I.ÚS 455/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodní korporace A, obchodní korporace B, obou zastoupených JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 111/2023 ze dne 12. prosince 2023 a bodům 3) a 7) usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň č. j. NCOZ-2778-78/TČ-2023-417303-H ze dne 2. června 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v uvedeném rozsahu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadenými body usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň (dále jen "policejní orgán"), byly podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnota zůstatky na bankovních účtech stěžovatelek. Důvod zajištění spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že dané bankovní účty ovládá podezřelý B. J., který je jednatelem a "majitelem" stěžovatelek a je prověřován pro závažnou trestnou činnost. Jelikož nebylo možné zajistit přímo finanční prostředky získané touto trestnou činností, byly zajištěny peněžní prostředky na předmětných účtech coby náhradní hodnota.

3. Proti usnesení podaly stěžovatelky stížnosti, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatelky úvodem připomínají, že obchodní korporace představují samostatné subjekty práva a jejich majetek nelze považovat za majetek společníků či akcionářů. Tvrdí, že jejich majetek nelze zajistit jako náhradní hodnotu, neboť nejsou podezřelé a v předmětném trestním řízení nehrají žádnou roli. Mají za to, že zajištění náhradní hodnoty je povinna strpět osoba, která se nachází v postavení podezřelého nebo u níž se nachází majetek potenciálně získaný trestnou činnosti, přičemž tyto podmínky v jejich případě nejsou splněny.

5. Stěžovatelky dále namítají, že orgány činné v trestním řízení mohly namísto zajištění peněžních prostředků přistoupit k zajištění "vlastnického podílu" podezřelého (tedy zřejmě myšleno obchodního podílu vlastněného podezřelým), který má ve stěžovatelkách. Podle jejich názoru existují právní záruky toho, aby podezřelý nevyváděl jejich majetek a nesnižoval tak tržní hodnotu jeho podílu ve stěžovatelkách. Uvádí, že blokace prostředků na účtu může právnickou osobu paralyzovat způsobem, který pro ni nebude řešitelný a bude hraničit s faktickou likvidací.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. dubna 2004 (U 18/33 SbNU), sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. října 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. února 2013].

8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království stížnost č. 5493/72 ze dne 7. prosince 1976). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. března 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. července 2004].

9. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelek, že zajištění náhradní hodnoty je povinna strpět pouze osoba, která se nachází v postavení podezřelého nebo u níž se nachází majetek potenciálně získaný trestnou činností. Využití zajišťovacích institutů podle § 79a a násl. trestního řádu není omezeno jen na osoby podezřelé, popř. obviněné ze spáchání trestného činu, ale může směřovat vůči jakýmkoli osobám disponujícím s věcí, jíž se zajištění může týkat. Zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu se pak týká věcí, které nejsou nástrojem trestné činnosti či výnosem z ní; jde o věci jiné, jež odpovídají hodnotě nástrojů či výnosů z trestné činnosti (srov. § 79g odst. 1 trestního řádu).

10. V napadeném usnesení policejního orgánu jsou dostatečně srozumitelně popsány okolnosti nasvědčující tomu, že podezřelý B. J., který je jediným jednatelem a jediným společníkem (tedy "majitelem") stěžovatelek a který je rovněž disponentem bankovních účtů, na nichž byly peněžní prostředky zajištěny, vkládal na tyto účty značné částky v hotovosti. Policejní orgán z toho i z dalších okolností dovodil důvodné podezření, že takto docházelo k zastírání finančních toků a vyvedení finančních prostředků z vlastních bankovních účtů (blíže viz strany 5 až 7 usnesení policejního orgánu). Existoval tedy důvodný předpoklad, že podezřelý na stěžovatelky převáděl výnosy ze své trestné činnosti. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro to, aby zpochybňoval závěr orgánů činných v trestním řízení, že byly splněny podmínky stanovené v § 79g trestního řádu pro zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelek jako náhradní hodnoty.

11. Opodstatněnost Ústavní soud nepřiznává ani úvahám stěžovatelek o tom, že orgány činné v trestním řízení mohly dosáhnout daného účelu zajištěním obchodního ("vlastnického") podílu podezřelého, který má ve stěžovatelkách. Z trestního řádu nevyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení zajistit primárně majetek podezřelého a až subsidiárně případně přistoupit k zajištění majetku dalších osob. Uvedené úvahy stěžovatelek jsou navíc v zásadním rozporu s tím, co samy zdůrazňují v úvodu ústavní stížnosti, totiž že majetek obchodních korporací je třeba důsledně oddělovat od majetku jejich společníků či akcionářů. Jestliže tedy mají orgány činné v trestním řízení za to, že podezřelý převedl výnos z trestné činnosti do majetku obchodní korporace (jak je tomu i v nyní posuzované věci), logicky musí i zajišťovací prostředky směřovat proti majetku této korporace.

12. Ústavní soud si je vědom toho, že použití zajišťovacích prostředků může právnickou osobu vystavit do velice obtížné, někdy i neřešitelné situace, jak stěžovatelky připomínají. Zajišťovací prostředky jsou nicméně prakticky vždy spojeny s negativními důsledky pro osobu, vůči které jsou použity, což však neznamená, že by toto použití mělo být automaticky posuzováno jako nezákonné, či dokonce protiústavní. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nevyplývají žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by zajištění peněžních prostředků mělo mít pro stěžovatelky likvidační účinky, resp. by bylo možno je považovat za zjevně nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému účelu. Ústavní soud v této souvislosti nemůže ani přehlédnout zmínku uvedenou na straně 7 napadeného usnesení policejního orgánu, že z otevřených zdrojů nelze dohledat, že by stěžovatelky skutečně vykonávaly nějakou obchodní činnost.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu