IV.ÚS 3469/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 78/2023-1998, 32 Co 117/2023, 32 Co 118/2023 ze dne 19. září 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. P. D., 2. V. D., 3. V. M. a 4. S. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadené části rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel (otec) - posuzováno podle obsahu - napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v rozsahu výroku II o věci samé [bod 1 o zrušení vyživovací povinnosti k prvnímu vedlejšímu účastníkovi (synu P.) napadá pouze v rozsahu stanoveného data, které má být podle stěžovatele dřívější, samotné zrušení vyživovací povinnosti nenapadá] a nákladový výrok III. Tvrdí, že krajský soud porušil napadenou částí rozhodnutí krajského soudu jeho práva ústavně zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti na některých místech zmiňuje, že napadá rozsudek krajského soudu jako celek (výrok I se ho však ani netýká) a také, že napadá spolu s rozsudkem krajského soudu i prvostupňový rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") č. j. 12 P 98/2007-1585 ze dne 27. dubna 2021 ve znění doplňujícího usnesení č. j. 12 P 98/2007-1643 ze dne 25. ledna 2022 a opravného usnesení č. j. 12 P 98/2007-1668 ze dne 3. října 2022. Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že je jí napadena pouze shora označená část rozsudku krajského soudu s tím, že se dává Ústavnímu soudu do úvahy, aby spolu s napadenou částí případně zrušil i rozsudek okresního soudu (Ústavní soud by ani nebyl příslušný k projednání ústavní stížnosti do rozsudku okresního soudu, neboť ten byl napadeným výrokem II rozsudku krajského soudu v celém rozsahu změněn).

2. Okresní soud Praha-západ shora označeným rozsudkem zvýšil stěžovateli výživné, které měl měsíčně platit synu P. (prvnímu vedlejšímu účastníkovi z původních 7 000 Kč na 12 000 Kč (od 1. září 2012), 14 000 Kč (od 1. září 2013), 17 000 Kč (od 1. září 2017), a 19 000 Kč (od 1. dubna 2020 (výrok I). Výživné pro syna V. (druhého vedlejšího účastníka) zvýšil z původních 5 000 Kč na 10 000 Kč (od 1. září 2014), 14 000 Kč (od 1. září 2014), 17 000 Kč (od 1. dubna 2020) měsíčně. Vyčíslil nedoplatek na výživném za období od 1. září 2012 do 31. dubna 2021 pro oba syny - pro P. ve výši 862 000 Kč a pro V. ve výši 852 000 Kč. Tím změnil rozsudek okresního soudu č. j. 12 P 98/2007-688 ze dne 15. června 2010 ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 19 Co 50/2011-778 ze dne 14. dubna 2011. Uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Okresní soud, který vedl řízení k návrhu ze dne 23. září 2015 třetího vedlejšího účastníka a čtvrté vedlejší účastnice (prarodičů z matčiny strany, kterým byli tehdy ještě nezletilí stěžovatelovi synové svěřeni do výchovy a byla vymezena jejich práva a povinnosti ve vztahu k nezletilým vnukům; matka zemřela v roce 2009), dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného došlo u účastníků k zásadní změně poměrů. Synové stěžovatele postoupili do dalších stupňů vzdělávání, pobírají sirotčí důchod, spoluvlastní polovinu nemovitosti, v níž bydlí, a mají příjem z občasných brigád. Vyšel z životní úrovně stěžovatele, nikoli z jeho deklarovaných příjmů, neboť jako jednatel obchodní společnosti si jejich výši určuje sám a jeho tvrzení o příjmech nepovažoval za věrohodná. Uzavřel, že příjmy stěžovatele jsou pro účely řízení o výživném záměrně zkreslovány a vycházel z příjmů stěžovatele určených podle § 916 občanského zákoníku, tj. pětadvacetinásobek částky životního minima, tedy do 31. března 2020 z příjmu 85 250 Kč a od 1. dubna 2020 z příjmu 96 500 Kč.

4. Krajský soud výrokem I napadeného rozsudku odmítl odvolání čtvrté vedlejší účastnice (babičky) a výrokem II k odvoláním stěžovatele a zbylých vedlejších účastníků rozsudek okresního soudu v plném rozsahu změnil tak, že výživné pro syna P. zvýšil s účinností od 1. září 2013 na 20 000 Kč, od 1. října 2017 na 30 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. října 2022 vyživovací povinnost zrušil; výživné pro syna V. zvýšil od 23. září 2012 na 7 000 Kč, od 1. září 2016 na částku 20 000 Kč, od 1. října 2021 na 30 000 Kč; nedoplatek na výživném pro syna P. určil ve výši 1 897 000 Kč, pro syna V. ve výši 1 489 534 Kč, a uložil otci je zaplatit vždy ve dvou splátkách, první vždy ve výši 1 000 000 Kč do 31. března 2024 a druhou ve výši 489 534 Kč do 30. září 2024; tím změnil předchozí rozsudek o výživném ve výroku o běžném výživném pro oba vedlejší účastníky. Otci uložil výrokem III povinnost nahradit náklady státu a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Krajský soud stejně jako okresní soud shledal, že od posledního rozhodnutí o výživném došlo ke změně poměrů, přihlédl ke studiu obou synů i zdravotním problémům (atopický ekzém). Zohlednil, že synové stěžovatele po prvním neúspěšném studiu studují na vysoké škole na druhém zvoleném oboru [syn P. po šesti letech nesložil bakalářské zkoušky, syn V. hradí školné na soukromé vysoké škole]. Vyživovací povinnost stěžovatele k synu P. po pěti letech neúspěšného studia na vysoké škole zrušil se závěrem, že k dosažení standardního vysokoškolského vzdělání odpovídá doba pěti let. Vzal v potaz, že vykázané příjmy stěžovatele jako jednatele obchodní společnosti X po celou dobu (více než 10 let) dosahovaly částky 20 000 Kč. Takové příjmy jednak podle soudu neodpovídají obvyklým příjmům na jeho pozici v obchodní společnosti s ročním obratem ve stovkách miliónů korun, jednak jsou nerelevantní s ohledem na vykázaný příjem stěžovatele pro účely poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 92 339 Kč, pohyby na účtech v řádech statisíců a životní úroveň stěžovatele. Uzavřel proto, že nedosahuje-li stěžovatel příjmů obvyklých v jeho pozici, zbavuje se majetkového prospěchu, a nelze k takto nízkému příjmu přihlížet, a vyšel z potenciality příjmů, tj. 150 000 Kč. Současně použil korektiv výše výživného i z hlediska hodnotové výchovy.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že je rozhodnutí krajského soudu překvapivé a nepředvídatelné, neboť dospěl k odlišnému hodnocení důkazů a právnímu názoru než okresní soud, a výživné zvýšil téměř dvojnásobně. Skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tvrdí, že určení výše potenciálního příjmu nemá oporu v provedeném dokazování, a to i s ohledem na jeho onemocnění a dlouhodobou pracovní neschopnost. Navíc se nemohl vyjádřit k posouzení potenciality namísto použití § 916 občanského zákoníku. Obecným soudům vytýká, že neprovedly důkaz o obvyklé výši příjmů nebo odměn jednatele společnosti o velikosti X, zejména když příjmy manželky stěžovatele, jako druhé jednatelky, dosahovaly cca 79 000 Kč, nikoli 150 000 Kč. Má za to, že měl soud navíc "devalorizovat" potenciální příjem po jednotlivých rocích. Proto se stanovení výživného pro dobu před deseti lety na základě současných - potenciálních - příjmů dotýká jeho základního práva na ochranu vlastnictví. Odůvodnění své životní úrovně považuje za nekonkrétní, neboť soud nerozlišil jeho příjmy a příjmy jeho manželky. Hodnocení převodu nemovitostí stěžovatele na manželku jakožto zbavování se majetkového prospěchu má za nezákonné, protože by stejně tyto nemovitosti nesloužily jako zdroj příjmů.

7. Ve vztahu k poměrům synů obecné soudy pominuly, že žijí ve vile, již spoluvlastní právě stěžovatel. Stejně tak neprokázaly úplně skutkový stav a nezabývaly se dostatečně studiem synů, jeho kvalitou, dosaženými výsledky, a zda se studiu věnují s dostatečnou péčí a v jakém jsou ročníku. Krajský soud sice správně zrušil vyživovací povinnost k synu P., avšak k nesprávnému datu, mělo být zrušeno již ode dne 3. září 2020.

8. Konečně krajskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení o dobrých mravech, neboť synové se se stěžovatelem nijak nestýkali a stýkat se nechtějí. Tvrdí, že nezájem synů o stěžovatele by se měl promítnout i do rozhodování o výživném, jejich nárok krátit, a nečinit ze stěžovatele pouhý "bankomat". Uzavírá, že má-li rodič povinnost své dítě živit, aniž má možnosti o ně pečovat a vychovávat je, je tím porušeno jeho právo na výchovu a péči.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož část je napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše a setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. prosince 2019).

12. Ve vztahu k určování výživného na základě potenciality příjmů přijal Ústavní soud závěr, že z příjmů, kterých povinný nedosahuje, by soudy měly vyjít podpůrně [nález sp. zn. III. ÚS 2324/17 ze dne 18. dubna 2018 (N 76/89 SbNU 173)]. V souvislosti s tím pak soudy podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku zkoumají právě i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či jiných příjmů, případně majetku. To platí i tehdy, nebude-li majetková situace povinného zjistitelná, případně bude zřejmé, že se povinný práci vyhýbá (či se zbavuje majetku) s úmyslem výživné snížit. Soud je povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného pro dítě. Zvláštní pozornost je nutno věnovat případům, kdy povinné osoby a jejich zaměstnavatelé evidenčně vedou a vykazují mzdu jednotlivých pracovníků jen ve výši mzdy minimální či nepatrně ji převyšující. Tehdy je třeba pečlivě zkoumat, zda vykazovaná mzda odpovídá skutečnosti a zda odpovídá výdělkovým možnostem povinného.

13. Stěžejní pro určení výživného je rovněž zjištění skutečně dosahované životní úrovně, na níž se mají děti právo podílet. Povinný rodič nežije v nějakém vakuu, ohraničeném pouze svými příjmy, z nichž má vyživovací povinnost především plnit, ale existuje další množina skutečností, která má větší či menší vliv na jeho celkovou životní úroveň. Mezi takové skutečnosti lze zařadit i soužití v manželství nebo podobném svazku. Ač nový životní partner rodiče není osobou povinnou k poskytování výživného, je třeba mít na paměti otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na "pouhé" právní stránce, tj. na tom, zda jde o osobu podle občanského zákoníku k vyživovací povinnosti povinnou; podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce, což by mohlo vést až k absurdním důsledkům [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. února 2008 (N 27/48 SbNU 377), nebo nověji převzato např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 756/16 ze dne 14. června 2016 (N 114/81 SbNU 785)].

14. Ústavní soud v posuzované věci rozpor s uvedenými obecnými principy neshledal. Napadené rozhodnutí netrpí žádným ústavněprávním deficitem, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu. Námitka stěžovatele o potřebě devalorizovat potenciální příjem neobstojí, jelikož krajský soud napadené rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a vzal v potaz celou řadu hledisek. Ač bylo na uvážení stěžovatele jako jednatele, jaký vykáže příjem, přesto po celou dobu řízení vykazoval velice nízké příjmy, které - na rozdíl od příjmů manželky - prakticky nerostly (ani o inflaci). Proto i úvaha o zbavování se majetkového prospěchu u stěžovatele je racionální a důvodná. O zbavování se majetkového prospěchu svědčily i bezúplatné majetkové převody na manželku (srov. body 24 a 25 rozsudku krajského soudu) ve výši 1 330 500 Kč. Krajský soud neopomněl vzít v úvahu ani pracovní neschopnost stěžovatele (i přesto, že stěžovatel namítal vysokou pracovní zátěž v obchodní společnosti X a psychické obtíže, zároveň byl nicméně jednatelem v dalších společnostech, srov. bod 34 rozsudku krajského soudu), ani skutečnost, že by v posuzované věci poměry stěžovatele naopak umožňovaly stanovit i výživné vyšší (bod 43 rozsudku krajského soudu), a to i s ohledem na životní úroveň, o níž svědčil například počet dovolených a zvolené destinace, či nevěrohodně vysvětlené vklady v hotovosti. Především zjistily-li obecné soudy velmi podrobně pohyby na účtu manželky stěžovatele, na nějž chodily i platby jemu náležející, přičemž vklady v hotovosti ročně dosahovaly částek od 1 miliónu až k 5 miliónům korun od září 2015 do ledna 2020 (bod 45 rozsudku okresního soudu a bod 36 krajského soudu). Krajský soud tudíž k částkám výživného dospěl komplexní úvahou o jeho celkových poměrech a v intencích judikatury Ústavního soudu. Nadto použil korektiv výše výživného i z hlediska hodnotové výchovy. Jeho úvahám tudíž nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.

15. Ústavní soud dodává, že obecné soudy mimo jiné zohlednily i účelové jednání stěžovatele a nevěrohodnost jeho výpovědí, zejména neschopnost poskytovat jasné odpovědi. Stěžovatel mohl ovlivnit, z jakých důkazů a zákonných ustanovení soud bude nakonec vycházet. Přikročil-li krajský soud k určení výživného vzhledem k potencialitě příjmů a zbavování se majetkového prospěchu, učinil tak v důsledku jednání stěžovatele. Krajskému soudu nelze vyčítat, že vyšel vzhledem ke konkrétním okolnostem z potenciálních příjmů a nikoli nevyvratitelné právní domněnky o výši příjmů jako okresní soud, ta totiž u vysokopříjmových rodičů může vést k výsledku pro rodiče příznivějšímu, což jistě není jejím smyslem v situaci, kdy rodič neumožní skutečné příjmy zjistit.

16. Stejně tak rozhodnutí nevybočilo z ústavněprávního rámce ani v posouzení soustavnosti přípravy na budoucí povolání u obou vedlejších účastníků (zprávy škol, elektronický index, srov. body 18 až 21, výslech účastníků body 29 a 30 rozsudku krajského soudu). Úvaha krajského soudu týkající se omezení trvání vyživovací povinnosti na dobu pěti let od zahájení studia - s ohledem na to, že ani v době vydání rozhodnutí syn P. nečinil snahu se sám živit, je dostatečně logicky odůvodněna. Ostatně ani úhrada školného (byť u syna P. pro překročení délky studia a u syna V. proto, že jde o soukromou vysokou školu) se nepropsala do výše výživného, která zůstala po celou dobu vysokoškolského studia synů totožná, tudíž i motivací studium řádně dokončit.

17. Stěžovatelova námitka souvztažnosti práva dítěte na výživné s právem rodiče na péči a výchovu směšuje rodičovskou odpovědnost a vyživovací povinnost. Ze systematiky občanského zákoníku (§ 858 a 859) jasně vyplývá, že byť jsou součástí práv a povinností mezi rodičem a dítětem, není druhá podmíněna první (srov. např. § 869 a násl. občanského zákoníku). Ačkoli lze rozumět výtkám stěžovatele, že jeho synové o něj neprojevují zájem, jde o výsledek dlouhodobého vývoje v rodině, na němž však mají podíl všichni účastníci řízení před obecnými soudy ještě před zletilostí vedlejších účastníků (jak plyne i z připojených listin včetně rozsudku o úpravě styku). Koneckonců v posuzované věci nebylo nijak prokázáno, že by vedlejší účastníci ke stěžovateli projevovali zjevnou neúctu, byli např. k němu vulgární, či se k němu chovali takovým způsobem, který je naprosto neslučitelný s dobrými mravy ve společnosti. Nakolik může být bolestivé, že dítě nenalezne k rodiči cestu zpět, nezbavuje to rodiče jeho povinnosti zajistit svému potomkovi náležitou výživu. Výživným tak stěžovatel projevuje rodinnou solidaritu shodné životní úrovně pro své syny alespoň materiálním způsobem, nebylo-li a není-li sdílení životní úrovně jiným způsobem možné (např. během osobní péče).

18. Ústavní soud tudíž neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu