I.ÚS 1395/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů L. N., R. N., R. Š. a A. N., zastoupených JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. března 2023 č. j. 68 To 1/2023-549 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 7 T 118/2022-465, a o s ní spojeném návrhu na zrušení § 245 odst. 1, věty druhé a třetí, a § 314q odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství v Olomouci a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1, odst. 2 Ústavy.

2. Současně stěžovatelé navrhují zrušení § 245 odst. 1, věty druhé a třetí, a § 314q odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

3. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu ze dne 19. 7. 2022 uzavřenou mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obviněným vedlejším účastníkem M. D. (dále jen "vedlejší účastník") a současně rozhodl, že vedlejší účastník je vinen přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl vedlejšímu účastníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, M. N. a všichni stěžovatelé (pozůstalí po zemřelém poškozeném) odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek neobsahuje odůvodnění ve smyslu § 129 odst. 2 trestního řádu, neboť po jeho vyhlášení se vedlejší účastník i příslušný státní zástupce vzdali práva odvolání, přičemž vedlejší účastník tak učinil i za osoby uvedené v § 247 odst. 2 trestního řádu, a dále prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění.

4. S ohledem na právo stěžovatelů (poškozených) podat odvolání proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmě okresní soud tyto výroky odůvodnil. Poukázal na to, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že stěžovatelé se řádně a včas připojili k trestnímu řízení, kdy část nemajetkové újmy byla uhrazena Generali ČP, a. s., a stěžovatelé se zavázali v dohodě o narovnání, že další úhradu již požadovat nebudou. Ve vztahu k dalšímu požadavku na náhradu nemajetkové újmy přesahující poskytnutou platbu pojišťovnou by bylo podle okresního soudu nezbytné provádět dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, proto bylo postupováno v souladu s § 229 odst. 1 trestního řádu. První a druhý stěžovatel navíc požadovali prostřednictvím svého zmocněnce náhradu škody ve výši 124 072 Kč za poškozené kolo, jeho vybavení, mobilní telefon, oděv a hodinky. Okresní soud uzavřel, že i ve vztahu k rozhodnutí o této náhradě majetkové škody by bylo nezbytné provádět dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, proto bylo postupováno v souladu s § 229 odst. 1 trestního řádu.

5. Odvolání stěžovatelů proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu. Po přezkoumání věci neshledal v postupu okresního soudu žádné podstatné vady. K námitkám stěžovatelů o protiústavnosti § 245 trestního řádu ve vztahu k nemožnosti poškozených napadnout rozsudek o schválení dohody o vině a trestu konstatoval, že trestní řád umožňuje poškozeným napadnout rozsudek soudu prvního stupně pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [§ 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Dále zopakoval, že se všemi stěžovateli byly uzavřeny Generali Českou pojišťovnou, a. s., dohody o narovnání, na základě kterých jim bylo plněno odškodnění nemajetkové újmy, přičemž dalšího plnění nad rámec vyplacených částek se stěžovatelé vzdali.

6. Ač se stěžovatelé se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy včas připojili k trestnímu řízení, nedal jim krajský soud za pravdu v tom, že uplatněný nárok rovněž řádně doložili. I když stěžovatelé tvrdili, že ve spise jsou obsaženy fotografie jejich poškozených věcí i protokol o vydání těchto věcí, nebylo možno podle krajského soudu dospět k závěru, že výše uplatněné škody byla v řízení řádně doložena. K tomu krajský soud podotkl, že ocenění poškozených či zničených věcí provedené zmocněncem stěžovatelů nebylo možno považovat za řádné doložení tvrzeného nároku. Zdůraznil, že k prokázání výše škody by bylo potřeba provést další dokazování, a to minimálně doložením dokladů o pořízení jednotlivých věcí či o jejich opravě, a v návaznosti na to pak odborným vyjádřením směřujícím ke stanovení hodnoty zničených či poškozených věcí, případně vypracováním znaleckého posudku k jejich ocenění. Dodal, že jakkoli nepochybuje o tom, že zmocněnec stěžovatelů ocenil věci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak že ke stanovení výše škody mu chybí odborná způsobilost, nadto jej nelze s přihlédnutím k jeho procesnímu postavení považovat ani za objektivního a nestranného posuzovatele výše způsobené škody. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že výše způsobené škody nebyla v řízení dostatečně prokázána.


II.
Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti detailně rozebírají, proč je ve věci založena jejich aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Dále opětovně zdůrazňují, že nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že majetkovou škodu vzniklou v souvislosti se zničením jízdního kola a osobních věcí zemřelého poškozeného řádně nepřihlásili. Jsou přesvědčeni, že státní zástupce opomněl dbát na jejich zájmy a že povinnost doložit pojišťovně potřebné informace a podklady měl vedlejší účastník, nikoliv oni. Podle nich nebyl splněn předpoklad pro uzavření dohody o vině a trestu, neboť vedlejší účastník neuhradil škodu, která byla z jejich strany řádně doložena a vyčíslena. Uložený trest pak považují za nepřiměřeně mírný. Daný případ je podle nich důkazem selhání výkonu veřejné žaloby a soudní moci, neboť byli postaveni jen do pasivní role přihlížejících v adhezním řízení, bez žádných nároků a bez zastání státní moci. Tvrdí, že se z nich stali "obětní beránci zlovůle soudů a státních zástupců", což považují za neakceptovatelné.

8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhují zrušení § 314q odst. 5 trestního řádu, podle kterého se při schválení dohody o vině a trestu neprovádí dokazování. To podle přesvědčení stěžovatelů zamezuje tomu, aby byla uplatněná škoda ve veřejném zasedání projednána. Mají za to, že celá koncepce dohody o vině a trestu obsažená v trestním řádu dbá o obviněného a jeho výhody a přehlíží práva poškozeného, což ze svého pohledu detailně vysvětlují.

9. Současně stěžovatelé navrhují zrušení § 245 odst. 1, věty druhé a třetí, trestního řádu s tím, že zrušením této části zákonného ustanovení budou podle jejich mínění státní zástupci a obvinění vedeni k tomu, aby dohoda o vině a trestu zaručovala úhradu škody poškozeným, kteří pak nebudou mít důvod se odvolávat, což zajistí i rychlost trestního řízení. Jsou toho mínění, že v posuzované věci příslušný státní zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu nedbal na jejich zájmy a daná dohoda tak nebyla sjednána v souladu s § 175a odst. 5 trestního řádu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že stěžovatelé byli účastníky daného trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníku v postavení poškozených a s ohledem na § 43 odst. 1 trestního řádu je třeba je považovat i za účastníky řízení o vině a trestu, neboť jim příslušným trestným činem byla způsobena újma. Podle uvedeného ustanovení se postavení poškozeného v trestním řízení nevyčerpává jen možností navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, ale má právo činit i návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu (srov. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21).

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.

14. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o zájem a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].

15. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, současně však nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout. Soud přitom rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Nebylo-li by vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17).

16. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Protože trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout, nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Řízení před civilními soudy má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z § 43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz § 228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07).

17. Jde-li o odůvodnění rozhodnutí podle § 229 trestního řádu, Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by trestní soudy odkázání vůbec, odůvodnily ho nedostatečným způsobem, anebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit náhradu škody a její výši (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15).

18. Z napadených rozhodnutí v nyní posuzované věci se podává, že zmocněnec poškozených byl přítomen u jednání okresního soudu, kde se domáhal toho, že nesouhlasí s tím, aby část rozsudku o schválení dohody o vině a trestu nebyla odůvodněna v písemném vyhotovení rozsudku. Okresní soud a následně i krajský soud řádně vysvětlily, že s ohledem na to, že trestní řád umožňuje poškozeným napadnout rozsudek soudu prvního stupně pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [§ 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu], byly odůvodněny toliko ty výroky, proti kterým stěžovatelé mohli podat odvolání. Takovému postupu okresního soudu a krajského soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

19. Obecné soudy také dostatečně zdůvodnily, proč nebylo rozhodnuto o nároku stěžovatelů na náhradu škody v trestním řízení. Poukázaly na to, že ač se stěžovatelé se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy včas připojili k trestnímu řízení, výše způsobené škody nebyla v řízení dostatečně prokázána (sub body 4 - 6). Důvody, na jejichž základě byli stěžovatelé odkázáni s jejich nárokem na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, jsou podle Ústavního soudu relevantní a mají oporu v provedeném dokazování.

20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Vedle ústavní stížnosti podali stěžovatelé s ní spojený akcesorický návrh na zrušení § 245 odst. 1, věty druhé a třetí, a § 314q odst. 5 trestního řádu. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

22. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2023


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu