IV.ÚS 2982/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Jerkeho, zastoupeného Mgr. Lukášem Hniličkou, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2022 č. j. 115 A 7/2022-116, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1. Městského úřadu města Krupka, sídlem Mariánské náměstí 32, Krupka, 2. volební strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), jednající Františkem Mitterwaldem, volebním zmocněncem, bytem Hřbitovní 311, Kostomlaty pod Milešovkou, 3. volební strany ANO 2011, jednající Otou Rösslerem, volebním zmocněncem, bytem Jindřišská 127/2, Novosedlice, 4. volební strany Zdraví Sport Prosperita, jednající Ing. Stanislavou Syryčanskou, volební zmocněnkyní, bytem Aloise Jiráska 3353, Teplice, 5. volební strany SNK MPV - MĚSTO PRO VÁS, jednající Evou Vlčkovou, volební zmocněnkyní, bytem Jana Koziny 1445/5, Teplice, 6. volební strany SPOLEČNĚ PRO KRUPKU, jednající Petrem Troníčkem, volebním zmocněncem, bytem Riegrova 229, Chomutov, 7. volební strany KRUPKA NÁŠ DOMOV, jednající Ivanou Růžičkovou, volební zmocněnkyní, bytem Husitská 128/32, Krupka, 8. volební strany Z D R A V Á K R U P K A, jednající Alenou Pitro Hyklovou, volební zmocněnkyní, bytem Alejní 654/46, Teplice, a 9. volební strany Občanská demokratická strana (ODS), jednající Renatou Svatošovou, volební zmocněnkyní, bytem Truhlářská 1106/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby podle § 39 zákona o Ústavním soudu byla ústavní stížnost rozhodnuta přednostně mimo pořadí.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") domáhal prohlášení neplatnosti voleb a hlasování do Zastupitelstva města Krupka konaných ve dnech 23. a 24. 9. 2022 podle § 60 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Namítal, že ve volebních okrscích č. 8 a 9, kde je vysokou měrou zastoupeno romské obyvatelstvo, byli upláceni voliči, aby volili 3. vedlejší účastnici. Celkový výsledek voleb tak byl hrubě zkreslen nečekaným úspěchem v těchto dvou volebních okrscích. Výsledek voleb by bez podpory těchto "speciálních" voličů nebyl zdaleka takový. Vzhledem k tomu, že došlo k hrubému narušení voleb v uvedených okrscích, byly podle stěžovatele narušeny celkové výsledky voleb, a volby by se proto měly opakovat.

3. Krajský soud napadeným usnesením návrh zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud konstatoval, že stěžovatele tíží důkazní břemeno, jehož neunesení má obecně za následek neúspěch v soudním řízení. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu shledal, že rozhodnutí voličů může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily, nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu. Na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by ve městě Krupka došlo k hrubému ovlivnění výsledků voleb či hlasování ve volbách, pročež je jeho návrh nedůvodný.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel zejména s obsáhlými odkazy na napadené usnesení namítá, že toto rozhodnutí je velmi kusé, neúplné a nepřezkoumatelné a fakticky se omezuje toliko na body 31, 32, 33 a 35 jeho odůvodnění. Má za to, že prakticky veškeré závěry krajského soudu nemohou obstát. Stěžovatel zásadně nesouhlasí, že by se mu nepodařilo prokázat, že by ve městě Krupka došlo k hrubému ovlivnění výsledků voleb či hlasování ve volbách, jak tvrdí krajský soud, když na základě obsáhlých skutkových tvrzení uvedených v ústavní stížnosti (stejně tak uvedenými v řízení u krajského soudu) je toho názoru, že tento závěr je nesrozumitelný a nelogický a není proveden procesním předpisem stanoveným způsobem. Napadené usnesení vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Krajský soud výklad a použití "jednoduchého" práva aplikoval v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Výše uvedené skutečnosti tedy nestaví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance ve volebním soudnictví, a to s ohledem na to, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti není pokračováním předchozích právních řízení, ani další instancí volebního soudnictví (viz k tomu např. usnesení ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 37/07 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nýbrž prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv a svobod jejich nositele. Ústavní soud tak nepřezkoumává volební výsledek jako volební soud podle pravidel soudního řádu správního a příslušných volebních zákonů, ale pouze zkoumá, zda rozhodnutím krajského soudu, nebo v řízení před ním, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod oprávněných stěžovatelů. Řízení o ústavní stížnosti není procesní prostředek srovnatelný s opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora [čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu], který je určen pro přezkum výsledku voleb do komor Parlamentu (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 41/21). Zároveň též platí, že volební soudnictví je specifickým soudním řízením, pro které je žádoucí, aby volební soudy zachovávaly zdrženlivost při revizi výsledků voleb [podrobně k tomu srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)]. Rozhodnutí soudu ve věcech volební materie nelze chápat jako eventuální potvrzení či odmítnutí politického výsledku voleb, nýbrž toliko ve volebně technické rovině dodržení pravidel pro volební řízení od vyhlášení voleb po zjištění výsledku hlasování a řádného rozdělení mandátů v souladu s ústavními principy a zákonnými pravidly [srov. nález ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 52/10 (N 56/60 SbNU 693)]. I v tomto ohledu je nutné přistupovat k posouzení ústavnosti postupu volebních soudů Ústavním soudem, neboť v řízení o ústavní stížnost jde o dodržení ústavních kautel práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny, nikoli o vlastní přezkum toho, jak správní soud posoudil námitky účastníků řízení proti porušení objektivního volebního práva.

8. Ústavní soud připomíná, že opakovaně při rozhodování ve volebních věcech vychází z toho, že "pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení z toho plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Naše volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení (tzv. absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení je tedy založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (čl. 6 Ústavy), jak již v jiné souvislosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Z toho je třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu." [srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) a obdobně též nález ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10 (N 2/60 SbNU 11)].

9. Ústavní soud má též za to, že rozhodovací praxe volebních soudů, podle které "aby bylo možné konstatovat, že došlo k nepřípustnému kupčení s hlasy voličů, by muselo být prokázáno, že konkrétní voliči obdrželi určitou finanční částku nebo jinou konkrétní výhodu za to, že volili určitou volební stranu nebo konkrétního kandidáta, nebo za to, že se voleb neúčastnili. K tomu, aby případné kupčení s hlasy mohlo ovlivnit výsledek hlasování (a to hrubým způsobem), by podle názoru soudu muselo být takové jednání prokázáno nikoli v jednotkách případů, nýbrž ve větším počtu." (srov. usnesení krajského soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 40 A 27/2018-810), odpovídá výše uvedeným ústavněprávním východiskům, které Ústavní soud již v historii vymezil. Nelze opomenout, že volební zákonodárství po novelizaci zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony, nyní opustilo zásadu potenciality a stojí na zásadě fakticity, když požaduje prokázání, že byla porušena ustanovení příslušného volebního zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování, voleb, popř. volby konkrétního kandidáta.
10. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními krajského soudu a s jeho náležitě odůvodněnými právními závěry, které nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a vede k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

11. Na klíčovém závěru krajského soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by ve městě Krupka byla porušena ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev v obcích (zejména § 60 odst. 2 až 4) způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb, hlasování či výsledek volby některého z kandidátů, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. To, že stěžovatel opakovaně (v řízení u krajského soudu i v řízení o ústavní stížnosti) uvádí určité indicie, které mají nasvědčovat tomu, že mohlo v jednotkách případů dojít k tzv. kupčení s hlasy (nikoli, že došlo), přičemž se však nepodařilo věrohodně prokázat byť jen jeden jediný případ, nemůže vést k úspěchu ústavní stížnosti, a to navíc s přihlédnutím k faktu, že výsledek volební strany ANO 2011, v jejíž prospěch měly být údajně hlasy "nakoupeny", v předmětných okrscích nikterak nevybočují z jejího volebního výsledku v okrscích jiných, když v obou inkriminovaných volebních okrscích dosáhla dokonce nižšího zisku, než ve volbách v celé obci (v okrsku č. 8 získala 20,04 % hlasů, v okrsku č. 9 získala 21,00 % hlasů a v celé obci pak 21,46 % hlasů).

12. K námitce stěžovatele, že krajský soud důsledně nevypořádal všechny jeho důkazní a další návrhy, nutno uvést, že správní soudy nemusejí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19) vedoucí k prokázání "hrubého porušení" volebního zákona. Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Uvedené podmínce napadené usnesení dostálo.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2022


Josef Fiala v. r.
předseda senátu