I.ÚS 3599/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2022 č. j. 15 Co 362/2022-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 11. 2017 č. j. 57 EXE 80/2017-17 pověřen k provedení exekuce na základě vykonatelných platebních rozkazů obvodního soudu ze dne 15. 2. 1999 sp. zn. 23 RO 763/99 pro 1 578 Kč a ze dne 12. 3. 1998 sp. zn. 23 RO 666/98 pro 1 376 Kč. Doložka provedení exekuce nastala dne 18. 2. 2018 a ke dni 31. 12. 2021 nebyla v exekuci vymožena žádná částka.

3. Unesením ze dne 4. 6. 2022 č. j. 067 EX 24833/17-93 stěžovatel podle bodů 18-24 čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 286/2021 Sb.), danou exekuci zastavil (samostatně ve vztahu ke každému exekučnímu titulu) a přiznal si paušální náhradu nákladů exekuce ve výši (dvakrát) 1 270,50 Kč k proplacení prostřednictvím exekučního soudu. Výrok o nákladech exekuce zdůvodnil odkazem na bod 22. čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb.

4. Proti výroku o povinnosti státu uhradit stěžovateli paušální náhrady nákladů exekuce ve výši 2 x 1 270,50 Kč podala Česká republika prostřednictvím obvodního soudu (exekuční soud) odvolání, k němuž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení stěžovatele jakožto soudního exekutora změnil tak, že mu paušální náhrada nákladů exekucí nenáleží.

5. Městský soud shledal, že podmínky pro postup podle čl. IV. bod 18. zákona č. 286/2021 Sb. u první z exekucí splněny nebyly, neboť jejím předmětem byla částka 1 578 Kč. Pouze u druhé z pohledávek tak připadal v úvahu postup podle čl. IV. bod 18. zákona č. 286/2021 Sb., neboť nedosahovala zákonem předpokládané hranice 1 500 Kč. Splněna však podle něj nebyla ani další zákonná podmínka pro zastavení exekuce podle zmíněného ustanovení, neboť exekutor s určitostí netvrdil ani neprokázal, že oprávněnou vyzval ke složení zálohy na náklady dalšího pokračování exekuce. Nebyla tedy splněna podmínka zastavení exekuce spočívající v tom, že oprávněný na výzvu exekutora ke složení zálohy nereagoval (zálohu nesložil). Z uvedených důvodů městský soud uzavřel, že zákonné podmínky pro zastavení exekuce podle bodu 18. čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb. v posuzované věci splněny nebyly, a proto státu nelze legitimně uložit povinnost, aby prostřednictvím exekučního soudu stěžovateli vyplatil paušální náhradu nákladů exekuce.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že soudní praxe není ustálena v otázce, zda České republice reprezentované exekučním soudem svědčí aktivní legitimace k podání odvolání. Dále uvádí, že oprávněného vyzval tzv. hromadnou výzvou - usnesením soudního exekutora ze dne 28. 3. 2022 č. j. 067 EX 2009/01-7 a usnesením soudního exekutora ze dne 28. 3. 2022 č. j. 067 EX 2009/01-12 ke složení zálohy, přičemž oprávněný zálohu nesložil. Tento postup byl podle stěžovatele jako souladný se zákonem podpořen i rozhodnutím městského soudu ze dne 13. 10. 2022 č. j. 72 Co 278/2022. Zdůrazňuje, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky čl. IV. bod 18. - 24. zákona č. 286/2021 Sb., proto exekuce byly správně zastaveny a náleží mu paušální náhrada nákladů za jejich zastavení, neboť byly zahájeny dvě samostatné exekuce pro vymožení dvou samostatných pohledávek ve výši 408 Kč s příslušenstvím a 206 Kč s příslušenstvím, které byly před pověřením k vedení exekuce ze zákona spojeny do jednoho řízení. Navíc má za to, že náklady nalézacího řízení jsou vždy příslušenstvím pohledávky (jistiny), a to i když jsou vymáhány samostatně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že je v zásadě na stěžovateli, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a Ústavnímu soudu předložil tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci. Za situace, kdy stěžovatel sice zmiňuje, že soudy posuzují aktivní legitimaci České republiky k podání odvolání nejednotně, ovšem činí tak toliko v části rekapitulující odůvodnění napadeného usnesení a nepředkládá žádnou argumentaci, která by závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci České republiky jakkoli zpochybňovala (dokonce ani netvrdí, že by tento závěr odvolacího soudu byl chybný), Ústavní soud nemá důvod se touto skutečností v nyní posuzované věci blíže zabývat. Řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů (jejichž oprávněnost k podání ústavní stížnosti je podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmíněna tvrzením o porušení jejich ústavně zaručených práv), nikoli obecně ke sjednocování judikatury.

9. K důvodům, jež vedly ke změně rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů exekuce, městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na to, že exekuce měla být v prvém případě (sp. zn. 23 RO 763/99) vedena pro pohledávku 408 Kč a náklady předcházejícího řízení 1 170 Kč a ve druhém případě (sp. zn. 23 RO 666/98) pro jistinu 206 Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 170 Kč. Z toho dovodil, že podmínky pro postup podle čl. IV. bod 18. zákona č. 286/2021 Sb. u první z exekucí splněny nebyly, neboť jejím předmětem byla částka 1 578 Kč (vymáhány byly jak jistina 408 Kč, tak náklady předcházejícího řízení 1 170 Kč). V této souvislosti připomněl, že právo na náhradu soudem přiznaných nákladů nalézacího řízení je právem se samostatným skutkovým základem (není tedy příslušenstvím pohledávky), neboť o tomto právu soud rozhoduje v nalézacím řízení konstitutivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 20 Cdo 275/2008), a také z toho důvodu, že právo na náhradu nákladů civilního řízení lze přiznat z různých důvodů, tedy nejen proto, že žalobce byl v řízení úspěšný se svou pohledávkou, nýbrž i z jiných zákonem předpokládaných důvodů (např. podle § 147 odst. 1 občanského soudního řádu či § 142 odst. 3 občanského soudního řádu apod.).

10. Pouze u druhé z pohledávek připadal podle městského soudu v úvahu postup podle čl. IV. bod 18. zákona č. 286/2021 Sb., neboť ta zákonem předpokládané hranice 1 500 Kč nedosahovala. Dodal však, že nebyla u ní splněna další zákonná podmínka pro zastavení exekuce podle zmíněného ustanovení, neboť stěžovatel s určitostí a konkrétně netvrdil, tím spíše neprokázal, že (kdy, jakým způsobem) oprávněnou vyzval ke složení zálohy na náklady dalšího pokračování exekuce. Konstatoval, že jako tvrzení to s konkrétními údaji v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno není, a nevyplývá to ani z exekučního spisu, který byl exekutorem soudu předložen. Uzavřel proto, že nebyla splněna podmínka zastavení exekuce spočívající v tom, že oprávněný na výzvu stěžovatele ke složení zálohy nereagoval (zálohu nesložil).

11. K otázce výzvy oprávněného stěžovatel toliko v rekapitulaci průběhu exekuce uvádí, že oprávněného vyzval hromadnou výzvou, což je postup, který městský soud v jiném řízení podle stěžovatele akceptoval. Otázka ovšem nezní tak, zda požadavek bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. (podle něhož mimo jiné exekutor do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona vyzve oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce) lze splnit hromadnou výzvou, nýbrž zda se tak v posuzované věci stalo, resp. zda to bylo řádně osvědčeno a zastavení exekuce má oporu ve spise. Městský soud shledal, že žádná taková výzva ve spise založena není, což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje (a nerozporuje ani to, že by spis tuto výzvu, jakožto i případné další písemnosti dosvědčující splnění zákonných podmínek pro zastavení exekuce, obecně obsahovat měl).

12. Za daných okolností Ústavní soud nemá v posuzované věci ke kasačnímu zásahu prostor. Nutno dodat, že požadavek odvolacího soudu, aby spis vedený exekutorem obsahoval záznam o úkonech, které exekutor v rámci vedené exekuce učiní, a aby tak následně poskytoval oporu pro závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce, se minimálně při absenci relevantních protiargumentů nejeví z ústavněprávního hlediska problematickým.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2023


Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu