II.ÚS 1751/23 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatele P. A., právně zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023 č. j. 100 Co 32/2023-1472 a č. j 100 Co 33/2023-1476 a usnesením Okresního soudu Praha-východ a ze dne 17. 10. 2022 č. j. 30 P 128/2017-1142 a ze dne 21. 11. 2022 č. j. 30 P 128/2017-60N, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a nezl. L. A. a nezl. A. A., zastoupené Městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1/6, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, a R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 30. 6. 2023 dvě ústavní stížnosti, v nichž stěžovatel namítá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími opatrovnických soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel namítá zejména zásah do jeho práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), práva na respektování svého soukromého a rodinného života (čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), práva na péči o děti a jejich výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny), práva ochrany rodiny a zvláštní ochrany dětí a mladistvých (čl. 32 odst. 1 Listiny) a poukazuje na porušení práv nezletilých dcer na svobodné vyjadřování názorů ve všech záležitostech, které se jich dotýkají (čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh vyplynulo, že tentýž stěžovatel brojí proti několika rozhodnutím opatrovnických soudů, týkajících se jeho dvou nezletilých dcer. Obě uvedené ústavní stížnosti tedy výše uvedené podmínky splňují, neboť se týkají týchž účastníků a souvisejí tak spolu i skutkově. Proto je Ústavní soud podle výše citovaných ustanovení z důvodu hospodárnosti a efektivnosti řízení spojil ke společnému řízení, a to usnesením ze dne 18. 7. 2023. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 1/23 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Tomáš Lichovník, neboť mu byla postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 1751/23.

3. Usnesením ze 17. 10. 2022 č. j. 30 P 128/2017-1142 Okresní soud Praha-východ v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí uložil stěžovateli (dále též "otec") pokutu ve výši 20 000 Kč s tím, že je povinen pokutu zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet Okresního soudu Praha-východ (výrok I.). Dále mu uložil zaplatit matce na náhradě nákladů řízení částku 1 573 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce (výrok II.). Vyzval matku nezletilých, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení sdělila soudu, zda otec předal nezletilé do péče matky (výrok III.). Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že otec nadále dlouhodobě nerespektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí a dcery zpět do péče matky nepředal, proto shledal důvod pro výkon pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu o péči o děti. Již v předchozím rozhodnutí vyjádřil, že neshledal žádný závažný důvod, pro který by byl návrat dětí do péče matky vyloučen. Při stanovení výše pokuty soud prvního stupně vzal v úvahu, že matka děti téměř vůbec nevídá a fakticky tak nemá možnost realizace výkonu své rodičovské odpovědnosti. Proto nařídil výkon tohoto rozhodnutí a uložil otci za neplnění povinnosti stanovené pravomocným rozsudkem soudu další pokutu ve výši 20 000 Kč, tedy ve dvojnásobné výši, než byla první v pořadí uložená pokuta. Odvolací soud toto usnesení potvrdil.

4. Usnesením ze dne 21. 11. 2022 č. j. 30 P 128/2017-60N Okresní soud Praha-východ nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 9. 2017 č. j. 30 P 128/2017-403 odnětím nezletilých z realizace styku s otcem a jejich předání do péče matky (výrok I.). Otci uložil zaplatit matce na náhradě nákladů řízení částku 1 573 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce matky (výrok II.). Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že v daném případě je zřejmé, že otec i přes předchozí rozhodnutí soudu o uložení pokut nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu o péči o nezletilé, přestože neexistuje žádný závažný důvod, pro který by byl návrat nezletilých dcer do péče matky vyloučen. Předchozí postup soudu přes opakované poučení otce v předchozích rozhodnutích o výkonu rozhodnutí nevedl k nápravě, proto soudu nezbylo než přikročit k výkonu rozhodnutí odnětím nezletilých. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud neshledal důvodným a usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

5. Stěžovatel v obou ústavních stížnostech podrobně zrekapituloval průběh opatrovnického řízení, popsal vztahy obou nezletilých dcer k matce i otci, a uvedl, že klíčová událost tohoto řízení nastala dne 31. 5. 2022, kdy matka odmítla předat nezletilé dcery jejich babičce a tetě, resp. matce a sestře stěžovatele, když je tyto přišly z pověření otce vyzvednout. Otec se v daný den nacházel na zahraniční dovolené v Egyptě, kterou původně plánoval prožít s nezletilými dcerami, ovšem z důvodu původního zákazu daného matkou, tyto se stěžovatelem neodjely. Matka ovšem předat nezletilé dcery ke styku s jejich rodinnými příslušníky, tedy s vlastní babičkou a tetou, nejdříve odmítla, načež se dokonce začala přetahovat s nezletilou L. o nezletilou A., čímž druhé jmenované způsobila modřinu na paži. Matka rovněž odmítla předat nezletilým dcerám jejich osobní věci, a to včetně školních pomůcek, které v souvislosti s končícím druhým pololetím školního roku obě dcery potřebovaly z důvodu nadcházejícího závěrečného přezkoušení, a to i po tom, co jí toto doporučila přivolaná hlídka Policie ČR. Prožité trauma zanechalo v nezletilých dcerách hluboké stopy, když obě později potvrdily, že se za matkou nechtějí vracet, neboť se obávají, že budou ze strany své matky vystaveny dalším emočně negativním jednáním, a že se obávaly, že ze strany matky budou za své postoje "seřvány". Obě rovněž uvedly, že v kontrastu s původní úpravou péče chtějí alespoň střídavou péči, aby nebyly nuceny se tak často balit a přejíždět mezi domovy svých rodičů. Všechny tyto skutečnosti vyplývají z vyjádření nezletilých dcer, které učinily dne 7. 6. 2022 před orgánem OSPOD. Na to podala matka dne 24. 6. 2022 návrhy na výkon rozhodnutí s odůvodněním, že po skončení styku, který započal výše uvedeným incidentem dne 31. 5. 2022, otec nepředal nezletilé dcery zpět matce.

6. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám. Obsáhlé námitky stěžovatele proti všem napadeným rozhodnutím vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, není rovněž třeba podrobně rozvádět.

7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy péče o nezletilé dcery. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].

9. Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje k zásahům do rozhodování opatrovnických soudů pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V nyní projednávané věci však Ústavní soud takový deficit neshledal, a proto není žádný důvod do rozhodování opatrovnických soudů zasahovat.

10. Napadená rozhodnutí opatrovnických soudů se týkají výkonu pravomocného rozhodnutí ohledně úpravy péče o nezletilé děti a úpravy jejich styku s otcem. Tato rozhodnutí tedy přímo neupravují péči o nezletilé a nelze na ně proto uplatňovat veškeré principy, které Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, týkajících se svěřování nezletilých do péče rodičů. V posuzované věci opatrovnické soudy vycházely z pravomocně upravené péče o nezletilé, přičemž to byl stěžovatel, který pravomocné rozhodnutí soudu nerespektoval. Napadená usnesení vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a logicky vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, a to i přesto, že nezletilé se ve věci vyjadřovaly ve vztahu k matce přinejmenším rezervovaně.

11. Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, poslední rozhodnutí ve věci péče o nezletilé bylo vydáno Krajským soudem v Praze dne 23. 3. 2023 (sp. zn. 100 Co 34/2023), a to jako předběžné opatření, jímž se nezletilé děti předávají do střídavé péče rodičů tak, že v péči otce budou vždy od pondělí v sudém kalendářním týdnu od 13.00 hodin do následujícího pondělí v lichém kalendářním týdnu do 13.00 hodin a v péči matky budou od pondělí v lichém kalendářním týdnu od 13.00 hodin do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 13.00 hodin s tím, že k převzetí nezletilých dojde vždy v místě školního zařízení. Nebudou-li nezletilé ve školním zařízení, k jejich předání dojde mezi rodiči v místě rodiče, jehož péče končí. Výživné pro nezletilé nebylo zatímně stanoveno. Ústavní soud shledal, že uvedeným předběžným opatřením bylo v podstatě vyhověno přáním obou nezletilých, pro něž je střídavá péče vhodným řešením, a proto není v zájmu jak nezletilých, tak ani rodičů do věci z jeho strany nyní jakkoli zasahovat.

12. Ústavní soud k tomu dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je věcí obecných soudů, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 či IV. ÚS 1328/23).

13. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2023


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu