I.ÚS 2975/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti SynopsIS Technologies a. s., sídlem K Horoměřicům 1184/43, Praha 6 – Suchdol, zastoupené Mgr. Andreyou Voglovou, advokátkou, sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 – Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 23 Cdo 1625/2022-196 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022 č. j. 3 Cmo 190/2021-185, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Telly s. r. o., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 – Nově Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění


I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka na základě smlouvy o koupi závodu ze dne 30. 8. 2017 provozuje a spravuje informační systém pro správu pohledávek. Vedlejší účastnice užívala systém na základě licenční smlouvy uzavřené v dubnu téhož roku s právní předchůdkyní stěžovatelky. Systém nefungoval řádně a sám rozesílal na podzim téhož roku klientům vedlejší účastnice chybné upomínky k uhrazení dluhů. Vedlejší účastnice se po odstoupení od licenční smlouvy domáhala po stěžovatelce zaplacení 259 302 Kč s příslušenstvím jako vrácení bezdůvodného obohacení, 38 516 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a 200 000 Kč jako zadostiučinění za zásah do své pověsti. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019 č. j. 2 Cm 7/2018-69 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 259 302 Kč z bezdůvodného obohacení (I. výrok), ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2021 č. j. 3 Cmo 134/2019-126 uvedený rozsudek v I. výroku potvrdil a ve zbylé části jej zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Podle vrchního soudu nefunkční systém vedlejší účastnici předala stěžovatelka, nikoli její právní předchůdkyně. Není proto pravdou, že stěžovatelka není co do nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy pasivně legitimována.

3. Městský soud poté rozsudkem ze dne 15. 7. 2021 č. j. 2 Cm 7/2018-145 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 34 356 Kč (ve znění následné opravy) s příslušenstvím (jako náhradu škody) a 50 000 Kč (jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu; I. výrok), ve zbylé části (4 157 Kč s příslušenstvím u náhrady škody a 150 000 Kč u zadostiučinění) žalobu zamítl (II. výrok) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 61 045 Kč na nákladech řízení (III. výrok). Městský soud shledal, že stěžovatelka je odpovědná za nefunkční systém a vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů spojených s korespondencí se svými zákazníky. Došlo rovněž k porušení dobré pověsti vedlejší účastnice v důsledku chyb nefunkčního systému, za což jí náleží peněžité zadostiučinění.

4. Vrchní soud k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem opravil částku v I. výroku posledně uvedeného rozsudku městského soudu (I. výrok), v témže výroku jej změnil v rozsahu zaplacení 50 000 Kč tak, že se žaloba zamítá, jinak jej ve zbylé části ve věci samé potvrdil (II. výrok), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 53 548,20 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a 35 511,30 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Vrchní soud potvrdil závěry městského soudu ve věci samé, avšak shledal, že jako přiměřené zadostiučinění postačí omluva a vysvětlení situace zákazníkům. Vrchní soud u nákladů řízení určil poměr úspěchu podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak, že úspěšnější byla vedlejší účastnice, uspěla-li u dvou z celkově tří uplatněných nároků (na vydání bezdůvodného obohacení, náhradu škody a peněžité zadostiučinění). Třetina nákladů, která vedlejší účastnici náleží, činí částky uvedené výše.

5. Stěžovatelka následně brojila proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovoláním i ústavní stížností. Ústavní soud ústavní stížnost směřující pouze proti nákladovému výroku usnesením ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1302/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako návrh nepřípustný, protože současně probíhalo dovolací řízení a nákladový výrok mohl být dotčen rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné. Co do II. výroku napadeného rozsudku vrchního soudu šlo o plnění nepřevyšující 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (žalobě bylo vyhověno co do částky 34 356 Kč) a co do III. výroku o náklady řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) téhož zákona.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka tvrdí, že vrchní soud vycházel při rozhodnutí o nákladech řízení nesprávně z počtu uplatněných nároků, nikoli celkové hodnoty sporu. Vrchní soud vedlejší účastnici proto přiznal nepoměrně vyšší částku a v konečném důsledku napadený rozsudek nevystihuje skutečný poměr procesního úspěchu vedlejší účastnice a stěžovatelky. Celková úspěšnost vedlejší účastnice odpovídá 59 % z celkové hodnoty věci. V odvolacím řízení šlo o částku nižší, a dokonce je v něm třeba na stěžovatelku hledět jako na úspěšnou, protože v něm vrchní soud zamítl celý nárok vedlejší účastnice na peněžité zadostiučinění. Vrchní soud neměl vedlejší účastnici přiznat právo na náhradu nákladů za odvolací řízení. Na nákladech řízení před soudem prvního stupně mělo vedlejší účastnici náležet toliko 28 916,01 Kč, což činí markantní rozdíl oproti celkově přiznaným 89 059,50 Kč. Kromě toho je rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení pro stěžovatelku překvapivé. Skutkové okolnosti se nezměnily a vrchní soud měl na poměr úspěchu jiný náhled. Stěžovatelka však nedostala procesní prostor rozhodnutí vrchního soudu ovlivnit.

7. Dále stěžovatelka brojí proti závěrům vrchního soudu, že je odpovědná za nesprávné fungování informačního systému. Stěžovatelka zdůrazňuje, že systém provozuje na základě koupě závodu od své právní předchůdkyně. Součástí převodu však nebyla práva a povinnosti týkající se nastavení a úprav systému. Odpovědná tak má být právní předchůdkyně stěžovatelky, což je důvod pro zamítnutí žaloby, protože není dána pasivní legitimace stěžovatelky. Konečně stěžovatelka brojí proti odmítnutí části svého dovolání jako tzv. objektivně nepřípustného z důvodu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku vrchního soudu jako celku. Ve věci samé jím vrchní soud rozhodl o dílčích nárocích na zaplacení 50 000 Kč, resp. 150 000 Kč, z nichž ani jeden není tzv. bagatelní. Celkově se II. výrok napadeného rozsudku týká peněžitého plnění ve výši 234 356 Kč. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je v tomto směru svévolné. Stěžovatelka k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2891/20.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Uvedené platí i pro tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti napadenému rozsudku vrchního soudu. Jde-li o jeho II. výrok, Nejvyšší soud sice dovolání stěžovatelky odmítl z důvodů nezávisejících na jeho uvážení, a proto by bylo namístě odmítnout ústavní stížnost v dané části jako návrh opožděný z důvodu, že dovolání nebylo možné považovat za prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje. Vrchní soud však v napadeném rozsudku stěžovatelku nesprávně poučil, že proti němu lze podat dovolání bez dalšího v celém rozsahu (k tomu viz i dále). Z těchto důvodů s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud lhůtu pro podání ústavní stížnosti za zachovanou [srov. např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), body 20 a 21 nálezu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) či bod 37 nálezu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20]. Jde-li o ústavní stížnost směřující proti nákladovému výroku napadeného rozsudku, platí, co uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/20 ve věci stěžovatelky. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění uvedeného usnesení, které je stěžovatelce známo. Ústavní stížnost je včasná a přípustná.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Ústavní soud v prvé řadě přezkoumal závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky jako tzv. objektivně či ex lege nepřípustného pro tzv. bagatelnost. Ústavní soud v prvé řadě neshledává pochybení v tom, že Nejvyšší soud posoudil dovolání (ve věci samé) jako směřující toliko proti II. výroku napadeného rozsudku vrchního soudu v části, kterým se potvrzuje rozsudek městského soudu co do uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 34 356 Kč (jako náhradu škody). Jak se podává z argumentace stěžovatelky v dovolání (což Ústavní soud ověřil u městského soudu) stěžovatelka zřejmě a zjevně brojila (a brojí, jak se podává i z ústavní stížnosti) toliko proti té části napadeného rozsudku, v jejímž důsledku se žalobě vedlejší účastnici vyhovuje. To ostatně odpovídá i tomu, že rozsudek vrchního soudu se ve zbylé části ve věci samé nijak negativně nedotýká právní sféry stěžovatelky, protože se v jeho důsledku žaloba vedlejší účastnice proti stěžovatelce zamítá. V části rozhodnutí dotčené dovoláním jde skutečně toliko o uvedenou částku nepřevyšující 50 000 Kč.

12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vychází z ustáleného a doktrinálně akceptovaného výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je sice pravdou, že obecné soudy rozhodovaly mimo jiné o nároku vedlejší účastnice převyšujícím hranici tzv. bagatelnosti. Vrchní soud však v odvolacím řízení rozhodl o samostatném nároku nepřevyšujícím 50 000 Kč a pouze proti tomuto (pro stěžovatelku nepříznivému) rozhodnutí (jeho části) své dovolání směřovala. Pro účely dovolacího řízení se podle doktríny a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu taková část považuje za samostatné „rozhodnutí“ ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [viz DOLEŽÍLEK, J. In: SVOBODA K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1063, či VOJTEK, P. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řízení, 3. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 238 odst. 1 písm. c)]. Obdobné úvahy v minulosti akceptoval i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3705/18 či ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2577/21).

13. Jde-li o odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2891/20, šlo v něm o jinou situaci. Ústavní soud v obecné rovině trvá na tom, že je nutné vyvarovat se tzv. přepjatého formalismu při posuzování přístupu k dovolacímu soudu. V odkazované věci však šlo o přehlédnutí či opomenutí účinků § 238 odst. 2 o. s. ř. u výroku týkajícího se opětovného plnění Nejvyšším soudem. Ústavní soud nadto v obecné rovině vycházel z toho, že „musí být v maximální míře respektován předmět řízení, jak jej v žalobě vymezil [dovolatel] a jak o něm v době vydání rozsudku rozhodoval [odvolací] soud.“ Nejvyšší soud v nyní posuzované věci respektoval vymezení předmětu řízení a jím zastávaný výklad má své legitimní důvody (viz literaturu citovanou výše). Svévoli, tzv. přepjatý formalismus či tzv. odepření spravedlnosti proto Ústavní soud v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledává.

14. Jde-li dále o závěry napadeného rozsudku vrchního soudu ve věci samé, stěžovatelka brojí proti posouzení své pasivní legitimace. K uvedenému se výslovně vyjádřil vrchní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2021 č. j. 3 Cmo 134/2019-126 (viz bod 33 jeho odůvodnění). Z něj se podává, že pro vrchní soud bylo při určení odpovědného subjektu za vadný systém rozhodné, kdo vedlejší účastnici nefunkční systém předal. Takové odůvodnění Ústavní soud považuje optikou ústavně zaručených práv účastníků řízení za ústavně konformní, protože je srozumitelné, založené na racionálně-logickém základě a vychází z konkrétních okolností posuzované věci. Samotné závěry nejsou svévolné a nejsou ani projevem tzv. přepjatého formalismu. Posuzuje-li se použití a výklad podústavního práva, který nevybočil z mezí ústavnosti, jde o projev nezávislého soudního rozhodování.

15. Jde-li konečně o náklady řízení, stěžovatelka vytýká vrchnímu soudu nesprávný výpočet výše nákladů, protože vycházel při určení poměru úspěchu z počtu úspěšných nároků, nikoli porovnání jejich absolutních hodnot. V obecné rovině platí, že k uvedené problematice se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádně vedeného soudního řízení totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť „spor“ o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v situacích interpretace a aplikace zákonných ustanovení, v nichž je obsažen prvek svévole.

16. Ústavní soud považuje závěry napadeného rozsudku vrchního soudu o nákladech řízení za adekvátně odůvodněné; jeho důvody jsou spolehlivě seznatelné. Jde-li o závěry a důsledky rozhodnutí o nákladech, obecně platí, že věcná „správnost“ není bez dalšího referenčním hlediskem přezkumu pro Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledává, že nákladový výrok napadeného rozsudku je nepřiměřený skutečnému poměru úspěchu stěžovatelky a vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice uplatnila celkově tři nároky, úspěšná byla co do dvou. Vrchní soud nadto napadeným rozsudkem rozhodl i o nákladech předcházejících fází řízení (před vydáním předcházejících rozhodnutí ve věci). Kromě toho, jediný neúspěšný nárok vedlejší účastnice na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl zamítnut toliko z důvodu, že vrchní soud neshledal potřebu přiznat zadostiučinění v penězích. Základ nároku však byl dán. Vrchní soud nerozhodoval mechanicky a reflektoval celkový kontext věci. Rozhodnutí o nákladech řízení proto nebylo svévolné.

17. Jde-li konečně o tzv. překvapivost rozhodnutí o nákladech řízení, zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí v praxi Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].

18. Vady podobného druhu Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že vrchní soud při určení poměru úspěchu pro účely nákladů řízení vycházel z poměru počtu jednotlivých nároků poprvé až v napadeném rozsudku. Je však rovněž pravdou, že stěžovatelka i vedlejší účastnice namítly v odvolacím řízení chybné určení poměru úspěchu ve věci pro účely rozhodnutí o nákladech řízení v jeho předcházejících fázích. Vrchní soud rozhodoval na podkladě odvolání účastníků, a proto byla změna právních závěrů v tomto směru předvídatelná. Stěžovatelce tak nebyla upřena možnost uplatnit k určení míry úspěchu ve věci své argumenty.

19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2022


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu