II.ÚS 446/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPIRIT FINANCE, a. s. se sídlem Račiněveská 2536, Újezd nad Lesy, Praha 9 , právně zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, AK se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017 č. j. 11 Co 281/2017-348, takto:

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem ze dne 25. 1. 2017 č. j. 21 C 127/2014-268 zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby byla žalovaným (č 1. hlavní město Praha a č. 2. městská část Praha 21) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 62 142 945,75 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 62 142 945,75 Kč ve výši 8,05% ročně ode dne 27. 5. 2014 do zaplacení (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každé z žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši 1 261 062 Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, na základě něhož vydal Městský soud v Praze napadený rozsudek, jehož výrokem I. potvrdil výroky I. a III. rozsudku soudu I. stupně a změnil výrok II. tak, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou č. 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, výrokem II. rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou 1. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost žalované č. 2 na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 168 141,60 Kč.

3. Stěžovatelka podala ve věci dovolání a souběžně i tuto ústavní stížnost. Učinila tak při vědomí toho, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné, neboť se domnívá, že za situace, kdy je napadeno rozhodnutí ve věci samé (a nikoli tedy jen samotné výroky o nákladech řízení), měl by se Nejvyšší soud v případě, že dovolání vyhoví tak, že napadené rozhodnutí zruší, z důvodů procesní ekonomie vyjádřit i k otázce správnosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. O dovolání bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1503/2018 tak, že bylo odmítnuto. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka samostatnou ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. I. ÚS 3042/18.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odmítá argumentaci odvolacího soudu v tom, že "druhý žalovaný je relativně malou městskou částí hlavního města Prahy a nedisponuje ani právním odborem". Podle odvolacího soudu lze stěžovatelce přisvědčit, že žalovaná č. 2 by měla být schopna po hmotněprávní stránce svůj postup sama obhájit, avšak při jednání před soudem je nutná též znalost procesních předpisů, kterou u žalované č. 2 nepředpokládá, přičemž přihlíží i k tomu, že předmětem sporu je značná finanční částka. Stěžovatelka má nicméně za to, že sama potřeba znát procesní předpisy nepostačuje k závěru, že právní zastoupení advokátem je účelné. Znalost procesních předpisů je nezbytná v každém soudním řízení, proto pokud by bylo možné její potřebou obhájit účelnost právního zastoupení statutárního města či městské části advokátem, v podstatě by tím byla zcela popřena rozsáhlá a ustálená judikatura Ústavního soudu k této problematice. Dle názoru stěžovatelky pak nemůže být jakkoli relevantní ani výše žalované částky, neboť ta nemá ve vztahu ke specifičnosti či složitosti dané věci, což jsou aspekty, k nimž lze dle zmíněné konstantní judikatury přihlížet, žádnou vypovídací hodnotu.

5. Stěžovatelka v tomto směru dodává, že konstantní judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu sice připouští, že ve výjimečných případech mohou být i náklady na právní zastoupení advokátem vynaložené statutárními městy či organizačními složkami státu shledány účelně vynaloženými (a tedy může být přiznána jejich náhrada), zdůrazňuje však, že v těchto situacích je třeba vždy v každém jednotlivém případě podle jeho konkrétních okolností zvažovat, zda příslušná organizační složka státu (resp. statutární město) je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž je k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu třeba, aby byla zastupována advokáty. Závěr o tom, že v konkrétní posuzované věci jsou tyto specifické okolnosti dány, je dle judikatury vždy třeba řádně odůvodnit. V posuzované věci dle názoru stěžovatelky předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení spočívajících v odměně za právní zastoupení žalované č. 2 advokátem dány nejsou. Městský soud v Praze pochybil jednak tím, že za rozhodné kritérium - v rozporu s judikaturou - považoval mj. výši žalované částky, a dále též tím, že své závěry nezdůvodnil v dostatečně konkrétní rovině ve vztahu k okolnostem posuzovaného případu, jak požaduje citovaná judikatura.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl změněn nákladový výrok usnesení nalézacího soudu, a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 2929/12).

9. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu též vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení musí reflektovat samotný účel civilního procesu, kterým je ochrana porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům [srov. situace, kdy se civilní řízení vede kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení, viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3698/10 ze dne 14. 9. 2011 (N 160/62 SbNU 395)]. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. tak lze považovat jen takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem budou tomuto vymezení zpravidla odpovídat, jakkoli se mohou vyskytovat situace, kdy takové náklady nebude možné považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Mezi takové situace patří např. zneužití práva na zastupování advokátem, resp. jeho šikanózní výkon spočívající v přímém úmyslu způsobit protistraně škodu [nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].

10. V daném případě Ústavní soud neshledal, že v daném sporu lze ze strany žalované č. 2 na zneužití práva na zastupování advokátem usuzovat. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud I. stupně neměl o účelnosti nákladů vynaložených touto žalovanou pochyb, přičemž Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí je touto ústavní stížnosti napadeno, dospěl ke stejnému závěru. Podle něj "druhý žalovaný je relativně malou městskou částí hlavního města Prahy a nedisponuje ani právním odborem, tedy pracovníky, kteří by byli schopni na náležité úrovni jednat za druhého žalovaného před soudem. Žalobci sice lze přisvědčit v tom, že zaměstnanci druhého žalovaného by měli být schopni posoudit, zda souhlas s umístěním stavby v pozemku obce měl či neměl být dán, neboť posouzení takové otázky je nezbytné již v souvislosti s rozhodováním o udělení či neudělení takového souhlasu, to však nic nemění na tom, že při jednání před soudem je pro kvalifikované počínání nezbytná znalost procesních předpisů (zejména občanského soudního řádu), kterou zaměstnanci druhého žalovaného bez právního vzdělání nemohou být v patřičné míře nadáni. Nelze odhlédnout ani od toho, že předmětem řízení je značná finanční částka, jejíž eventuální zaplacení z důvodu neúspěchu ve sporu by mělo fatální dopady do fungování městské části charakteru druhého žalovaného, tedy Městské části Praha 21."

11. Ústavní soud citované odůvodnění nákladového výroku, na rozdíl od stěžovatelky, nepovažuje s ohledem na celý průběh řízení před obecnými soudy za extrémně rozporné s principy spravedlnosti ani s vlastní judikaturou.

12. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018


Ludvík David, v. r.
předseda senátu