I.ÚS 1423/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti I. M., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 214/2023-34 ze dne 12. března 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka zaslala Okresnímu státnímu zastupitelství v Příbrami (OSZ) dne 8. 12. 2023 podání nadepsané jako "Podnět oznamovatelky a doplnění trestního oznámení ze dne 1. června 2023". Tento podnět vyřídilo OSZ tak, že vyrozumělo stěžovatelku o založení podání bez dalšího opatření s tím, že předložené písemnosti neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly jiné vyřízení věci, než k němuž státní zástupce dospěl již při vyřízení prvního podání ze dne 1. 6. 2023.

2. Následně stěžovatelka proti vyrozumění OSZ podala podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (KSZ). Stěžovatelka uvedla, že došlo k porušení zásady ne bis in idem a zásady legality a tvrdila nepřezkoumatelnost vyrozumění státního zástupce OSZ. Namítala také porušení práva na účinné vyšetřování. KSZ však dospělo shodně s OSZ k závěru, že z podání stěžovatelky neplyne žádné podezření na spáchání jakéhokoli trestného činu a připomnělo, že stěžovatelka již byla ve své předchozí sérií podání upozorněna na svůj zcela chybný názor na aplikaci zásady ne bis in idem, stejně jako na nepřiléhavost tvrzení o porušení zásady legality a práva na účinné vyšetřování.

3. Stěžovatelka proti vyrozumění KSZ brojí touto ústavní stížností. V ní namítá porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny, práva na obhajobu, principu rovnosti zbraní a práva na účinné vyšetřování. Porušení těchto základních práv dovozuje stěžovatelka z toho, že se podle jejího názoru příslušná státní zastupitelství nedostatečně vypořádala s jejím trestním oznámením. Opětovně pak stěžovatelka argumentuje porušením zásady ne bis in idem a zásady legality.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí (vyrozumění). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

5. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23, obecně platí, že trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Pozitivní povinností státu je však současně zajistit ochranu základních práv, a to i účinným trestním řízením. Takový požadavek vyplývá podle judikatury ESLP nejen z práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, nýbrž také výjimečně u (závažnějších) zásahů do majetkových práv.

6. V této posuzované věci se o takový trestný čin ani o takový výjimečně závažný zásah nejedná. Stěžovatelka podala trestní oznámení pro trestný čin obecného ohrožení, poškození cizí věci či jiného trestného činu. Navíc, stěžovatelka ani není poškozenou. Stěžovatelka se ve svém trestním oznámení fakticky pouze domáhá trestního stíhání dalších osob za skutek, za který již byla sama pravomocně odsouzena. Již z toho plyne, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Vedle toho Ústavní soud připomíná, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18).

8. Z napadeného vyrozumění je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení se adekvátně zabývaly podáními stěžovatelky, která brojí pouze proti výsledku, nikoli procesu posouzení svých podání. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navíc zcela ignoruje, že její argumentace zásadou ne bis in idem a zásadou legality, obsažená v ústavní stížnosti, byla opakovaně vyvrácena jako chybná a nepřiléhavá ze strany orgánů činných v trestním řízení. Přesto stěžovatelka s touto argumentací v ústavní stížnosti znovu přichází, aniž by na srozumitelné a přezkoumatelné závěry orgánů činných v trestním řízení jakkoli věcně reagovala.

9. Uvádí například, že založení trestního oznámení bez dalšího odporuje zásadě ne bis in idem, jelikož posouzení podaného trestní oznámení by nemělo mít žádný základ v předchozím trestním řízení vedeném proti ní. Jinak řečeno, podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení nesmí založení trestního oznámení odůvodňovat žádnými odkazy na řízení vedené pro totožný skutek. Tato interpretace zásady ne bis in idem ze strany stěžovatelky, přesněji jejího právního zástupce, je zcela zásadním nepochopením významu této zásady, jak již bylo stěžovatelce opakovaně vysvětleno, na což však její právní zástupce ve své argumentaci nijak nereagoval. Ústavní soud proto již není povinen tyto závěry podrobněji odůvodňovat a postačí odkázat na ústavně souladné odůvodnění aktů vydaných orgány činnými v trestním řízení.

10. Ústavní soud stručně konstatuje, že z napadených vyrozumění jsou dostatečně srozumitelné důvody, pro které státní zastupitelství nezahajovalo na základě stěžovatelčina oznámení trestní řízení. Stěžovatelka navíc již dříve podala obsahově shodné trestní oznámení, které OSZ založilo, proti čemuž podala podnět k výkonu dohledu. Vyrozumění napadené touto ústavní stížností je tak již čtvrtým podáním stěžovatelky směřujícím k zahájení trestního stíhání vůči jiným osobám, přičemž ve všech čtyřech rozhodnutích jí bylo srozumitelně vysvětleno, proč orgány činné v trestním řízení neshledaly v předložených podnětech žádné důkazy o spáchání trestného činu.

11. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu