II.ÚS 2897/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti společnosti Biogen Inc., se sídlem 225 Binney Street, Cambridge, 02142 Massachusetts, USA, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, jr., Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem Elišky Peškové 15/735, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 35 Cm 15/2017-75 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 3 Cmo 98/2018-94, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").

2. Stěžovatelka je vlastníkem patentu č. CZ/EP 1 951 304 a patentu č. CZ/EP 303 898, které chrání užití medicínských přípravků obsahujících účinnou složku rituximab pro patentem specifikovanou opakovanou léčbu klubů poškozených revmatoidní artritidou a patentem specifikovanou terapii nehodginských lymfomů. Přípravky obsahující rituximab mohou být užity i v jiných indikacích, tzn. k léčbě jiných chorob, jelikož patentová ochrana pro látku rituximab jako takovou již vypršela. Stěžovatelka žádala obecné soudy o vydání předběžného opatření, kterým by byla žalovaným v řízení před obecnými soudy uložena povinnost zdržet se v České republice nabízení, uvádění na trh a distribuování či dovážení léčivého přípravku č. EU/1/16/1167/001 a č. EU/1/16/T167/002, nazývaného TRUXIMA. Předběžným opatřením mělo být žalovaným také uloženo, aby odstranili léčivý přípravek z trhu v České republice. Návrh na vydání předběžného opatření stěžovatelka odůvodnila tím, že činností, která má být předběžným opatřením zakázána, žalovaní zasahují do jejího práva chráněného patentem. Naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků spatřovala stěžovatelka především v tom, že zásahem do jejích patentových práv hrozí vznik těžce nahraditelné škody a nemateriální újmy, spočívající zejména v nenapravitelném rozmělnění patentem chráněného práva, které stěžovatelce zaručuje oprávněnou výlučnost.

3. Městský soud v Praze (dále "soud prvního stupně") návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření zamítnul, neboť dospěl k závěru, že požadavek stěžovatelky, tak jak byl vyjádřen v petitu návrhu na vydání předběžného opatření, byl koncipován nepřiměřeně široce a pokud by návrhu bylo vyhověno, došlo by k vyloučení užití přípravku TRUXIMA pro ty pacienty, kteří nemají diagnostikovány indikace chráněné patenty svědčícími stěžovatelce. Soud prvního stupně nadto také uzavřel, že stěžovatelka neosvědčila, že přípravek TRUXIMA byl užit způsobem, který ve svém návrhu tvrdila, a který zasahuje do jejího práva chráněného patentem.

4. Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") shrnul závěr soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření není opodstatněný, jelikož stěžovatelka dostatečně neosvědčila svůj nárok z hlediska konkrétního užití přípravku TRUXIMA, dále jelikož stěžovatelkou navrhovaná úprava poměrů není přiměřená a není zde ani obava z ohrožení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že se stěžovatelce nepodařilo osvědčit, že výrobek TRUXIMA byl nabízen a distribuován žalovanými s určením pro indikace, které by byly porušením práva k patentům stěžovatelky, stěžovatelka totiž pouze prokázala, že žalovaní výrobek nabízí a prodávají, avšak neosvědčila právě následné užití pro patentem chráněné indikace, přičemž použití výrobku pro jiné indikace neporušuje práva stěžovatelky k patentům. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že samo nabízení a prodej výrobku TRUXIMA, který bude následně užit pro jiné než patentem chráněné indikace, není porušením práv k patentu stěžovatelky.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že zásah do jejích práv chráněných patenty nejen hrozil, ale že dokonce docházelo k porušení těchto jejích práv, a to prodejem výrobku spadajícího do rozsahu ochrany patentů, přičemž obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na vydání předběžného opatření a tímto rušení práva stěžovatelky nezabránily. Stěžovatelka namítala, že výrobek, který je nabízen a prodáván žalovanými spadal do rozsahu ochrany patentů a mohl být užit i chráněným způsobem, neboť přípravek TRUXIMA může být užit pro indikace chráněné patenty a jakékoliv nakládání s přípravkem TRUXIMA na českém trhu je dle ustanovení § 13 patentového zákona přímým porušením patentů stěžovatelky. Do rozsahu chráněných práv z patentů stěžovatelky totiž spadá přípravek obsahující rituximab, který může být použit pro patentem chráněné indikace a jakékoliv nakládání s ním je již závadné bez ohledu na jeho skutečné užití. Dle názoru stěžovatelky se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou tvrzeného hrozícího porušení patentů a rozhodnutí obecných soudů jsou proto nedostatečně odůvodněná, nepřezkoumatelná a svévolná, vydání předběžného opatření totiž dle stěžovatelky odůvodňuje již hrozba použití výrobku způsobem chráněným patentem. Obecné soudy pak dle stěžovatelky v rozporu s ústavou garantovanými právy omezily rozsah ochrany práv z patentů tím, že požadovaly, aby bylo osvědčeno, že přípravek TRUXIMA byl skutečně použit pro patenty chráněné indikace.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze zatímně, přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

8. Ústavní soud také připomíná své závěry ohledně dokazování v rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření. Ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom jak bylo uvedeno výše povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), v němž uvádí "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam".

9. Soud prvního stupně v rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření vysvětlil, o jaké skutečnosti opřel svůj závěr, že tento návrh není opodstatněný. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a vysvětlil, na základě jakých skutečností svůj závěr učinil. Ústavní soudu ověřil, zda rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole. Obecné soudy dostatečným způsobem a logicky vysvětlily jejich závěr, že navrhovaná předběžná úprava poměrů dopadá i mimo oblast chráněnou patentem stěžovatelky a zároveň, že stěžovatelka neosvědčila, že by k rušení jejího práva skutečně docházelo. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů exces, který by odůvodňoval jeho bezprostřední zásah v tom smyslu, že by napadená rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření ve věci stěžovatelky zrušil.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018


Ludvík David, v. r.
předseda senátu