IV.ÚS 1152/24 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele městyse Luka nad Jihlavou, sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou, zastoupeného Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 10 As 266/2023-76 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 62 A 24/2021-319, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a. s., sídlem Soběšická 820/156, Brno, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na samosprávu obce podle čl. 8 a čl. 100 odst. 1 a 4 Ústavy, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, stěžovatel ke dni 31. 12. 2014 vystoupil z dobrovolného svazku obcí "Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO", jehož účelem bylo zabezpečení zásobování pitnou vodou, odvádění a čistění odpadních vod pro členy v něm sdružené. Stěžovatel posléze podal ke Krajskému úřadu Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") podnět k zahájení řízení na zrušení povolení vydaného vedlejší účastnici k provozování vodovodů a kanalizací, neboť měl za to, že nesplňuje zákonné podmínky k jejich provozování, protože vodohospodářský majetek náleží v důsledku vystoupení z dobrovolného svazku obcí stěžovateli, přičemž vedlejší účastnice s ním již není v žádném právním vztahu a nemá právní titul k užívání jeho majetku. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 31. 1. 2019 č. j. KUJI 7859/2019 podle § 6 odst. 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, zrušil povolení vedlejší účastnice k provozování vodohospodářského majetku označeného v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 14. 7. 2016 č. j. KUJI 547408/2016 a ze dne 3. 5. 2004 č. j. KUJI 6705/2004 OLVHZ, ve znění navazujících rozhodnutí.

3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala vedlejší účastnice odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 12. 1. 2021 č. j. 1045/2021-MZE-15111 zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.

4. Následně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem vyhověl správní žalobě vedlejší účastnice, zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku poukázal na podstatná porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a uvedl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zejména stran posouzení předběžné otázky, zda má vedlejší účastnice právní titul k užívání vodohospodářského majetku.

5. Stěžovatel, který měl v řízení před krajským soudem postavení osoby zúčastněné na řízení podle § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Částečně sice korigoval některé dílčí úvahy a závěry krajského soudu, potvrdil však, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je nepřezkoumatelné a překvapivé, pročež bylo na místě jeho rozhodnutí zrušit. Vedlejší účastník se má podle Nejvyššího správního soudu vypořádat především s argumentací vedlejší účastnice o dřívějších protichůdných rozhodnutích krajského úřadu a posoudit, zda jedno z nich představovalo rozhodnutí o předběžné otázce, kterým byl krajský úřad v nynějším řízení vázán.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy a zdůrazňuje, že podle stanov byl dobrovolný svazek obcí povinen vrátit mu veškerý vložený majetek, a to včetně technického zhodnocení. S tímto majetkem si mohl stěžovatel nakládat podle své vůle a je oprávněn se bránit zásahům dobrovolného svazku obcí a vedlejší účastnice do výkonu svých práv.

7. S kasačním rozhodnutím krajského soudu stěžovatel věcně nesouhlasí a má za to, že správní orgány postupovaly správně, když zrušily povolení vedlejší účastnice k provozování vodovodů a kanalizací. Nesprávné úvahy Nejvyššího správního soudu o údajném přechodu práv a povinností z provozní smlouvy ve svém důsledku porušují jeho ústavně zaručená práva, včetně práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jako vlastník vodohospodářského majetku jej nemůže svobodně užívat, sám provozovat, ani zajistit jeho provozování jiným subjektem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud dříve než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

9. Podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Stěžovatel přitom namítá mimo jiné porušení svého práva na samosprávu podle čl. 8 a čl. 100 odst. 1 a 4 Ústavy, a to správními soudy. Ústavou (čl. 88 odst. 1) ani zákonem o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. b)] není obec výslovně oprávněna k podání ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy; aktivně legitimované je zde její zastupitelstvo. Vzhledem k tomu však, že nositelem práva na samosprávu jsou územní samosprávné celky - obce a kraje - jako veřejnoprávní korporace (čl. 99, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 Ústavy), jakož i s ohledem na skutečnost, že obec může být nositelem i dalších ústavně zaručených práv, která mohou být rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci zasažena, tedy vzhledem k ústavní stížností tvrzenému porušení práva na samosprávu obce a práva obce být samostatně spravována zastupitelstvem, ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, považuje Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou také samotnou obec za aktivně legitimovanou k podání tzv. komunální ústavní stížnosti [viz např. nález ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15 (N 217/83 SbNU 421), v němž je za aktivně legitimovaného stěžovatele k podání ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu považováno město; dále viz nálezy ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 (N 90/100 SbNU 87) nebo ze dne 18. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 938/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel je podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem, jeho ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

10. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

11. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21). Řízení o ústavní stížnosti je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených. Ústavní soud není až na výjimky oprávněn zasahovat do řízení stále probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny opravné prostředky vyčerpány (viz např. usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2342/23). Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kde existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20 nebo ze dne 22. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 9/24].

12. V předchozím bodu uvedené závěry se uplatní také v situaci, kdy osoba zúčastněná na řízení napadne ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí své kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu, a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Rozhodnutí krajského soudu, které je stěžovatelem rovněž napadeno, je přitom v posuzované věci rozhodnutím kasačním, tedy věc byla vrácena zpět vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení a stěžovatel tedy nenapadá konečná rozhodnutí ve věci. Ústavní stížnost je tak podána předčasně a je nepřípustná. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v usneseních ze dne 22. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1308/17, ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 152/19 nebo ze dne 29. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 444/21, která se týkala obdobných situací.

13. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky pro použití § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek neshledal. Ostatně ani sám stěžovatel přesah vlastních zájmů nebo značné průtahy v řízení, kterými by mu vznikala vážná či neodvratitelná újma, netvrdí.

14. Nebude-li stěžovatel po vydání konečného správního rozhodnutí ve věci a následném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a nové výsledky řízení před správními soudy; odmítnutí stávající ústavní stížnosti proto stěžovatele v konečném důsledku nijak nepoškozuje.

15. Vzhledem k výše uvedenému postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2024


Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj