přípustná, půjde-li o změnu poměrů podle § 909 ve znění účinném po nabytí účinnosti novely. Z toho lze dovodit, že jen pro změnu právní úpravy není potřeba automaticky měnit (rušit) předchozí rozhodnutí o péči a přenastavovat parametry vztahů mezi rodiči a dětmi podle "názvosloví" a pravidel nové právní úpravy.
B) Aplikace na projednávanou věc
35. V nyní projednávané věci založily soudy svá rozhodnutí na tom, že nedošlo ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku (ve znění před novelou). Proto návrhu stěžovatele na změnu rozložení péče o nezletilou nevyhověl. Stěžovatel vůči tomu namítá, že soudy pominuly časový aspekt, nezletilá je starší, na dosavadní režim si zvykla a dobře zvládá školní docházku. Stejně tak měl stěžovatel dostatečně prokázat, že je schopen o dceru pečovat. Podle Ústavního soudu se však se všemi těmito námitkami vypořádaly již obecné soudy. V odůvodnění svých rozhodnutí z pohledu ústavněprávního přezkumu dostatečně vysvětlily, proč okolnosti tvrzené stěžovatelem nebyly naplněny, potažmo proč je nelze považovat za relevantní změnu poměrů, nebo že by navrhovaná změna péče byla v nejlepším zájmu nezletilé.
36. Z napadených rozhodnutí je patrné, že zájem dítěte byl pro obecné soudy v nynější věci předním hlediskem pro rozhodování a soudy respektovaly i participační práva dítěte. Umožnily nezletilé se vyjádřit, její názor vzaly v potaz a z velké části z něj i vyšly. Krajský soud se věnoval i tomu, že svůj názor v různých situacích vyjádřila odlišně. Pokud se krajský soud s ohledem na konkrétně vyjádřené okolnosti a důvody nakonec přiklonil k jednomu z těchto vyjádření a považoval je za autentičtější, nelze jen v tom spatřovat porušení práv stěžovatele.
37. Ze strany soudu nedošlo k aplikaci rozdílných, či dokonce rozporných hodnotících kritérií, jak tvrdí stěžovatel. Krajský soud nebral v potaz jen to, zda byla nezletilá při vyjadřování názoru zrovna v péči otce, či matky, ale také celkový kontext situace - kdy a kde k zjišťování názoru došlo, jaké k tomu byly využity výrazové prostředky, co vyjádření názoru přecházelo a co následovalo. Vyjádření, které podporuje otcův postoj, nezletilá vyjádřila poté, co s ním byla na dovolené a do centra sociálních služeb se dostavila spolu s ním. Krajský soud hodnotil i to, že použila ve svém vyjádření na svůj věk atypické vyjadřovací prostředky a především, že po návratu k matce nezletilá plakala a popisovala situaci tak, že měla z otce obavy. Proto druhé vyjádření nepovažoval za zcela autentické. Podle Ústavního soudu v tom nelze spatřovat libovůli při hodnocení důkazů či zásadní vady při zjišťování skutkového stavu.
38. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti především vychází z mylného předpokladu, že judikatura Ústavního soudu je založena na tom, že rovnoměrná střídavá péče je obecně v nejlepším zájmu dítěte a má se zvolit vždy, není-li v rámci řízení prokázáno jinak. Má se podle stěžovatele jednat o hlavní východisko či startovací pozici. To však z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, jak bylo obsáhle vyloženo výše. Nutno zopakovat, že předním hlediskem má být vždy nejlepší zájem dítěte. Zároveň je potřeba respektovat, že ke změně úpravy péče o dítě je možné dle zákona přistoupit až poté, co došlo ke změně poměrů. Soud rozhodující o návrhu na změnu péče se tedy nenachází "v bodu nula" a jeho výchozí situací rozhodně není a nemůže být pravidlo o rozložení péče mezi rodiči v poměru 50:50, ale spíš dosavadní rozložení péče o dítě dle předchozího soudního rozhodnutí nebo dohody rodičů, za současného uvážení nejlepšího zájmu dítěte.
39. Ke změně předchozího rozhodnutí o péči by tedy bylo možné přistoupit, jen pokud by došlo ke změně poměrů a zároveň by byla změna vedena nejlepším zájmem dítěte. Obecné soudy tyto skutečnosti hodnotily komplexně a dostatečně, nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ani odchýlení se od judikatury Ústavního soudu. Na těchto závěrech není důvod cokoliv měnit i s ohledem na výše popsané změny v rozhodování soudů o péči o dítě v návaznosti na novelu občanského zákoníku.
40. Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný či že by se nevypořádal s námitkami stěžovatele. Z rozhodnutí je naopak zřejmé, z jakých úvah soud vycházel a proč považoval námitky stěžovatele za nedůvodné. Stěžovatel ostatně žádnou takovou námitku konkrétně nezmiňuje. Jedině snad namítá, že matka odstěhovala nezletilou do jiné obce a přihlásila ji do tamější školky bez jeho souhlasu. I tomu se však krajský soud věnoval ve svém rozhodnutí, a byť nakonec stěžovateli nedal za pravdu, jeho ústavně zaručená práva neporušil.
41. Ústavní soud ze spisu zjistil, že s okolností změny bydliště matky a určení školky nezletilé se vypořádávaly soudy již v předchozím řízení (a vzaly ji v potaz např. při rozhodování o místě předání dítěte). V aktuálním řízení na tuto skutečnost krajský soud reagoval především v rámci hodnocení nejlepšího zájmu nezletilé s tím, že zájmu dítěte neodpovídá ani časté dojíždění. Na tom Ústavní soud nespatřuje nic ústavně nesouladného, obzvlášť jelikož se jednalo jen o dílčí aspekt hodnocení. Stěžovatel opětovně opomíjí, že hlavním důvodem zamítnutí návrhu stěžovatele bylo neprokázání změny poměrů od posledního rozhodnutí o péči. Na to nemá nijak vliv dřívější změna bydliště, jelikož k ní došlo ještě před vydáním původního rozhodnutí. Navíc je z této části argumentace zřejmé, že stěžovatel brojí spíš proti jednání matky, které považuje za protiprávní a z nějž podle něj matka záměrně těží. I kdyby tomu tak skutečně bylo (čemuž Ústavní soud nijak nepřitakává), nic to nemění na tom, že v řízení o péči o dítě musí být na prvním místě jeho nejlepší zájem. Dítě a jeho nejlepší zájem jsou a vždy musí zůstat středobodem tohoto rozhodování; chyby či viny, jichž se rodiče ve svém vztahu vůči sobě i v péči o dítě v minulosti dopustili, při něm mohou hrát roli pouze podružnou a nad nejlepším zájmem dítěte nemohou převážit.
V.
Závěr
42. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že okresní a krajský soud neporušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo péče o nezletilé dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Z jeho ústavní stížnosti není zřejmé, jaké jeho konkrétní právo mělo být porušeno podle Úmluvy o právech dítěte. V návaznosti na jím vznesené námitky je nicméně zřejmé, že ani žádné jiné ústavně zaručené právo stěžovatele porušeno nebylo. Pokud stěžovatel namítal (velmi povrchně) porušení práv nezletilé, toho se sám domáhat nemůže. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu