II.ÚS 559/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2024 č. j. 21 Co 227/2024-254, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilé K. H. Č., nezletilé V. Č. a M. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2024 č. j. 0 P 305/2023-191 byly první vedlejší účastnice a druhá vedlejší účastnice - nezletilé dcery (dále jen "nezletilé") svěřeny do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatele - otce (dále též jen "otec") budou od lichého čtvrtku 15:00 hodin do liché neděle 18:00 hodin a od sudé středy 15:00 hodin do sudého pátku 8:00 hodin, a v péči třetí vedlejší účastnice, matky (dále též jen "matka") budou vždy od sudého pátku 8:00 hodin do lichého čtvrtku 15:00 hodin a od liché neděle 18:00 hodin do sudé středy 15:00 hodin (výrok I.). Otci byla uložena povinnost platit na výživu první nezletilé 2 200 Kč měsíčně a druhé nezletilé 2 000 Kč, a to s účinností od 1. 6. 2024 do budoucna (výrok II.), matce byla uložena povinnost platit na výživu první nezletilé 1 100 Kč měsíčně a druhé nezletilé 1 000 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 6. 2024 do budoucna (výrok III.). Zvláštní úpravu střídavé péče soud stanovil pro dobu svátků a prázdnin - vánočních, jarních a velikonočních (výroky IV., V. VI.) a také o hlavních školních prázdninách, kdy stanovil střídání rodičů po týdnu (výrok VI.), dále uvedl povinnosti související s výkonem tohoto kontaktu (výroky VII., VIII. a IX.). Dále soud zamítl návrh matky na úpravu péče a výživy nezletilých dcer (výrok X.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I. a IV. až IX. vyhlášením rozsudku (výrok XI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XII.).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., IV. až XI. (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu první nezletilé od 13. 10. 2023 do 16. 6. 2024 částkou 6 300 Kč měsíčně a od 17. 6. 2024 nadále částkou 4 200 Kč měsíčně a na výživu druhé nezletilé od 13. 10. 2023 do 16. 6. 2024 částkou 6 000 Kč měsíčně a od 17. 6. 2024 nadále částkou 4 000 Kč měsíčně. Dále rozhodl o dlužném výživném pro první nezletilou a pro druhou nezletilou (výrok II.). Ve výroku III. rozsudek okresního soudu změnil jen tak, že matka je povinna výživné platit od 17. 6. 2024 nadále a změnil splatnost výživného, jinak rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrdil. Rozhodl, že za dobu od 17. 6. 2024 do 30. 11. 2024 matce dluh na výživném pro první nezletilou a pro druhou nezletilou nevznikl (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).


II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nejenže nevyhověl jeho odvolání, ale rozsudek okresního soudu změnil v jeho neprospěch, tak, že mu oproti rozsudku okresního soudu navýšil jeho vyživovací povinnost. Protože stěžovateli nebyl předestřen názor krajského soudu, že soud uvažuje o změně jeho vyživovací povinnosti, a to směrem ke zvýšení, považuje stěžovatel rozsudek krajského soudu za tzv. překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2003/24 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vydaný ovšem v trestní věci, a dále na nález ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1971/23, ve kterém Ústavní soud zdůraznil požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. O překvapivé rozhodnutí jde též tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení.

5. Stěžovatel namítá, že krajský soud se ho nedotazoval, zda se jeho majetkové poměry nějak změnily, a to v souvislosti s tím, že uvažuje o navýšení výživného na jeho straně, tedy absentovalo poučení o tom, že krajský soud hodlá v jeho neprospěch revidovat rozhodnutí okresního soudu. Stěžovateli tak bylo upřeno právo vyjádřit se k otázce změny jeho vyživovací povinnosti. Tímto postupem tak krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

6. Stěžovatel dále uvádí, že již v řízení před okresním soudem se domáhal rozhodnutí o pravidelné střídavé péči, avšak okresní soud jeho návrhu nevyhověl a rozhodl o asymetrické střídavé péči. Stěžovatel namítá, že oba soudy rozhodovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 928/22 (N 64/112 SbNU 79), ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 847/22 (N 100/113 SbNU 169), ze dne 22. 8.2022 sp. zn. III. ÚS 882/22 (N 104/113 SbNU 207), ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3350/22, ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22, či ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 1775/22. Krajský soud náležitě neobjasnil, proč není v nejlepším zájmu dcer, aby byly v péči matky a otce stejnou dobu, když u otce nebylo shledáno nic negativního v jeho péči o dcery či k jeho bytovým poměrům, navíc za situace, kdy oba rodiče žijí relativně blízko školního zařízení obou dcer a není tak dána obava z jakéhokoliv cestování a navštěvování dvou škol.

7. Stěžovatel dále poukazuje na ústavněprávní požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, přičemž v napadeném rozsudku chybí konkrétní argumenty, proč otec stejně jako matka nemůže o dcery pečovat rovnocenný čas. Stěžovatel před krajským soudem uváděl, že důvodem pro vyloučení pravidelného intervalu střídavé péče nemůže být mírná preference jednoho z rodičů, se kterým dítě tráví více času, tedy tato okolnost podle stěžovatele nemůže být důvodem pro popření pravidelného intervalu střídavé péče. S tímto argumentem se však krajský soud nevypořádal.

8. Stěžovatel namítá, že v zájmu obou dcer je model stejnoměrné péče, aby jak mužský, tak i ženský element mohly ovlivňovat stejnou měrou život obou dcer. Poukazuje nato, že žádný z rodičů se nemůže opírat o větší "oprávnění" k dítěti, což však soudy obou stupňů nevzaly v úvahu. Vzájemné konflikty mezi rodiči nemohou být řešeny svěřením dcer do převážné péče matky s tím, že se děti od konfliktů uchrání. Stěžovatel akcentuje, že střídavá rovnoměrná péče směřuje vždy k zachování nejlepšího zájmu dítěte, tj. k zachování práva obou rodičů na výchovu právě v situacích, kdy došlo k porušení rodinných vztahů. Stěžovatel uzavírá, že v nejlepším zájmu nezletilých dcer je jejich svěření do střídavé péče rodičů, kdy o nezletilé děti stejnou měrou a za stejných podmínek budou pečovat oba rodiče.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

13. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

14. Obecně tak lze shrnout, že obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou obecné soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte. Soudy musí vzít v úvahu přání nezletilých, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte (nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23, usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23). S přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přitom jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující [srov. usnesení ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22 (bod 36), nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 (body 34 a 37), nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24 či usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 65/24 (bod 29)].

15. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy poměrů nezletilých dětí (tedy i úpravy styku dětí s příbuznými) je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.

16. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy bez řádného odůvodnění nevyhověly jeho návrhu na úpravu pravidelné střídavé péče obou rodičů o nezletilé dcery. Dále namítá, že rozhodnutí krajského soudu o výši výživného pro nezletilé pro něj bylo překvapivé, neboť krajský soud stěžovatele neinformoval o tom, že hodlá rozhodnutí okresního soudu změnit a výživné navýšit, čímž bylo stěžovateli upřeno právo vyjádřit se k otázce změny jeho vyživovací povinnosti.

17. Krajský soud se v předmětné věci po doplnění dokazování ztotožnil s názorem okresního soudu o vhodnosti nastavení nerovnoměrné střídavé péče rodičů o děti. Poukázal na to, že nezletilé dcery zprvu s otcem v tak širokém kontaktu být nechtěly. Z posledního pohovoru s opatrovníkem provedeným dne 30. 10. 2024 je však zřejmý posun, když děti si i čas strávený s otcem umějí užít. Krajský soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu o nerovnoměrné střídavé péči aktuálně odpovídá nejlepšímu zájmu nezletilých dětí, jejich aktuálnímu přání, přičemž bude záležet na obou rodičích, více však na otci, jak se situace v jeho vzájemných vztazích s dětmi vyvine do budoucna, zda i nadále vydrží nevtahovat dcery do rodičovského konfliktu. Krajský soud vysvětlil, že požadavek otce na úpravu rovnoměrné střídavé péče, alespoň prozatím, neodpovídá úrovní jeho vztahů s dcerami. S ohledem na aktuální postoj nezletilých dcer i krátkou dobu, po kterou je střídavá péče nastavena, krajský soud nevyhověl ani návrhu otce na to, aby jeho nepřerušený prázdninový kontakt byl delší.

18. Krajský soud v posuzované věci doplnil dokazování mimo jiné zprávou zaměstnavatelů otce a matky ohledně jejich čistého příjmu za období 6-9/2024 a dospěl k závěru, že okresní soud stanovil výživné, které je stěžovatel povinen pro nezletilé platit, nepřiměřeně nízko, a proto rozhodnutí okresního soudu v této části změnil. Krajský soud při stanovení výživného vyšel z doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti České republiky. Přihlédl k potřebám nezletilých dětí, k možnostem a schopnostem matky plnit vyživovací povinnost, příjmům stěžovatele, dále také potenciálním možnostem otce, s tím, že životní úroveň dětí a rodičů by měla být zásadně shodná. Dále přihlédl k tomu, že byla nastavena nerovnoměrná střídavá péče. Krajský soud rovněž opravil počátek povinnosti otce platit výživné, a to již od zrušení společné domácnosti rodičů.

19. Ústavní soud k tomu uvádí, že v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé je nejen zahájení, ale i průběh řízení ovládán principem oficiality. To znamená, že soud může zahájit řízení i bez návrhu (ex officio) a rovněž v těch případech, kdy jsou řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zahajována na základě návrhu, je navrhovatel omezen v dispozici řízením a jeho předmětem. Dokazování v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je ovládáno principem vyšetřovacím. Odpovědnost za skutková zjištění nese soud, který v součinnosti s účastníky řízení zjišťuje nejen rozhodující skutečnosti týkající se věci, ale také důkazy k jejich potvrzení. Rovněž řízení ve věcech výživného pro nezletilé dítě může být zahájeno i bez návrhu. Při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti vychází soud z kritérií vyplývajících z příslušných ustanovení občanského zákoníku.

20. K námitce stěžovatele, že nebyl seznámen s tím, že krajský soud hodlá změnit rozhodnutí okresního soudu o výživném, a bylo mu tak upřeno právo vyjádřit se, Ústavní soud předně připomíná, že to byl stěžovatel, kdo podal proti rozhodnutí prvostupňového soudu odvolání a obrátil se na krajský soud s požadavkem přezkoumání rozhodnutí okresního soudu, a to včetně výživného stanoveného pro nezletilé dcery. V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že prvostupňové rozhodnutí napadl ve vztahu k výrokům I. až IX., přičemž ve svém odvolání uplatnil svoji odvolací argumentaci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal odvolání i do výroku o výživném, musel počítat s tím, že krajský soud se bude i otázkou výše výživného pro nezletilé znovu zabývat. Jak bylo výše uvedeno, soud při stanovení výživného není vázán návrhem stěžovatele, přičemž předním hlediskem při rozhodování soudu ve věcech nezletilých je nejlepší zájem dítěte. Stěžovatel tedy musel být srozuměn s tím, že odvolací soud může stanovit i vyšší výživné než určil prvostupňový soud. Rozhodnutí krajského soudu tak s ohledem na uvedené nemohlo být pro stěžovatele překvapivé.

21. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dcer. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o styku otce s dcerami potvrdil, ohledně výživného jej změnil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožnil. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých dětí. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

22. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí krajského soudu je řádně odůvodněno. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu