I.ÚS 480/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARSTAV s. r. o., sídlem Ke Mlýnu 190, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 29 NSČR 173/2022-A-99, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2022 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 2 VSPH 746/2022-A-92 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2022 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-83, spojené s návrhem na zrušení § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 20. 10. 2016 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-39, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2016, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") zjistil úpadek stěžovatelky (jako dlužníka) a na její majetek prohlásil konkurs. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 3. 2017 č. j. 3 VSPH 2236/2016-A-64 usnesení krajského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 29 NSČR 144/2017-A-77 odmítnuto.

4. Dne 28. 12. 2021 obdržel krajský soud podání stěžovatelky označené jako "Žaloba na obnovu insolvenčního řízení", ve kterém stěžovatelka navrhla, aby soud vydal usnesení, kterým se povoluje obnova předmětného řízení. Napadeným usnesením krajský soud návrh stěžovatelky ze dne 28. 12. 2021 na obnovu řízení, který směřoval proti usnesení o zjištění úpadku a prohlášení konkursu (A-39), zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že podle § 96 odst. 1 insolvenčního zákona obnova insolvenčního řízení není přípustná. Z uvedené právní úpravy dovodil, že žaloba na obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není v insolvenčním řízení přípustná. Protiústavnost této úpravy namítanou stěžovatelkou krajský soud s ohledem na povahu a průběh insolvenčního (konkursního) řízení neshledal. Krajský soud poukázal na to, že řízení se nyní nachází ve fázi zpeněžování, a připuštění obnovy ve vztahu k usnesení o úpadku je nejen právně, ale i fakticky nemožné, neboť z povahy věci za této situace není možné dosáhnout účinků, které občanský soudní řád s institutem obnovy řízení spojuje. Z uvedených důvodů krajský soud podanou žalobu jako nepřípustnou zamítl.

5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením uvedené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil, když přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že obnova insolvenčního řízení není přípustná. Vrchní soud poukázal na to, že otázkou přípustnosti žaloby na obnovu řízení proti usnesení insolvenčního soudu vydaného v insolvenčním řízení se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 9. l. 2014 sp. zn. II. ÚS 1938/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 ICdo 34/2012, a dále v usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1429/2020. Vrchní soud uzavřel, že - stejně jako Nejvyšší soud ve věci posuzované v usnesení ze dne 31. 7. 2019 sen. zn. 29 NSČR 143/2017, týkající se žaloby dlužníka na obnovu řízení podané rovněž proti usnesení o zjištění úpadku dlužníka - neměl pochyb o tom, že právní úprava vylučující obnovu insolvenčního řízení je úpravou odpovídající českému ústavnímu pořádku.

6. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu, obsaženými zejména v usnesení ze dne 31. 7. 2019 sen. zn. 29 NSČR 143/2017 a v usnesení ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 ICdo 34/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1938/13), podle kterých nepřípustnost obnovy insolvenčního řízení, plynoucí přímo z textu § 96 odst. 1 insolvenčního zákona, není v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud dále dovodil, že přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzená protiústavnost § 101 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nejde o otázku, na níž (s ohledem na předmět řízení) napadené rozhodnutí závisí. K námitce stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka zde uplatňuje existenci procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani tvrzené "jiné vady", které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží z úřední povinnosti pouze u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


II.
Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 28. 12. 2021 podala ke krajskému soudu žalobu na obnovu insolvenčního řízení s odůvodněním, že do její dispoziční sféry se dostal nový důkazní prostředek, který vnáší do insolvenčního řízení nová zásadní skutková zjištění, která jsou rozhodná pro insolvenční řízení a jsou tedy důvodem pro obnovu insolvenčního řízení. Tímto novým důkazním prostředkem je znalecký posudek č. 1163/2021 vypracovaný dne 22. 9. 2021 Ing. Vladimírem Bečkou, znalcem v oboru ekonomika, odvětví daňová evidence, účetnictví (dále jen "znalecký posudek"), ze kterého vyplývá, že k úpadku stěžovatelky došlo až v důsledku podání věřitelského insolvenčního návrhu. Znalecký posudek rozebírá ekonomickou situaci stěžovatelky a vztahuje své závěry k jednotlivým datům či obdobím, současně rozebírá, zda u stěžovatelky nastala platební neschopnost, a jaká skutečnost podle názoru Ing. Vladimíra Bečky (dále jen "znalec") tuto platební neschopnost způsobila. Stěžovatelka poukazuje na to, že znalec dovodil, že stav úpadku byl naplňován ode dne 16. 2. 2016 vlivem podaného věřitelského insolvenčního návrhu, který omezil možnost stěžovatelky "realizovat ozdravné zařízení a odstranit její platební neschopnost". Podle stěžovatelky ze znaleckého posudku vyplývá, že důvodem jejího úpadku bylo až zahájení samotného insolvenčního řízení, resp. že nebylo-li by vůči stěžovatelce zahájeno insolvenční řízení, u stěžovatelky by nenastala (resp. byla odvrácena) platební neschopnost či předlužení.

8. V žalobě na obnovu řízení stěžovatelka z výše uvedených důvodů rovněž namítala, že ustanoveními § 101 odst. 1 a § 96 odst. 1 insolvenčního zákona bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla, aby krajský soud předložil předmětnou věc ve smyslu čl. 95 Ústavy Ústavnímu soudu spolu s návrhem na zrušení § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 insolvenčního zákona. Rovněž v ústavní stížnosti stěžovatelka namítá protiústavnost napadených ustanovení § 101 odst. 1 a § 96 odst. 1 insolvenčního zákona, podrobně rozebírá důvody, na základě kterých navrhuje zrušení uvedených ustanovení. V této souvislosti stěžovatelka provádí i test proporcionality. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že usnesení vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřezkoumatelná.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky se závěrem obecných soudů o tom, že v předmětné věci žaloba na obnovu insolvenčního řízení, jakožto mimořádný opravný prostředek, není přípustná, přičemž aplikované ustanovení není protiústavní.

13. V § 96 odst. 1 insolvenčního zákona je výslovně uvedeno, že obnova insolvenčního řízení není přípustná. Ústavností uvedeného ustanovení, jak ostatně z výše uvedeného vyplývá, se zabývaly již dříve ve svých rozhodnutích jak Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. 7. 2019 sen. zn. 29 NSČR 143/2017, ve kterém navázal na usnesení ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 ICdo 34/2012), tak i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1938/13, obdobně též usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1429/2020). Ústavní soud ani Nejvyšší soud přitom v uvedených rozhodnutích neměly žádných pochyb o tom, že právní úprava vylučující obnovu insolvenčního řízení, není v rozporu s ústavním pořádkem.

14. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na (obecnými soudy již uvedené) usnesení ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1938/13, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že insolvenční zákon skutečně obsahuje ustanovení o vyloučení obnovy insolvenčního řízení, což představuje výrazný zásah do procesních záruk spravedlivého procesu a tedy ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Existence takového zásahu, který provedl normotvůrce, musí být dostatečně ospravedlněna a musí stranit jinému srovnatelnému ústavnímu principu či hodnotě. Takovou hodnotou je ochrana vlastnického práva věřitelů, kteří mají právo na včasné uspokojení svých pohledávek a jejich právní jistota, jakož i právní jistota dlužníka, spočívající v tom, že insolvenční řízení proběhne při zachování zásad spravedlnosti rychle, hospodárně a tak, že co nejvíce uspokojí věřitele. V souladu s těmito obecnými zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), je proto přípustné, aby insolvenční řízení bylo vyjmuto z řízení, pro která je obnova řízení přípustná. Proto je také přípustné využít interpretační argument a maiori ad minus a konstatovat, že je-li obnova insolvenčního řízení ex lege nepřípustná, je nepřípustná i obnova jeho jednotlivých součástí.

15. Současně Ústavní soud v uvedeném usnesení konstatoval, že vzhledem k dikci insolvenčního zákona může dojít k vyloučení obnovy insolvenčního řízení i v případech zjevných excesů, neboť obecné soudy jednají na základě zákona a nezkoumají věcnou opodstatněnost žaloby na obnovu řízení. Takový postup by však byl zjevně v rozporu s korektivem spravedlnosti, který rovněž spadá do zásad insolvenčního řízení. K eliminaci těchto zjevných excesů, kterými by skutečně došlo k zásahu do subjektivních základních práv stěžovatelů (účastníků insolvenčního řízení), je proto určen Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech, nedojde-li k tomu jiným zákonem předepsaným způsobem, tedy po vyčerpání všech efektivních prostředků, které má stěžovatel dispozici (viz § 75 zákona o Ústavním soudu). Dotčení účastníci tím nejsou zcela zbaveni možnosti domoci se právní ochrany v těchto výjimečných situacích. V nyní posuzované věci však k takovému excesu nedošlo.

16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení v insolvenčním řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu.

17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí nejsou ani nepřezkoumatelná, jak namítá stěžovatelka. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 insolvenčního zákona. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (jeho jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

20. Namítá-li stěžovatelka protiústavnost § 101 odst. 1 insolvenčního zákona, upravujícího otázku oznámení o zahájení insolvenčního řízení, je třeba k tomu pro úplnost uvést, že v posuzované věci uvedené ustanovení aplikováno nebylo (srov. § 74 zákona o Ústavním soudu).

21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2023


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu