I.ÚS 4083/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti TOBI TEAM s.r.o., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2018 č. j. 31 Af 43/2017-147 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 6 Afs 84/2018-49 a návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 456/2011 Sb., takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 16 a 17 Charty základních práv Evropské unie. K tomu mělo dojít v důsledku daňových kontrol daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období červenec až říjen 2016, vedených se stěžovatelkou Finančním úřadem pro Královehradecký kraj, územními pracovišti v Jičíně a v Náchodě, podle § 87 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").

Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení § 8 odst. 2 věty druhé, § 10 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 13b zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákona č. 243/2016 Sb. (dále jen "zákon č. 456/2011 Sb."), která se týkají zmocnění finančních úřadů k výkonu tzv. vybrané působnosti na celém území České republiky.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Královehradecký kraj, územní pracoviště v Jičíně, zahájil dne 24. 10. 2016 se stěžovatelkou daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období červenec 2016. Finanční úřad pro Královehradecký kraj, územní pracoviště v Náchodě, zahájil se stěžovatelkou dne 24. 10. 2016 daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období srpen 2016, dne 23. 11. 2016 daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období září 2016 a dne 21. 12. 2016 daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období říjen 2016. Všechny tyto kontroly byly vedeny na základě tzv. vybrané působnosti Finančních úřadů na celém území České republiky, která byla zavedena zákonem č. 456/2011 Sb.

Ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud Finančnímu úřadu pro Královehradecký kraj, územní pracoviště v Náchodě a Jičíně, zakázal pokračovat v porušování jejích práv a svobod a navrhla zrušení některých ustanovení zákona č. 243/2016 Sb., Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 556/17 odmítl, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje, a současně neprokázala, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala její vlastní zájmy.

Následně podanou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem krajský soud zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy.

Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry správních soudů a souhrnně tak představují všechny výhrady, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními soudy, a to od jejich samotného počátku. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, daňového řádu a zákona č. 456/2011 Sb., která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Oba soudy se zabývaly otázkou nezákonnosti zásahu správního orgánu spočívajícího v provedení daňové kontroly místně nepříslušným správním orgánem (správcem daně). Dospěly ke shodnému závěru, že daňovou kontrolu může u daňového subjektu zahájit v rámci vybrané působnosti podle § 10 odst. 4 ve spojení s § 8 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. kterýkoliv finanční úřad. Současná relevantní právní úprava tudíž umožňuje, aby daňová kontrola, která ex lege zahajuje současně i doměřovací řízení, byla zahájena jiným finančním úřadem, než finančním úřadem, který je obecně místně příslušný k vedení doměřovacího řízení.

Ústavní soud se již v usnesení sp. zn. II. ÚS 928/18 zabýval postupem orgánů finanční správy, na jehož základě dochází k výkonu tzv. vybrané působnosti na celém území České republiky, jakož i právní úpravou tento postup zakotvující. V dané věci se ztotožnil s právními závěry správních soudů a neshledal v postupu žalovaného finančního úřadu, který úkony předmětné daňové kontroly realizoval v rámci své vybrané působnosti, rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci, a proto na ně Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud neshledal ani porušení práva na zákonného soudce, jakož i zásady vázanosti státní moci zákonem. Zákonem předvídaným v čl. 38 odst. 1 Listiny, který stanoví příslušnost soudu, je v daném případě soudní řád správní, podle jehož § 7 je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Zákonným soudem tedy nemohl být ve všech stěžovatelových věcech vedených podle s. ř. s. soud v místě sídla stěžovatele nebo v místě sídla obecně příslušného správce daně (tedy Městský soud v Praze), jak tvrdí stěžovatel. Skutečnost, že místní příslušnost je ovlivněna tím, který ze správců daně ve vybrané působnosti zahájí a vede daňovou kontrolu, nepředstavuje podle Ústavního soudu libovůli orgánů finanční správy, neboť ty si nemohou vybrat soud, který bude zákonnost daňové kontroly posuzovat.

Postupem orgánů finanční správy a zahájením daňové kontroly nemohlo podle Ústavního soudu dojít rovněž k namítanému porušení vlastnického práva stěžovatelky a jejího práva podnikat. Stěžovatelka totiž cestovala do sídla územního pracoviště žalovaného v Jičíně pouze k zahájení první daňové kontroly, tato schůzka byla sjednána s jejím jednatelem a proti tomuto postupu se nijak nebránila. Ostatní daňové kontroly již byly zahájeny v Praze, kde stěžovatelka sídlí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 2 věty druhé, § 10 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 13b zákona č. 456/2011 Sb., jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut. Byla-li ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019


JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu