I.ÚS 1934/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace IMPORTO Drive s. r. o., se sídlem Puškinova 663, Klatovy, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2022 č. j. 25 Co 21/2022-177 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. října 2021 č. j. 6 C 312/2020-147, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Wolf Automobile GmbH, se sídlem Gewerbegebiet Rothenschirmbach 5, Lutherstadt Eisleben, Spolková republika Německo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje

2. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Klatovech (dále jen "nalézací soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 58 151,76 EUR s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za 8 neodebraných vozidel na základě mezi nimi uzavřené kupní smlouvy na celkem 16 vozidel. Nalézací soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil poukazem na § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak, že je zde nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, a proto řízení zastavil. Mezi účastníky bylo shodně tvrzeno uzavření kupní smlouvy, ale sporné je, zda součástí této smlouvy byly všeobecné podmínky, v nichž měla být sjednána příslušnost nalézacího soudu (jakož i předmětná smluvní pokuta). Všeobecné podmínky nebyly přímo součástí kupní smlouvy, ale jsou sepsány na zvláštních listinách. I pokud by nalézací soud připustil, že samotná objednávka/kupní smlouva byla vedlejší účastnici zaslána či předložena, nelze v tuto chvíli zjistit, zda k této skutečně byly připojeny i všeobecné obchodní podmínky. Podle nalézacího soudu tak stěžovatelka neprokázala, že mezi účastníky byla řádně sjednána příslušnost nalézacího soudu, a tudíž je třeba příslušnost posoudit podle obecných pravidel, tj. podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), jelikož sídlo vedlejší účastnice se nachází v jiném členském státě. V rámci zkoumání příslušnosti nemůže soud provádět rozsáhlé dokazování, které bude rozhodující ve věci samé, tedy zda byla skutečně kupní smlouva uzavřena a spolu s ní vedlejší účastnice seznámena s obchodními podmínkami. Za tohoto stavu dospěl nalézací soud k závěru, že příslušným pro rozhodování ve věci je soud podle místa dodání zboží, jímž je Spolková republika Německo.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelka neprokázala, že účastníci sjednali příslušnost nalézacího soudu k projednání a rozhodnutí věci, a že je třeba mezinárodní příslušnost posoudit podle obecných pravidel zakotvených v nařízení Brusel I bis. Bylo-li ujednání o smluvní pokutě i o příslušnosti soudu součástí všeobecných obchodních podmínek, které byly sepsány na zvláštních listinách, nebylo doloženo, že obsah těchto listin byl vedlejší účastnicí akceptován, tedy že účastníci dosáhli konsensu o soudní příslušnosti a že smluvní pokutu sjednali. Odvolací soud rovněž přisvědčil nalézacímu soudu, že při posouzení otázky příslušnosti nelze provádět rozsáhlé dokazování, které bude rozhodující ve věci samé. Jelikož zboží mělo být dodáno do Spolkové republiky Německo, je v souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel 1 bis dána příslušnost soudu Spolkové republiky Německo.

III. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nerespektovaly ujednání stran a nesprávně použily na její případ nařízení Brusel I bis, a přitom neurčily a nezdůvodnily, co je vedlo k určení místa plnění Německo, což ve výsledku vedlo ke špatnému závěru o soudní příslušnosti. Nalézací soud nevzal v úvahu, že jedině obchodní podmínky stěžovatelky měly ujednání o místě dodání (spolu s prorogační doložkou). Pokud obecné soudy měly za to, že prorogační doložka nebyla součástí smluvního ujednání, tak měly, vzhledem k absenci smluvního ujednání dodání zboží, použít § 1955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), kde je uveden princip odnosnosti dluhu, tj. že vedlejší účastnice si předmětná vozidla měla od stěžovatelky převzít sama v místě sídla stěžovatelky.

5. Obecné soudy se dále nevypořádaly s početnými důkazy a argumenty, kterými stěžovatelka prokazovala, že vedlejší účastnice uzavřela kupní smlouvy na jednotlivá vozidla (nikoli jednu kupní smlouvu) spolu s prorogační doložkou. Uzavření kupních smluv stěžovatelka svým zákazníkům podmiňuje jejich schválením v systému na svých webových stránkách, kde jsou kupní smlouvy vždy generovány společně s obchodními podmínkami jako jeden dokument ve formátu PDF. Stěžovatelka předložila soudu důkaz o tom, že vedlejší účastnici zaslala přihlašovací údaje a požádala ji o "odkliknutí" souhlasu s nabízenou smlouvou a vedlejší účastnice tak učinila. Obecné soudy se pak nevyjádřily ke stěžovatelkou odkazované judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") o platnosti takového způsobu sjednání kupní smlouvy.

6. Stěžovatelka obecným soudům dále vytýká, že v jejich rozhodnutích není dostatečně odůvodněn závěr o tom, že Spolková republika Německo je místem, kam zboží bylo nebo mělo být dodáno. Rozhodnutí obecných soudů obsahuje pouze deklaratorní část, nikoliv řádné zdůvodnění, a to zejména vůči klíčovým námitkám stěžovatelky (místo plnění a otázka prokázání uzavření prorogační doložky). Jestliže si obecné soudy nebyly jisty svojí mezinárodní (unijní) příslušností, měly položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, což neučinily, a porušily tak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupená advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud poté, co vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Těžiště argumentace stěžovatelky představuje především nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů, které učinily při rozhodování o (mezinárodní) soudní příslušnosti. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, k němuž není povolán. Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky (které z velké části v ústavní stížnosti reprodukuje) zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěrům o nepříslušnosti českých soudů.

11. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obecné soudy pochybily, jestliže po provedeném dokazování a hodnocení důkazů konkludovaly, že uzavření kupních smluv spolu s prorogační doložkou nebylo prokázáno. Nicméně z hlediska jemu svěřených pravomocí Ústavní soud není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)].

12. V kontextu nyní projednávané věci nelze rovněž pominout Soudním dvorem vymezené východisko (které správně nalézací soud ve svém rozhodnutí akcentoval), podle kterého, má-li soud v rámci přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I bis k dispozici relevantní informace, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování, které je podstatné jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. Ve smyslu nařízení Brusel I bis má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně tvrzení žalovaného (viz např. stěžovatelkou citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015 ve věci C-375/13 Harald Kolassa proti Barclays Bank plc či rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2016 ve věci C-94/14 Flight Refund Ltd proti Deutsche Lufthansa AG). Požadavky na rozsáhlost a úplnost dokazování jsou proto ve stadiu posuzování mezinárodní příslušnosti zmírněny.

13. Nalézací soud ve svém rozhodnutí řádně vyložil, že stěžovatelka neprokázala, že mezi účastníky byla řádně sjednána příslušnost nalézacího soudu, neboť z předložených listin nezjistil relevantní informace, podle nichž by mohlo být postaveno najisto, že se vedlejší účastnice přihlásila do systému stěžovatelky, a měla tak možnost se seznámit s veškerým obsahem materiálů v tomto systému dostupným, mimo jiné se zněním všeobecných obchodních podmínek stěžovatelky, jimiž měla být příslušnost nalézacího soudu založena; za takové situace podle nalézacího soudu bylo třeba aplikovat nařízení Brusel I bis, podle nějž je příslušným pro rozhodování o nárocích ze smlouvy soud podle místa dodání zboží, tj. Spolková republika Německo (viz zejm. body 17. až 19. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud závěry nalézacího soudu zcela aproboval s tím, že ani podle něj nebyla prokázána pro věc zásadní okolnost, tj. zda se předmětné všeobecné obchodní podmínky stěžovatelky staly obsahem smluvního ujednání účastníků (viz zejm. body 5. až 7. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené závěry nalézacího a odvolacího soudu pak podle Ústavního soudu, jemuž je nepřísluší hodnotit z pohledu věcné správnosti, ale prizmatem porušení naznačených ústavních kautel, obstojí.

14. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy dostatečně nezdůvodnily závěr o tom, že Spolková republika Německo je místem, kam zboží bylo nebo mělo být dodáno, lze konstatovat, že nalézací i odvolací soud vyšly ve svých rozhodnutích z toho, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva na celkem 16 vozidel, z nichž 8 již bylo vedlejší účastnici - se sídlem ve Spolkové republice Německo - dodáno, což stěžovatelka nerozporuje. K námitce, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byly uzavřeny samostatné kupní smlouvy na každé jednotlivé vozidlo, uvádí Ústavní soud, že je úlohou (a zároveň povinností) právě obecných soudů, aby kvalifikovaly obsah konkrétního právního jednání (zakládajícího závazek stěžovatelky a vedlejší účastnice), jak také v nyní projednávané věci - i s ohledem na omezený rozsah dokazování - učinily.

15. Není pak přiléhavá argumentace stěžovatelky, že nebylo-li podle obecných soudů prokázáno sjednání prorogační doložky, měly při určení místa dodání postupovat podle obecné úpravy v občanském zákoníku. Jde-li totiž o výklad "místa dodání" podle nařízení Brusel I bis, Soudní dvůr ustáleně judikuje, že příslušná ustanovení citovaného nařízení jsou založena na prvku fakticity a lze podle nich postupovat i pokud místo dodání ve smlouvě není výslovně ujednáno; místem dodání je tak místo fyzického předání zboží, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-381/08 Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., body 53. a 57. až 60. či rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 6. 2011 ve věci C-87/10 Electrosteel Europe SA proti Edil Centro SpA., bod 26.). Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2207/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) uzavřel, že obsah smluv je třeba s ohledem na čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I bis vykládat nezávisle na obsahu právních řádů jednotlivých členských států, a proto není rozhodné, kterým právem se má daný závazek řídit, a není podstatné ani to, kdy a zda došlo k přechodu vlastnického práva k věci, jež měla být předmětem daného závazku (srov. též bod 13. usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2331/20).

16. Rovněž nelze považovat za případnou námitku stěžovatelky, že obecné soudy měly položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jestliže si nebyly jisté svojí mezinárodní příslušností. Naopak z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že o interpretaci a aplikaci unijního práva (nařízení Brusel I bis) neměly - na rozdíl od skutkového stavu věci - pochyby. Podstata nyní projednávané věci totiž tkví nikoli v právním posouzení věci, ale ve zjištění a hodnocení skutkového stavu, vůči čemuž stěžovatelka primárně brojí, jak ostatně bylo rozvedeno výše.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud sumarizuje, že v závěrech obecných soudů o mezinárodní nepříslušnosti českých soudů, reflektujících judikaturu Soudního dvora, nezjistil takové ústavněprávní vady, jež by odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2022


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu