IV.ÚS 597/18 #1 — K formálnímu pochybení soudu při rozhodování o odvolání v trestním řízení

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 9. října 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kovářem, advokátem, se sídlem v Praze 12, Krouzova 3041, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 3 Tdo 1305/2017-19 a Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2017 č. j. 5 To 148/2017-530 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. března 2017 č. j. 2 T 109/2015-471 o uznání stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Hodoníně uznal rozsudkem ze dne 20. října 2015 č. j. 2 T 109/2015-471 stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku, a odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních; uvedený rozsudek Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. ledna 2016 č. j. 5 To 468/2015-390 zrušil a věc vrátil k novému projednání.

2. Ve výroku označeným rozsudkem uznal Okresní soud v Hodoníně stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku, a odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením zrušil výrok o náhradě škody; Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl.

3. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") popisuje okolnosti, pro které byl uznán vinným a odsouzen, namítá, že soudy dostatečně nezohlednily zákonem stanovenou přednost železniční dopravy, že hlavní příčinou nehody bylo nezodpovědné chování poškozeného a dále, jak je patrné i ze znaleckého posudku znalce z oboru železniční dopravy, že i náraz při nižší rychlosti (10 kmh-1) by měl fatální následky. Stěžovatel opakovaně namítá, že soudy pominuly princip omezené důvěry v dopravě, je přesvědčen, že při rozhodování porušily jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

4. Ústavnímu soudu bylo k věci doručeno vyjádření Základní organizace Odborové organizace Federace strojvůdců České republiky, hájící stěžovatele a konstatující formalistický přístup soudů k podání této organizace učiněnému podle § 2 odst. 7 trestního řádu (č. l. 520 a násl.).

5. Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 109/2015 a vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 3 Tdo, který uvedl, že stěžovatel opakuje své námitky užité již dříve v řízení, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Předseda senátu 5 To Krajského soudu v Brně odkázal na napadené usnesení, soudce Okresního soudu v Hodoníně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. S ohledem na obsah vyjádření Ústavní soud tato stěžovateli k případné replice nezasílal.

6. Ústavní soud trvale opakuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování soudů zasahovat. Uvedená zásada je prolomena tehdy, vybočí-li obecné soudy z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky] a zjistí-li Ústavní soud porušení ústavních procesních principů, především tzv. práva na spravedlivý proces, což v daném případě nastalo.

7. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek nalézacího soudu odvoláním (č. l. 481-487), v němž brojil proti výroku o vině, a v souvislosti s tím i proti výroku o trestu, což podrobně odůvodnil. O odvolání však Krajský soud v Brně nerozhodl způsobem předvídaným trestním řádem, podle kterého odvolací soud odvolání zamítne (§ 266, § 253 odst. 1 a 2), odmítne (§ 253 odst. 3 a 4) nebo napadené rozhodnutí zruší zcela nebo zčásti (§ 257, 258), ale rozhodl tak, že zrušil pouze výrok o náhradě škody. Podle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a návazně i o trestu.

8. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (obdobně i čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj účastník řízení v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhaje se svých práv zákonem předvídaným postupem.

9. V uvedené situaci musí Ústavní soud zrušit napadená usnesení Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Brně, který nově rozhodne o odvolání stěžovatele - do té doby je rozhodování o ústavní stížnosti předčasné. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl k dispozici spis Okresního soudu v Hodoníně a seznámil se s jeho obsahem, považuje za nezbytné upozornit Krajský soud v Brně, aby v rámci odvolacího řízení zvážil, do jaké míry nalézací soud respektoval důvody, pro které byl původní rozsudek zrušen. Krajský soud v usnesení ze dne 13. ledna 2016 například zmínil odvolací námitku spočívající v záměně osoby, která se dopustila dvou dopravních přestupků - stěžovatel tehdy namítal, že se netýká jeho, ale poškozeného - přesto okresní soud v napadeném rozsudku, v části věnované výši uloženého trestu, znovu uvádí, "...že nebyl dosud projednáván pro přestupek, vyjma dvou výše uvedených méně závažných přestupků na úseku dopravy". Jak je přitom z evidenční karty řidiče stěžovatele (č. l. 297) a poškozeného patrné, je to právě stěžovatel, kdo "nemá záznam".

10. Krajský soud v Brně by měl též posoudit odst. 3 na str. 7 napadeného rozsudku, podle kterého nalézací soud hodnotil relevantní důkazy, "a to zejména znalecký posudek znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D., z oboru dopravy", přestože právě k tomuto znaleckému posudku Krajský soud v Brně ve zrušujícím usnesení ze dne 13. ledna 2016 uvedl "... že za situace, kdy se v daném případě jedná v podstatě o železniční nehodu, není možné, aby se soud spokojil se znaleckým posudkem znalce z oboru městské a silniční dopravy, kdy je nutné, aby se znalec vyjádřil například k mechanismu brždění a brzdným drahám vlakové soupravy, které se samozřejmě diametrálně odlišují od silničních vozidel ..." (č. l. 392, čtvrtý odstavec). Následně pak bude úkolem Krajského soudu v Brně zvážit, do jaké míry se napadený rozsudek (druhý odstavec na str. 7 - závěry znalce z oboru železniční dopravy Ing. Jiřího Morčinka) vypořádává se znaleckým posudkem a do jaké míry koreluje se závěry znalce na č. l. 453 verte.

11. V neposlední řadě by měl odvolací soud zohlednit i námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání, ale i v ústavní stížnosti, vztahující se k principu omezené důvěry v dopravě [viz též nálezy sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000 (N 69/18 SbNU 115), III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 96/81 SbNU 565) či IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016 (N 199/83 SbNU 197)].

12. Ústavní soud nechce v žádném případě předjímat rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť rozhodným důvodem vydání tohoto kasačního nálezu je formální pochybení odvolacího soudu.

13. Za daného stavu věci Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil napadená usnesení zkracující stěžovatele v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny.