II.ÚS 3425/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Y. V., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 23 Cdo 2336/2024-625, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. dubna 2014 č. j. 60 Co 38/2024-558 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. září 2023 č. j. 9 C 97/2019-509, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě určených nemovitostí, jejichž podíl o velikosti jedné poloviny darovala vedlejšímu účastníkovi (jejímu bývalému manželovi) darovací smlouvou ze dne 10. 12. 1990. V žalobě uvedla, že v důsledku velmi hrubého jednání vůči její osobě vyzvala vedlejšího účastníka dne 30. 10. 2018 k vrácení daru. Vedlejší účastník stěžovatelkou uplatněný nárok neuznal a na svou obranu uvedl, že stěžovatelce neublížil tak, že by svým jednáním hrubě porušoval dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").

3. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu na určení, že je stěžovatelka výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že jednání vedlejšího účastníka nedosahovalo intenzity hrubého porušování dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku, když jednání porušujícího dobré mravy se dopouštěli oba účastníci. Prokázané jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce dne 5. 12. 2017 bylo ojedinělým excesem obdarovaného spočívajícím ve fyzickém napadení bez vážnějších následků. Ostatní vytýkané skutky nebyly vedlejšímu účastníkovi prokázány, a to ani přes poučení stěžovatelky ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žádné z dílčích jednání popsaných v jeho rozsudku jednotlivě ani v celkové souvislosti nelze v daném případě považovat za hrubé porušení dobrých mravů takové intenzity, která by odůvodňovala vrácení daru (§ 630 občanského zákoníku).

5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, přičemž úvaha soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku, není zjevně nepřiměřená.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že i když tvrdila řadu skutků, které doložila jí dostupnými důkazy, okresní soud jí neposkytl ochranu. Okresní soud stěžovatelkou předložené důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech (ale jen jednotlivě), ačkoliv důkazy ve svém souhrnu dokládaly dlouhodobé jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce "daleko za hranou" dobrých mravů. Bylo-li pak možné některý důkaz vyhodnotit více způsoby, okresní soud jej hodnotil v neprospěch stěžovatelky. Ačkoliv stěžovatelka opakovaně namítala nevěrohodnost některých svědků, např. synů J. V. ml. a J. V., okresní soud jí jejich nevěrohodnost neumožnil prokázat, když navržené nahrávky odmítl provést.

7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, ačkoliv měl věc vrátit okresnímu soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Tímto svým postupem krajský soud porušil právo stěžovatelky na dvojinstanční soudní řízení, neboť proti rozhodnutí krajského soudu po doplněném dokazování nemohla podat znovu odvolání. Tím porušil také právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

8. Stěžovatelka dále namítá, že nesprávné právní posouzení nenapravil ani Nejvyšší soud. Nejvyšší soud meritorně přezkoumal pouze její námitku, že skutek ze dne 5. 12. 2017 naplňuje skutkovou podstatu pro vrácení daru, avšak tuto námitku neshledal s poukazem na jím uvedenou judikaturu důvodnou. Stěžovatelka Nejvyšším soudem uváděnou judikaturu považuje za nepřiléhavou. Je přesvědčena, že fyzické násilí je vždy (s výjimkou nutné obrany) v hrubém rozporu s dobrými mravy. To podle stěžovatelky platí tím spíše, došlo-li tímto fyzickým násilím k újmě na zdraví s několikatýdenní rekonvalescencí. Ostatně o závažnosti jednání vedlejšího účastníka svědčí i to, že uvedený skutek byl uznán za přestupek. Nešlo tedy o bezvýznamný konflikt, a proto posouzení věci Nejvyšším soudem není správné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s poukazem na svoji judikaturu, avšak neuvedl, proč není použitelná judikatura, na kterou odkazovala stěžovatelka, tj. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 903/2011.

9. Stěžovatelka dovozuje, že soudy všech stupňů věc posuzovaly příliš formalisticky, nedostatečně zjistily skutkový stav věci, z provedených důkazů vyvodily nesprávné skutkové závěry, a na základě toho případ nesprávně právně posoudily a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V důsledku uvedených vad neochránily právo stěžovatelky vlastnit a pokojně užívat majetek, když neurčily, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, tak staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší.

14. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci obecné soudy nesprávně zjistily a posoudily, zda chování vedlejšího účastníka naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů, které by odůvodňovalo požadavek stěžovatelky na vrácení daru ve smyslu § 630 občanského zákoníku.

15. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61)].

16. V předmětné věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žádné z prokázaných dílčích jednání vedlejšího účastníka popsaných v prvostupňovém rozsudku jednotlivě ani v celkové souvislosti nelze za daných okolností v daném případě považovat za hrubé porušení dobrých mravů takové intenzity, která by odůvodňovala vrácení daru. Obecné soudy se důkladně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi posuzovaného případu, přičemž zohlednily i vzájemný vztah účastníků řízení. Vyšly ze zjištění, že mezi účastníky řízení docházelo k neshodám, které však byly vzájemně vyvolávané. Obecné soudy dovodily, že vzájemné vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě natolik narušené a antagonistické, že je třeba tuto vzájemnost narušení vztahů vzít v úvahu při posuzování intenzity vytýkaného jednání. S ohledem na zjištění učiněná v předmětném řízení dospěly k závěru, že skutečnost, že vedlejší účastník byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, se příčí dobrým mravům, avšak toto ojedinělé jednání nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku z hlediska intenzity, neboť závadného chování se vedlejší účastník vůči stěžovatelce dopustil v situaci, kdy se přeli se stěžovatelkou ohledně rozpadu vzájemných manželských a rodinných vztahů a o majetkoprávních otázkách s tím spojených. Z dikce § 630 občanského zákoníku vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy. Aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy. V posuzované věci však obecné soudy dospěly k závěru, že v procesu dokazování prokázané chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku z hlediska intenzity závadnosti, přičemž s uvedeným závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud. Nejvyšší soud vysvětlil, že soudy nižších stupňů se v předmětné věci v souladu s ustálenou judikaturou tohoto soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu. Úvahu soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů podle § 630 občanského zákoníku, proto Nejvyšší soud neshledal jako zjevně nepřiměřenou. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

17. Posouzení či zhodnocení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům (to platí i pro jednání hrubě porušující dobré mravy, jako je tomu v nyní posuzované věci) přísluší výhradně obecným soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" (zde současně i pojmu "hrubě") dán prostor pro jeho interpretaci, a není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97).

18. Ústavní soud současně poukazuje na to, že posuzování jednání jako odporujícího dobrým mravům (resp. hrubě porušujícího dobré mravy) je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy). K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.

19. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že Nejvyšší soud nepřihlédl k rozsudku ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 903/2011, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jako je právě nyní posuzovaná věc, ve které jde o posuzování jednání jako hrubě porušujícího dobré mravy, lze (a to i s ohledem na výše uvedené) stěží hovořit o precedenční závaznosti závěrů učiněných Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích vydaných v jiných věcech. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud přiléhavě vyložil, že § 630 občanského zákoníku je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. norma, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata § 630 občanského zákoníku, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji "objektivizovat" (viz body 12 a 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Dostatečně se vypořádal i s námitkou stěžovatelky, že krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, ačkoliv měl věc vrátit okresnímu soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí, a to s odůvodněným závěrem, že tím stěžovatelka vytýká ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (srov. body 14 a 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

20. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v předmětné věci při posouzení chování vedlejšího účastníka ve vztahu k její osobě jako nikoli hrubě porušujícího dobré mravy. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci zjištěn nebyl.

21. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Krajský soud odvolání stěžovatelky pečlivě posoudil, o čemž svědčí mimo jiné podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že krajský soud provedl sám rozsáhlé dokazování (ačkoliv měl věc vrátit okresnímu soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí), čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu při provádění dokazování byl v souladu s § 213 o. s. ř. Krajský soud v odvolacím řízení napravil procesní nedostatek okresního soudu spočívající v absenci poučení stěžovatelky podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. § 213b o. s. ř.) a vypořádal se s důkazními návrhy stěžovatelky, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepřistoupil k provedení stěžovatelkou navržených důkazů (když z převážné části šlo o návrhy stěžovatelky na zopakování dokazování provedeného již okresním soudem). Z již shora uvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud se jejím dovoláním řádně nezabýval. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky neshledal přípustným. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu