II.ÚS 1397/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky PMR Invest Slezsko, s. r. o., sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava - Moravská Ostrava, právně zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2023, č. j. 20 Cdo 541/2023-154, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2022, č. j. 11 Co 191/2022-117, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka vlastní nemovité věci (pozemky a budovy) v katastrálním území Lyžbice, obec Třinec. Stěžovatelka nemovité věci nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2012, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podala dne 2. 12. 2012. Předtím, než stěžovatelka nemovité věci nabyla, byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (proti předchozímu vlastníkovi) zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech, a to již dne 30. 4. 2010. Návrh byl pravomocně zamítnut rozhodnutím krajského soudu. V důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu byl však výkon rozhodnutí pravomocně nařízen dne 1. 4. 2014. Jinými slovy, stěžovatelka nabyla nemovité věci "v mezidobí", kdy návrh na výkon rozhodnutí byl sice pravomocně zamítnut, následně byl však v důsledku mimořádných opravných prostředků a ústavních stížností pravomocně nařízen. Stěžovatelka vystupovala v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku vedeném pod sp. zn. 42 C 349/2021, jako žalobkyně. Domáhala se vyloučení nemovitých věcí, které jsou v jejím vlastnictví, z výkonu rozhodnutí. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 42 C 349/2021-69, žalobě vyhověl a dotčené nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelky vyloučil z výkonu rozhodnutí. Žalovaný se proti rozsudku okresního soudu bránil odvoláním.

3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 11 Co 191/2022-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil zejména odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož zřízení soudcovského zástavního práva (na rozdíl od jiných způsobů výkonu rozhodnutí) nesměřuje k uspokojení vymáhané pohledávky. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že nařízením výkonu nedochází k přímému postižení majetku povinného, jelikož plní funkci jinou, zajišťovací. Vlastním důsledkem zřízení soudcovského zástavního práva je, že pro pohledávky, které jsou jím zajištěny, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, k nimž bylo toto právo zřízeno, nejen proti povinnému, tj. proti tomu, kdo byl povinným v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, nýbrž přímo proti každému dalšímu pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (§ 338d odst. 2 o. s. ř.). Na této skutečnosti nic nemění ani úvaha, že stěžovatelka mohla být v dobré víře, že kupuje nemovitost nezatíženou právem třetích osob. Protože pořadí zástavního práva je dáno okamžikem jeho vzniku, je zřejmé, že také pro vznik soudcovského zástavního práva musí být rozhodné ty okolnosti, které tu jsou v den, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že předpokladem nařízení výkonu rozhodnutí je doložení vlastnického práva povinného k nemovitým věcem, jež mají být soudcovským zástavním právem zatíženy ke dni podání návrhu na výkon rozhodnutí. Den, kdy soudu došel návrh, je současně významný z hlediska pořadí soudcovského zástavního práva. Změny ve vlastnictví nemovitých věcí, které nastanou po zahájení vykonávacího řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva významné.

4. Stěžovatelka v odvolacím řízení namítala, že (s ohledem na zamítavé pravomocné rozhodnutí krajského soudu) ke dni uzavření kupní smlouvy mezi původním vlastníkem nemovitých věcí a stěžovatelkou soudcovské zástavní právo neexistovalo, neboť nebylo zřízeno. Krajský soud v napadeném rozsudku přisvědčil tomuto tvrzení stěžovatelky. Uvedl však, že stále probíhalo řízení, byť formou mimořádného opravného prostředku (dovolání a ústavní stížnost). Šlo o jedno řízení o výkon rozhodnutí, takže poté, co Ústavní soud ve dvou případech zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a vždy věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (a následně bylo soudcovské zástavní právo zřízeno), je stále rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, tj. den 30. 4. 2010. Proto k odvolání žalovaného krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba na vyloučení nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí zamítá. Stěžovatelka se proti rozsudku bránila dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 3. 4. 2023, č. j. 20 Cdo 541/2023-154, dovolání odmítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud v zásadě zopakoval judikatorní závěry, na které odkazoval již krajský soud. Jelikož se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu krajský soud neodchýlil, bylo na místě dovolání odmítnout.

5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud porušily její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje tytéž námitky, které již předestřela v předchozím řízení. Zjednodušeně řečeno namítá, že obecné soudy měly vyloučit nemovité věci z výkonu rozhodnutí, neboť v době, kdy je smluvně nabyla, na nich soudcovské zástavní právo nevázlo. Stěžovatelka tak byla v dobré víře, že nabývá nezatížené nemovité věci. Stěžovatelka považuje postup obecných soudů za příliš formalistický.

6. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i obou napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv.

9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v této věci nejedná.

10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy. Zejména krajský soud v napadeném rozsudku jasně, srozumitelně a přesvědčivě popsal relevantní právní úpravu i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci, kterou v průběhu řízení nabyl smluvně nový vlastník. Z napadeného rozsudku je zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané a jaké právní závěry na jejich základě učinil. Z citované judikatury Nejvyššího soudu nesporně vyplývá, že pro určení, zda jsou dotčené nemovité věci ve vlastnictví povinného, je rozhodný den, kdy byl podán návrh na zřízení soudcovského zástavního práva (v této věci 30. 4. 2010). Na situaci, ve které se ocitla stěžovatelka, se přitom uplatní § 338d odst. 2 o. s. ř. Rovněž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné vady, které by jej opravňovaly ke zrušení tohoto usnesení.

11. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně platí, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu odůvodňuje zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2023


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu