III.ÚS 1517/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2023, č. j. 5 To 136/2023-443, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 14. 3. 2023, č. j. 2 T 43/2020-426, podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, uložený mu rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 1. 2022, č. j. 2 T 43/2020-430. Pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Ve věci samé byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Ve zkušební době se však stěžovatel neosvědčil. Rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. 6 T 120/2022-72, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil tak, že dne 28. 6. 2022 opakovaně řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Za to ho okresní soud odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců (pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou), a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Do výkonu trestu stěžovatel ani po opakované výzvě dobrovolně nenastoupil. Ve zkušební době se rovněž dopustil přestupku spočívajícího v tom, že v obchodním centru odcizil zboží v hodnotě 1 864 Kč.

3. Po zvážení uvedených okolností dospěl okresní soud k závěru, že ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a přijetí dalších omezujících opatření by účel trestu nenaplnilo. Stěžovatel se již pětkrát dostal do konfliktu se zákonem. Byť k předchozím třem odsouzením nelze pro zahlazení přihlížet, vyplývá z nich zjevný sklon stěžovatele k nerespektování zákona a ani ukládané výchovné trestní sankce jej od dalšího opakovaného protiprávního jednání neodrazují. Pouze při nařízení výkonu trestu si podle okresního soudu může stěžovatel uvědomit, že jeho excesivní chování nebude neustále tolerováno.

4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel zcela zjevně nevedl řádný život, neboť spáchal úmyslný trestný čin a přestupek. Ponechání podmíněného odsouzení v případech zjevného nevedení řádného života musí být podle zákona odůvodněno výjimečnými okolnostmi, které však v dané věci absentují. Není tedy jiná možnost, než nařídit výkon trestu. Stěžovatelovy námitky se podle krajského soudu míjí s předmětem daného řízení. Je podle něj nerozhodné, jakého druhu kriminality se stěžovatel ve zkušební době dopustil. Stejně irelevantní je stěžovatelovo doznání, lítost, absence způsobené škody, jakož i psychický stav, v němž se stěžovatel trestné činnosti dopustil. Zároveň nelze aplikovat § 38 odst. 2 trestního zákoníku, který se vztahuje na ukládání trestů, a nikoliv na rozhodování o osvědčení pachatele. Podle krajského soudu není důvod čekat na výsledek působení čtyřměsíčního trestu odnětí svobody (uloženého za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky), neboť předmětem rozhodování soudů je otázka, zda se stěžovatel osvědčil. Zároveň výkon trestu odnětí svobody není výjimečnou skutečností, která by měla odůvodnit mírnější postup. Stěžovatelův odkaz na nález ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, je nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud kritizoval kumulované ukládání podmíněných trestů bez zohlednění jejich společného působení, a v projednávané věci žádný další trest ukládán není.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že k přeměně podmíněného trestu odnětí svobody došlo bez vyloučení možnosti využití mírnějších alternativ. Postup soudů je v rozporu se zásadou minimalizace zásahů do osobní svobody. Není možné vyloučit, že výkon kratšího trestu odnětí svobody zajistí účel ochrany společnosti, výkon dalšího a delšího trestu je tudíž nadbytečný (a nepřiměřený). Soudy navíc měly možnost prodloužit zkušební dobu a tím zefektivnit dohled nad stěžovatelovým chováním po skončení kratšího výkonu trestu. Opačný postup soudů proto odporuje ústavním a zákonným zásadám trestání. Argument soudů o nutnosti působit na stěžovatele přímým výkonem trestu odnětí svobody je v dané věci nepřípadný, neboť pobyt ve věznici již na stěžovatele (poprvé v jeho životě) působí (výkonem trestu z jiné trestní věci). Nelze předpokládat, že tento (byť kratší) trest nesplní svůj účel. Kratší trest má stěžovatel vykonat dne 7. 7. 2023, soudům nic nebránilo na tento okamžik vyčkat a posoudit nutnost nařízení výkonu dalšího trestu. Při takovém postupu by měl soud delší kontrolu nad stěžovatelovým životem. Soudy však namísto tohoto nepřípustně kumulovaly výkon trestů v rozporu se závěry nálezu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18. V rozporu se závěry nálezu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 1202/17, krajský soud odmítl aplikovat v řízení o přeměně trestu klíčové ustanovení § 38 odst. 2 trestního zákoníku. Jeho aplikace je přitom i ve veřejném zájmu, což potvrzuje rovněž odborná literatura.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v námitce porušení zásady minimalizace zásahů a proporcionality omezení osobní svobody. Fakticky se však stěžovatel domáhá částečně přezkumu obecné trestněprávní politiky České republiky a částečně přezkumu skutkových okolností, a to způsobem, který Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Jde-li o první z uvedených oblastí, Ústavní soud z koncepce českého ústavního pořádku opakovaně dovozuje především povinnost (a odpovědnost) zákonodárce stanovit, jaké společensky nebezpečné jednání je nutno považovat za trestné a jaký postih mají soudy za jeho spáchání ukládat. V ústavním pořádku je zakotveno pouze několik explicitních hodnotových ustanovení o sankcích a jeho normy upravují spíše jen nepřekročitelné limity trestání [srov. např. bod 29 a násl. nálezu ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.) nebo nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V těchto mezích se musí pohybovat rozhodování soudů, jejichž úkolem (podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario) není promítat do rozhodování v trestním řízení vlastní úvahy o možné "lepší" trestní politice státu (viz např. usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 148/17). Totéž platí pro Ústavní soud. Nebrání-li zakotvení a aplikaci určité trestní úpravy výslovně ústavní pořádek, není vhodnější "přiměřenost" či "rozumnost" důvodem, pro který by mohly soudy takovou úpravu ignorovat. Tyto obecné principy právní úpravy se projeví pouze při střetu možných interpretací zákonné úpravy.

10. V dané věci bylo aplikováno ustanovení § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle jehož relevantní části platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (...)".

11. Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní nedostatek ve způsobu, jakým soudy ve svých rozhodnutích citované ustanovení interpretovaly a aplikovaly. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uznal, že ve zkušební době nevedl řádný život. Pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti zákon požaduje výjimečné okolnosti, které však soudy v dané věci neshledaly. Jejich hodnocení nemůže Ústavní soud nic vytknout. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by výjimečnou okolností měl být výkon trestu za spáchání dalšího trestného činu, neboť právě to je typickým příkladem toho, že se pachatel neosvědčil. Přijetím opačného názoru by soudy zákonnou konstrukci "převrátily" a z výjimky by se fakticky stala zásada.

12. Za výjimečnou okolnost nepovažuje Ústavní soud ani stěžovatelem namítanou "nepřípustnou kumulaci" trestů. Stěžovatelův případ vykazuje podstatné rozdíly od případu, v němž Ústavní soud rozhodoval nálezem ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, v němž se touto problematikou zabýval. Ústavní soud zejména nezastává názor, že by tresty, které má stěžovatel vykonat, ve svém souhrnu zjevně neodpovídaly závažnosti spáchané trestné činnosti. Naopak čtyřměsíční trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen za spáchání přečinu ve zkušební době, odpovídá obecným závěrům daného nálezu. Následná "kumulace" obou trestů je souladná nejen se zákonnou úpravou, nýbrž je rovněž projevem racionálního vyvarování se "řetězení" nepřiměřeně dlouhých "výchovných" trestů. Napadenému rozhodnutí (jakož i předcházejícímu usnesení okresního soudu) musí tedy Ústavní soud přisvědčit, neboť v dané věci neshledal žádnou výjimečnou okolnost, pro niž by bylo možné nenařídit výkon trestu odnětí svobody.

13. Za irelevantní považuje Ústavní soud stěžovatelovu obecnou polemiku ohledně aplikace § 38 odst. 2 trestního zákoníku. Bez ohledu na to, zda soudní praxe aplikuje toto ustanovení pouze při ukládání trestů, anebo při veškerém soudním rozhodování, které se týká trestání, jde pouze o obecné ustanovení, k němuž je ustanovení § 83 odst. 1 trestního zákoníku ve vztahu speciality. I při rozhodování o nařízení výkonu trestu podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku se (v mezích přijatelného výkladu zákona) uplatní obecný princip proporcionality (viz bod 16 nálezu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 1202/17). Z ústavněprávního hlediska je tak otázka aplikace § 38 odst. 2 trestního zákoníku irelevantní a závěr krajského soudu by byl nanejvýš formálním pochybením. Podstatné je, že soudy se v zákonem stanovených mezích přiměřeností svého postupu zabývaly.

14. Námitky, jimiž se stěžovatel dovolává mírnějšího postupu, jehož přiměřenost dovozuje z jím vyzdvihovaných skutkových okolností daného případu, je třeba odmítnout. Neopodstatněnost těchto námitek vyplývá již z výše uvedeného, neboť v daném typu řízení je při neosvědčení pachatele nutné zjistit výjimečné okolnosti, aby soud nemusel nařídit výkon trestu odnětí svobody. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelovy námitky přehlíží celou řadu skutkových okolností, které naopak svědčí pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru lze odkázat na obsáhlá a srozumitelná odůvodnění soudních rozhodnutí (shrnuto v bodech 3 a 4). Stěžovatel se fakticky dovolává prokázané jistoty ohledně nutnosti uplatnění represivních prostředků. Takový požadavek je však nereálný a z ústavního pořádku nevyplývá. Jakékoliv rozhodnutí o trestu, a tedy o budoucím působení na pachatele, je vždy alespoň z části rozhodováním "prognostickým". Dokonalé jistoty ohledně působení trestu na každého konkrétního pachatele nelze předem dosáhnout.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2023


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu