I.ÚS 2788/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky T. V. H., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 44/2023-22170 ze dne 15. srpna 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 43 T 2/2010-22145 ze dne 16. června 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl návrh stěžovatelky na započítání vazby do peněžitého trestu. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") stížnost stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.

2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

3. Stěžovatelka byla uznána vinnou a byl jí uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a peněžitý trest (rozsudek městského soudu č. j 43 T 2/2010-20643 ze dne 22. ledna 2016; usnesení vrchního soudu sp. zn. 3 To 69/2017 ze dne 16. března 2018). Stěžovatelka se osvědčila, dne 31. října 2022 zcela uhradila peněžitý trest, a poté (17. dubna 2023) podal její obhájce návrh na započtení vazby (288 dní) do peněžitého trestu postupem podle § 334 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 92 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné soudy návrhu nevyhověly, neboť trest byl stěžovatelce uložen podle již neúčinného trestního zákona (trestné činnosti se stěžovatelka dopouštěla v letech 2002-2005), a peněžitý trest proto nebyl vyměřen v denních sazbách (§ 68 trestního zákoníku), které by vzájemný přepočet umožnily. Nadto byl návrh podán v době, kdy byl peněžitý trest stěžovatelkou vykonán.

4. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu, podle které je započtení vazby do peněžitého trestu standardem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 30/2020 ze dne 12. února 2020 či sp. zn. 7 Tdo 727/2020 ze dne 5. srpna 2020); nemůže za to, že její peněžitý trest nebyl stanoven v denních sazbách, ač tak obecné soudy postupovat měly, neboť byla odsouzena v době účinnosti trestního zákoníku, a proto jí měl být uložen jen takový trest, který dovoluje zákon účinný v době, kdy se o trestu rozhoduje (§ 3 odst. 1 trestního zákoníku). Obecné soudy rozhodly k tíži stěžovatelky v rozporu se zásadou nulla poena sine lege a při formalistickém výkladu zákona [viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/16 ze dne 10. července 2018 (186/2018 Sb., N 121/90 SbNU 39) či sp. zn. III. ÚS 3528/20 ze dne 15. března 2022 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Nenahrazení vykonané vazby považuje stěžovatelka za nepřípustně vadnou aplikaci podústavního práva, která je v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 3542/20 ze dne 11. května 2021 (N 94/106 SbNU 49)] a je projevem libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 2208/21 ze dne 19. října 2021].

5. Dále stěžovatelka uvádí, že byla-li by vykonaná vazba započtena do náhradního trestu, mohla "ušetřit" necelých 80 % trestu peněžitého; uvádí i další způsob možného přepočtu, který obecné soudy rovněž nepřijaly. Současně poukazuje na skutečnost, že peněžitý trest je před uložením náhradního trestu primárně postižen výkonem rozhodnutí. Proto měla být použita analogie legis [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2264/13 ze dne 27. března 2014 (N 47/72 SbNU 531) či sp. zn. I. ÚS 825/20 ze dne 29. září 2020 (N 193/102 SbNU 201)], neboť z ničeho nevyplývá vůle zákonodárce vědomě vyloučit započtení vazby do peněžitého trestu, naopak podle § 92 trestního zákoníku je takový postup obligatorní [viz nález II. ÚS 2148/21 ze dne 7. října 2021]. V postupu obecných soudů spatřuje porušení svých základních práv a navrhuje zrušení napadených usnesení.

6. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Obecným soudům je svěřeno zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy v tomto směru musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen tehdy, zjistí-li nejzávažnější pochybení, představující porušení ústavně zaručených základních práv a svobod; taková situace v projednávané věci nenastala.

7. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily odkazem na trestní zákon, který neumožňuje zápočet vazby do peněžitého trestu (§ 38 odst. 1), a dále tím, že se stěžovatelka uvedeného postupu domáhala až po vykonání peněžitého trestu, tedy v době, kdy již zápočet z povahy věci provést nelze. Její argumentace byla založena na nepřiléhavé judikatuře, neboť usnesení sp. zn. 4 Tz 33/2007 se vztahuje k trestu obecně prospěšných prací, další rozhodnutí vychází z právní úpravy trestního zákoníku, který převodní algoritmus již obsahuje, ten však není aplikovatelný v projednávané věci. Vrchní soud se zabýval zákonností uloženého peněžitého trestu, vysvětlil dopad § 3 odst. 1 trestního zákoníku na projednávanou věc, a to i ve vztahu k novele § 69 trestního zákoníku, účinné od 1. října 2020. Současně poukázal i na řízení ve věci samé, v níž se touto otázkou zabýval i Nejvyšší soud (usnesení č. j. 5 Tdo 61/2019-184 ze dne 27. března 2019).

8. Stěžovatelka se opakovaně domáhá aplikace jiné právní úpravy, než byla (správně) užita v její věci. Peněžitý trest, byť byl uložen v roce 2016, nebyl určen jako součin denní sazby a počtu sazeb podle § 68 odst. 1 trestního zákoníku a § 69 odst. 2 trestního zákoníku v účinném znění, podle kterého jedné neuhrazené denní sazbě odpovídají dva dny odnětí svobody. Stěžovatelce byl trest uložen podle § 53 odst. 1 trestního zákona. Správnost takového postupu ověřil k opravným prostředkům stěžovatelky vrchní i Nejvyšší soud a, jak je patrné z lustra, vady v ukládání trestu nezjistil ani Ústavní soud, který ústavní stížnost stěžovatelky ve věci samé, odmítnul jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2159/19 ze dne 16. března 2021.

9. Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 2264/13 je přípustná aplikace analogie legis, neboť nejde "o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce ‚toliko' domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a toliko vychází z presumpce racionálního zákonodárce". Na projednávanou věc však takový postup nelze použít. Podle § 38 odst. 1 trestního zákona i podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku dojde k započtení vazby a trestu, "pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započtení možné". Zákonodárce tedy v obou případech předvídal, že taková možnost nemusí vždy nastat - přesto, že rozsah možností se novou právní úpravou zvýšil vytvořením "převodních poměrů" mezi některými tresty. Účelem započtení je poskytnout na vyrovnání závazku náhradu, která je s ním zaměnitelná; v projednávané věci neexistoval zákonem předvídaný převodní poměr a stěžovatelkou navrhovaný postup by byl projevem libovůle neodpovídající úmyslu zákonodárce.

10. Neumožňoval-li aplikovaný zákon započítat vykonanou vazbu do peněžitého trestu, nevyloučil možnost jejího započtení do náhradního trestu odnětí svobody. Lze připustit, že uplatnila-li by stěžovatelka návrh před výkonem peněžitého trestu, kdy náhradní trest odnětí svobody zanikl, mohl být její návrh úspěšný, což připouští v napadených usneseních i obecné soudy.

11. Porušením práva na rovnost před zákonem (čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny) není situace, rozhodují-li obecné soudy v obdobných, nikoli však shodných případech odlišně. Oba trestní kodexy připouští, že ne vždy nastane situace, kdy je možné aplikovat požadovaný zápočet, a proto postup podle každého z nich může vést k odlišným výsledkům.

12. Princip nulla poena sine lege limituje obecné soudy při rozhodování o trestu vymezením, vztahujícím se k tomu kterému trestnému činu, a umožňuje za konkrétní jednání uložit jen zákonem stanovený trest (§ 3 odst. 1 trestního zákoníku). Jde o zákonné naplnění základního práva zakotveného v čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest (jiná újma na majetku) lze za jeho spáchání uložit. Připouští-li zákon uložení peněžitého trestu, nejde o nezákonný trest a není-li současně umožněn zápočet některých trestů, nejde ani o porušení vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).

13. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že se každý může se svou věcí obrátit na nezávislý a nestranný soud, nezajišťuje však, že výsledek bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Orgány veřejné moci jsou podle principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 2 Listiny) limitovány výhradně k postupu v souladu s právními předpisy. Domáhá-li se proto stěžovatelka postupu, který zákon v konkrétní věci nepřipouští, s odvoláním na ochranu podstaty a smyslu základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny), nelze tomuto jejímu požadavku přisvědčit. Nespokojenost stěžovatelky může být sice pochopitelná, neznamená to však, že postup obecných soudů porušil její základní práva a svobody.

14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu